Od 29. 7. 2026 bylo letiště Sazená otevřeno pro přílety soutěžících, kteří se hned následující den utkali v přesnosti a délce přistání a vzletu. Závod pokračoval ještě další dva dny. Vzhledem k tropickým teplotám se soutěžní kola konala vždy ráno a večer. Mezi nimi si piloti mohli společně vyzkoušet nejen let ve skupině za zábavou, ale i přistání mimo letiště – ostatně proto mají STOL letouny.
Proběhly 3 společné výlety, a to den před zahájením večer do chládku útulného vinařství na Mělníce, následoval níže popsaný výlet a v pátek skupina zamířila do Krušných hor na letiště Lukla Jaroslava Kaisera.
Hned během prvního soutěžního dne odstartovala skupina 13 letadel (proto je v titulku nadsázka místo focení Air2Air) za Čmelákem (Zlín Z-37), který pilotoval Aleš Křemen. Cílem byl jeho větrný mlýn ve Vrátně.
Jak se propojila soutěž s výletem k Vám, Aleši?
„Díky kamarádství s Márou Hykou. Jsem odrodilec ze Sazené, učil jsem se tam létat. Kromě toho u mě řadu let přímo ve fabrice bydlel Radim Bagar po svém návratu ze zahraničí, takže se s oběma známe léta. Kluci mi zavolali, zda k nám mohou přiletět a já řekl, že samozřejmě ano.“
Vy máte také letadlo, které zvládá krátký vzlet i přistání. Kde se u Vás vzal Čmelák?
„Dohodil mi jej kamarád, já se šel svézt a zjistil jsem, že je to úžasné éro. Musel jsem koupit rovnou dva,“ směje se. „Čmeláci byli ve šrotovém stavu, oba jsem kompletně zrenovoval, bude to nějakých 8 let a vlastně už moc ničím jiným létat nechci.“
Jak jste objevil tento mlýn?
„Vyhlédl jsem si ho z letadla. Roky jsem nad ním létal, nešel koupit, ale nakonec se v r. 2014 podařilo. Tahle oblast byla bohatá na vodní i větrné mlýny. Větrné zde stály tři, navzájem na sebe viděly. Vodních mlýnů bývalo téměř padesát. Dochovaly se asi 3 vodní, větrné jsou v Čechách dva, jedním z nich je tento z r. 1870.
Na pozemku kolem něj vznikla celá řada nových staveb. Podél cest bývala Boží muka, už jsme jich sem navrátili deset. Vrátenská kronika říká, že procesí končilo u kaple u mlýna. Nenašli jsme, kde kaple byla a jak vypadala, tak jsme ji postavili po svém.
Mlýn byl ve 2/3 výšky ubouraný, takže se dozdívalo asi 40 tun kamene plus přidávala střecha. Ke stavbám jsme použili původní historický materiál, který jsme sháněli z rozbořených mlýnů, sýpek či far. Vrátil jsem do mlýna také mechanismus, který odpovídal původnímu stavu. Mlýn má průměr vrtule 22 m, nastavitelné lopatky, střecha se otáčí o 360 stupňů. Stěna má tloušťku 1,5 m.“
Při výletu se někomu podařilo cosi ztratit, nevíš o tom něco, Marku Hyko?
„Přišel jsem o slamáček. Nevím, zda je stále na tomto světě. Myslím, že až naprší, tak nebude,“ směje se. „Vytrousili jsme ho při výletě z letadla.“
Jak se to mohlo stát?
„Měl ho na starosti Martin Haleš, při odletu ze mlýna jsem mu řekl, že si do kufru dávám slamák, na který má dávat pozor. Po přistání hledám a klobouk nikde. Představte si, Martinovi vylítne slamák z kufru, de facto mu přistane na hlavě, pak odletí z letadla pryč a on o tom neví. Můj oblíbený památeční slamák!“
Martin ale na kameře našel, kdy se to stalo, dalo by se dle času odhadnout místo. Ty máš STOL letoun, proč ses nevydal klobouk hledat?
„Umíš si představit hledat slaměný klobouk na uschlém slaměném poli?“ směje se. „Budu si muset pořídit nový, nedá se nic dělat.“
Po perfektním osvěžení se soutěžící vrátili zpět na Sazenou pokračovat v soutěžním klání. Víc nám poví Radim Bagar (content director).
Odkud letos přiletěli závodníci?
„Z Rakouska, Slovenska, Německa, Česka. Máme tu i zástupce Moldávie. Nebudou závodit, ale jsou tady, aby se podívali, jak závod funguje.“
Program se musel přizpůsobit horku?
„Ano, soutěžilo se ráno a večer. Protože zde máme spoustu kamarádů s nedalekými jezírky, kdo chtěl, mohl se zaletět vykoupat, přistát v poli a po osvěžení zase zpět. Konečně se dá výhoda STOL letadel využít v praxi,“ směje se.
Jedním z pilotů, kteří dorazili vyzkoušet si své dovednosti, byl i Petr Kouřil.
Proč jsi na Sazenou přiletěl?
„S Márou a Baggym jsme kdysi létali akrobacii, takže se dobře známe. Říkali, ať přiletím, tak jsem tady. Sice nevím, co tu budu dělat, protože v této kategorii jsem nikdy nesoutěžil, ale uvidíme,“ směje se.
S jakým letadlem budeš závodit?
„Savage Norden. Dnes jsem poprvé v životě zkoušel tyhle krátké starty a přistání. Zkušenosti s létáním mám z akrobacie, což je něco úplně jiného a s jiným letadlem.“
Jak Ti šly první tréninky?
„Z pěti vzletů a přistání se mi líbil jeden vzlet a jedno přistání, ta by se do soutěže hodila. Co se týká umístění, vidím se na prvního od konce. Tipuju, že vzlet i přistání bych mohl zvládnout na 56 m podle svého věku. Když to bude lepší, budu příjemně překvapen,“ směje se.
Jak Tvé letadlo zvládá současná vedra?
„Nikdy předtím jsem v takovém horku nelítal, uvidíme. Dnešek je více premiérový. První krátké vzlety a přistání, první létání v extrémním horku, první let ve velké skupině…“
Ve chvíli, kdy jsme si povídali poprvé, ještě Petr netušil, že to bude právě on, kdo bude muset řešit nouzové přistání. Co se stalo?
„Hned po prvním závodním startu jsem viděl, jak vypadává elektrika – začaly vynechávat budíky a škytat motor (jsou v něm čerpadla na elektřinu). Když jsem točil z polohy po větru na base leg, zdechnul motor úplně. S tímto letadlem není problém nouzově přistát. Štěstím je, že se to stalo u letiště a že jsou zde k dispozici šikovní mechanici. Hlavně pak potřebuji v pořádku doletět domů.“
V tuto chvíli mohu prozradit, že letadlo se podařilo opravit, Petr dolétal další soutěžní kola a v letošním ročníku se jako poslední neumístil. 😊 Jeho nejkratší vzlet byl 24 m, přistání 39 m a v sobotu v pořádku doletěl domů.
Už s opraveným letadlem si v sobotu vyzkoušel také Drag STOL, hned po závodu jsem se ho zeptala, jaké to bylo?
„Úplně super, byly to nervy, ale naprosto skvělý zážitek. Příští rok do toho jdu znovu!“ (Škoda, že se do textu nedá přenést to obrovské nadšení, které bylo na Petrovi vidět.)
Úmorné vedro nesužovalo jen piloty, ale i fotografy. Jedním z nich byl také Miloš Jenčík. Otázky jsem mu položila hned první den.
Proč jsi přijel na Sazenou?
„Protože je tady hezky, teplo, člověk se zahřeje, možná i napije a taky tu občas něco lítá,“ směje se.
O Tobě je známo, že předem oznamuješ na sociálních sítích, kde budeš fotit, takže se předem jistě připravuješ.
„Člověk je připravený dopředu, takže vím přesně, co se tady bude dít, jen ne od kolika, protože kvůli vedru pořadatelé program pořád mění. Kdo zde bude jsem věděl, kde se nachází slunce v jaký čas vím také, stejně jako kde se plánuji pohybovat já. Kdo je připraven, není překvapen.“
Co máš s sebou kromě fotografické výbavy?
„Zásadně láhev s pitím, klobouk, opalovací krém, sprej proti klíšťatům a mouchám, boty na rychlý útěk před deštěm, reflexní vestu.“
Kde mohou lidé najít Tvoje fotky?
„Na Facebooku a mých webových stránkách, plus občas nějaké časopisy, ale to už nemám pod kontrolou, resp. jsme domluvení, že mohou snímky použít. Velmi zřídka se stane, že někdo fotky publikuje načerno, to pak řeším. Většinou používám vodoznak, ale když obrázky dávám pilotům či známým, tak ne.“
Fotíš spoustu různých leteckých akcí, je něčím European STOL Competition jiná?
„Při téhle soutěži jsem od samého začátku, tedy již třetím rokem. Oproti leteckým dnům je to tu trochu malé, deck má rozměry 100 x 30 m, takže člověk se pohybuje neustále okolo něj. Je to těžší focení ve smyslu vymyslet zajímavou fotku. Přistání je krátké, vzlet taky, navíc v omezeném prostoru, takže vymyslet to, co ještě nikdo nevymyslel, je těžké.“
Myslíš, že se Ti to letos podaří?
„Uvidíme. Koukněte se na fotky a posuďte sami.“
Létalo se během extrémních veder, závodníci zažili také vítr a déšť. Nejen Petr Kouřil řešil na letadle závadu. Co na to Marek Hyka?
„Lidi „drtí letadla“ na maximální výkony hlavně při vzletech, brzdy se používají při startu i přistání na plný výkon, takže trpí, u mě odešly destičky a kotouč, jinému vytekla kapalina, někdo měl problém s benzínovou pumpou, jedno letadlo nedobíjí. Jde zkrátka o technický sport a tohle k němu patří. Není to nic, co by nás vyvedlo z míry. Někdo ze závodů kvůli technickým potížím odstoupil, jiný chybějící kola dolétal.“
Celkovými vítězi letošního závodu v kategorii STOL Competition se stali:
1. místo: Antonín Brůna (OK-RUO78)
2. místo: Marek Hyka (OK-ZUR12)
3. místo: Rudolf Čihák (OK-DUV06)
V kategorii Drag STOL stáli na stupních vítězů tito piloti:
1. místo: Marek Hyka (OK-ZUR12)
2. místo: Antonín Brůna (OK-RUO78)
3. místo: Zbyněk Flek (OK-OUR09)
Pojďme si s vítězi kategorie STOL Competition popovídat.
Na nejvyšším stupínku se letos ocitnul Antonín Brůna.
Loni jsi byl poprvé na European STOL Competition, skončil jsi druhý v obou kategoriích, letos jsi v kategorii STOL Competition zvítězil. Jaký je to pocit?
„Loni jsem absolvoval úplně první závod a letos první vítězství v životě. Ještě teď se po vyhlášení úplně třesu.“
Tvoje letadlo je trochu specifické.
„Mám příďový podvozek, zatímco zbytek ostruhu. Letadlo jsem vyrobil v r. 2013 a ve stejném roce ho při nehodě úplně rozbil, zůstalo mi jedno křídlo a výškovka. Pak jsem ho ze zbytků stavěl 7 let úplně znovu.“
Jak trénuješ na závody a k čemu vlastně používáš své letadlo?
„Vlekám rogalisty. Bývá to zpravidla na malých letištích a jak je tahám nahoru, musím létat kolem 60-70 km/h, takže jsem zvyklý létat pomalu a přistávat co nejblíž. To je veškerý můj trénink.“
Proč ses loni rozhodl vyzkoušet své první závody v životě?
„O téhle soutěži jsem se dozvěděl od Marka Hyky, kterého jsem potkal v Roudnici a on mě pozval. Nečekal jsem, že budu podávat takovéto výkony. Vím, že jsem letos nad Márou vedl o 60 m, ale pak jsem chytnul jednu penalizaci 100 m. Marek lítá suprově, mám před ním respekt, a říkal jsem si, že těch 40 m už nemůžu ve zbývajících 8 kolech dohnat. Proto jsem byl tolik překvapený, když zaznělo moje jméno coby vítěze.“
Přihlásíš se příští rok zase?
„Pokud to půjde, určitě ano. Ani ne tak pro možnost výhry, jako kvůli kolektivu, jsou tu skvělí kluci. Lítat si můžeme kdykoli, ale trefovat se na přesnost při různých podmínkách už je vyšší level dovedností. Já letos ani na soutěž jít nechtěl, neměl jsem dostatek financí, ale kluci mi udělali sponzory, díky nim jsem se mohl zúčastnit. Připravený jsem nebyl, moc jsem nelétal a ani neměl nachystané letadlo, přidal jsem jen turbulátory na křídla, které asi fungují. Ještě mám co vylepšovat, můžu třeba příště vyhrát Drag STOL,“ směje se.
Druhé místo obsadil Marek Hyka.
Jak hodnotíš své výkony?
„Na to, co se z letadla dá vyždímat v tomhle horku, bych řekl, že byly konstantní. Zjistil jsem, že s vysazenými dveřmi se daleko lépe přiblížím k lajně. Dřív mě to nikdy nenapadlo, odhadoval jsem ji jen podle praporků. Zrovna včera se mi stalo, že bych už dávno sedal, ale když jsem vyklonil hlavu, viděl jsem, že lajna je ještě daleko, takže jsem éro ještě o pár metrů poposunul. Výkon by vždycky mohl být lepší, ale víc než o umístění mi jde o krásnou atmosféru, která tady vládne.“
Na stupních vítězů jsi stál hned dvakrát, jaké to bylo?
„U mě je to složitější v tom, že jsem organizátor a zároveň závodník. Přeju si, aby lidé, kteří se mnou soutěží, vyhrávali a odvezli si ceny. Abych jim je já nevyfouknul a piloti si užili kus té vítězné radosti a rádi se vraceli. Na druhou stranu jim to nemůžu ulehčit tím, že nebudu závodit. Nepolevil jsem a v obou kategoriích bojoval do poslední chvíle nadoraz. Sám jsem se učil a posouval svoje limity, to mě baví. Pořád vidím, kolik se toho ještě můžu naučit, možnosti letadla jsou stále dál než moje schopnosti. Ostatní závodníci se musí dotahovat, vylepšovat a přelítat mě. Mám radost, když vidím jejich pokroky. Bylo to krásně znát třeba na Rudovi Čihákovi, který tu loni začínal, seznamoval se s tím, jak se vůbec co lítá a letos už stál na bedně.“
Získal jsi ocenění v obou kategoriích, co je pro Tebe těžší disciplína?
„Obě mají něco do sebe. Klasický STOL závod je hodně o vytrvalosti. Soutěž je rozložena do několika dní a je třeba si udržet čistou hlavu a techniku pilotáže. Viděl jsem sám na sobě, že co mi šlo dopoledne, kdy jsem měl krásná kola, při jiných odpoledních podmínkách už tak pěkně nevypadalo.
Drag STOL je nesmírně technicky náročný závod. Není vůbec důležitá výkonnost letadla, protože kromě toho, že se závod létá rychle, se také musí umět letadlu energie vytratit a přistát. Vyhrává ten, kdo po cestě tam a zpět první stojí. Letadlo se silným motorem tak klidně může prohrát se slabším, protože to je naopak lehčí a daleko rychleji zastaví.
Jde tak trochu o sprintový závod, který je odlétaný za hodinu, ale do ní je nadupané úplně všechno a dává pilotům zabrat.
Je to velmi divácky atraktivní disciplína, svým způsobem velká show, která se vejde do krátkého času a myslím, že by bylo fajn ji předvést třeba při nějaké větší akci typu air show. Uvidíme.“
Na třetí příčce se umístil Rudolf Čihák.
Jsou to Tvé první závody?
„Druhé, poprvé jsem byl loni. Letošní ročník byl pro mě těžší z důvodu horka a řídkého vzduchu, létalo se hůř. Kromě toho nefungoval optimálně motor, dělaly se nám bublinky v palivu, takže jsem 2x musel soutěž přerušit, bublinek se zbavit a pokračovat.“
Proč ses loni přihlásil?
„Baví mě být mezi komunitou perfektních lidí, se kterými je sranda. Soutěžit je fajn, ale nikdy jsem nepomýšlel na umístění. Chtěl jsem být v komunitě bush pilotů a každý večer si s nimi povídat nejen o létání, to je ten hlavní důvod.“
Myslíš, že Tě závody posunuly v pilotních dovednostech?
„Určitě ano. Každá soutěž posouvá hodně moc, ačkoli se to nezdá. Člověk by si možná řekl, co se za 3 dny naučím? Hodně! Odkoukal jsem od ostatních, jak co dělají, zkoušel si všemožné varianty vzletů a přistání, mohl sdílet zkušenosti, to je perfektní.“
Byla letos nějaká penalizace?
„Minulý rok jsem jich měl šest, letos jednu jedinou a myslím si, že to byl jeden z důvodů, proč se letos podařilo umístění. Loni jsem skončil šestý.“
Jaký to byl pocit, stát „na bedně“?
„Krásný. Naposledy jsem na ní stál ještě na základní škole, když jsem běhal nebo jezdil na kole a pak až teď. Je to pro mě v létání velká čest stát na stupních vítězů s Markem a Tondou.“
Jak ses na závody připravoval?
„Asi bych to neměl říkat, ale moc ne. Zhruba 14 dní před nimi jsem si udělal pár krátkých startů a přistání na letišti v Příbrami, kde bázuji letadlo, což bylo všechno. Minulý rok jsem trénoval o něco víc, to jsem byl na Sazené na tréninku s Radimem Bagarem.“
Měl jsi při závodech pocity trémy?
„Při Drag STOL ano, protože jsem ho fakt nikdy nelítal. Taky jsem se neumístil zrovna nejlíp, zkusil jsem si předtím jen 2 lety tam a zpět a to opravdu nestačí, tady musí člověk mít letadlo hodně dobře v ruce.
Při STOL Competition, jak už jsem zmínil výše, jsem měl tu smůlu, že jsem ve čtvrtek musel přerušit jedno ze soutěžních kol a zbyly mi tak 2 starty a 2 přistání na sobotu navíc. Ty jsem si odlétal sám, což bylo nádherné, v duši jsem byl naprosto v klidu a taky tyhle dva lety dopadly úplně nejlíp. Nevím to přesně, ale myslím, že nejlepší vzlet byl kolem 20 m, přistání 28 m.“
Přiletíš i za rok?
„No jasně, tady je to nádherné!“
Nabité tři soutěžní dny jsou za námi a já se ptám organizačního týmu, tj. Radima Bagara (Baggy), Marka Hyky (Mára) a Andyho Miguse (Andy), jak letošní ročník z jejich pohledu dopadl?
Baggy: „Dopadl výborně, nic jsme nerozbili, ani žádný plech neodřeli, nikomu z účastníků se nic nestalo. Jsme příjemně unavení a nadšení z toho, že se akce lidem líbila, že mají zájem tady být. Je to vidět, všichni se usmívají, snaží se, podporují nás. Nechci pořád srovnávat s jinými závody, ale takovéhle kamarádství a ne-rivalitu jsem málokdy zažil.“
Andy: „Jak už shrnul Baggy, bylo to bezpečné, krásné, atmosféra jako každý rok úžasná, všichni se na sebe těšili. Za organizační tým klobouk dolů jak před piloty v přehřátých strojích, tak před lidmi v decku, měli letos hodně těžké podmínky, slunce i vítr, a fungovali perfektně. Třetí ročník ukázal, že naše soutěž není jen o tvrdém závodění, ale především o komunitě, která si každý den dokáže užít a udělat si z něj krásný zážitek na úrovni letecké dovolené. Ze zpětných ohlasů od pilotů víme, že byli nejen z výletů nadšení.“
Mára: „Dodal bych už jen asi to, že se mi líbí, jak se komunita semkla a vzniká z ní taková pěkná mezinárodní bush flying rodinka. Těšíme se na jednotlivé tváře, některé vidíme už potřetí a piloti se na vzájemná setkání těší také. V reakci na dotazy pilotů z loňska jsme letos program okořenili už zmíněnými výlety, přece jen máme v ČR jiné možnosti než v některých dalších zemích, můžeme přistát na louce, u rybníka, v horách… To byla taková pomyslná třešinka na dortu.“
Trošku vás potrápilo počasí, už jsme zmínili horko, ale vy jste zažili i jednu nečekanou noční epizodu.
Andy: „Bylo to takové půlnoční překvapení v noci ze čtvrtka na pátek…“
Baggy: „Tancovala nám letadla po ploše. Radši jsme jim k tomu ale nezačali hrát a honili jsme je zpátky,“ směje se.
Mára: „Viděl jsem jet letadlo po ploše, myslel jsem, že ho Ruda tlačí, tak jsem mu běžel pomoct. Tlačil jsem a přišlo mi divné, že Ruda nechce zatočit, tak na něj křičím: „Už zatoč!“ Jenže v tu chvíli jsem zjistil, že jsem u něj sám,“ směje se. „Vůbec mi nedošlo, že letadlo může takhle krásně jet samo jen tlačené větrem. Ujelo poměrně daleko.“
Baggy: „Bylo štěstí, že se nic nestalo. Další noc jsme letadla preventivně schovali do hangáru nebo dobře ukotvili.“
Vím, že ročník ve chvíli, kdy vám kladu otázky, teprve končí, ale přece jenom - viděli jste během něj něco, co byste do příštího roku chtěli změnit nebo vylepšit?
Baggy: „Máme skvěle sehraný tým, lidé sami od sebe bez říkání dělají věci, na které já třeba jen pomyslím. To mě moc těší.“
Andy: „Vždycky je co zlepšovat nebo vymýšlet nového. Tady je ale podle mne laťka nastavená tak vysoko, že už můžeme jenom ladit detaily. Jak řekl Baggy, tým je perfektní, piloti disciplinovaní, všichni si akci užívají. Jak se říká, když dnes končí jeden šampionát, tak zítra začínáme pracovat na novém. Je to pravda.“
Mára: „Nemám, co bych dodal.“
Poslední soutěžní den zakončil Radim Bagar ukázkou akrobacie ve Zlínu, část pilotů se poté vydala na cestu k domovu a zbytek si ještě užil závěrečnou hangár párty spolu s poslední nocí na letišti Sazená při 3. ročníku European STOL Competition.
Poděkování patří organizačnímu týmu (Andy, Mára, Baggy) za pozvání, péči a skvělou spolupráci, Martinovi Halešovi za dopravu, společnost a perfektní záběry, Petrovi Kouřilovi za vstřícnost a báječný let, Tomášovi Majerovi za fotky, firmě CateringFresh za luxusní stravování (nejen ze strany pilotů velmi oceňované) a všem, s nimiž jsme se na Sazené potkali.
