Roland Garros se narodil v daleké kolonii Francie, na ostrově Réunion v roce 1888. Když mu bylo dvanáct let, jeho bohatý otec ho odeslal do Paříže, aby tam začal studovat technické lyceum, tj. odbornou střední školu. Malý chlapec putoval lodí a cesta mu trvala bez dvou měsíců celý rok. Když dorazil konečně do Paříže, byl těžce nemocný, po cestě totiž dostal zápal plic. Tehdy to byla smrtelná choroba, ale malému Rolandovi se jí podařilo překonat. Čekala ho ale dlouhá rehabilitace. Tu strávil na koleji sportovního centra lycea, kam nastoupil ke studiu. Nenudil se tam, protože měl příležitost v rámci rehabilitace při postupném zatěžování svého organismu sportovat na všechny způsoby. Šlo mu to k duhu a jeho lékař se až divil, že se z následků nemoci tak rychle zotavil. Mladý Roland se ale pro změnu nakazil jiným druhem nemoci, dá-li se to tak nazvat, a to okouzlením sportem. Stal se vášnivým cyklistou, skvělým tenistou, hrál za lyceum fotbal i rugby. Zdraví mu i díky sportování sloužilo nadále dobře, a tak dokázal po lyceu vystudovat v letech 1906-1908 i vysokou ekonomickou školu HEC Paris, která mimochodem dnes nese jeho jméno.
Po absolutóriu ve škole ho zaujala automobilní technika, začal pracovat pro firmu Automobiles Grégorie a dokonce začal na automobilech závodit. Jeho otci se to doma nelíbilo. Přestal ho proto finančně podporovat a za obnovu přítoku rodinných financí po něm chtěl, aby dál studoval na právníka. Mladý Roland (bylo mu jen 21 let!) se ale postavil otcovské autoritě s vehemencí svého věku a tuto podmínku odmítl. Naopak s pomocí svého kamaráda si otevřel téhož roku 1909 svůj vlastní automobilový obchod, a ekonomicky se osamostatnil.
Ani mladý automobilismus ale nebyl jeho osudem. Pod dojmem Blériotova přeletu kanálu La Manche v roce 1909 se rozhodl, že závody v automobilech už ho vlastně nebaví, a že bude létat. Pokukoval v té době po slavném letadle Blériot XI, ale neměl na jeho pořízení požadovanou sumu, a tak dal dohromady finance alespoň na letadélko Santos Dumont Demoiselle.
Létat se rychle naučil sám, ale oficiální zkoušky pro získání mezinárodního pilotního průkazu FAI stihl složit až 19.7.1910. V samých počátcích jeho letecké kariéry (neměl nalétány ani tři hodiny, zato sebevědomí jako pilot na rozdávání) se potkal na nějaké párty s americkým průmyslníkem Hartem O. Bergem, který ho jako pilota pozval na letecké slavnosti na závodišti Belmond Park v New Yorku. Dobrodružný Garros to sebevědomě přijal a i se svým letadélkem odplul do USA. Svoje zámořské letecké dobrodružství si pak prodloužil poté, když se v New Yorku seznámil s Johnem Moisantem, majitelem leteckého „cirkusu“ s několika průkopnickými letadly a piloty.
Slovo dalo slovo, a mladý Garros začal létal i pro něj. Roland to nadšeně přijal, protože prakticky zadarmo mohl nalétat mnoho letových hodin a zdokonalit se v létání. S cirkusem pana Moisanta procestoval také velkou část USA, dostal se i do Mexika a na Kubu. Až po návratu do Francie v roce 1910 mohl pak konečně složit zkoušky a získat svůj letecký průkaz, který dostal číslo 179.
V roce 1911 si Garros za peníze vydělané v USA konečně pořídil vytoužený letoun Blériot XI. A začal v něm závodit. Rychle se z něj stal velmi úspěšný a populární letecký sportovec éry Belle Epoque. Svoji první leteckou soutěž „Paříž – Madrid“ v r.1911 ještě nedokončil, ale v závodě Paříž – Řím – Turín 1911 už skončil na druhém místě. Přitom doletěl do cíle na náhradním letadle, protože to původní se mu v okamžiku, kdy suverénně vedl startovní pole, při mezipřistání v Pise rozpadlo. Ještě jednou získal druhé místo, tentokrát v závodě zvaném Evropský okruh. Pak začal dobývat vavříny v jiné kategorii. Stal se z něj dvojnásobný světový rekordman v dostupu, když v září 1911 poprvé v historii pokořil výšku 4 kilometrů, a to v letadle Blériot XI s motorem Gnome o výkonu pouhých 51 kW. A další letecké soutěže již pravidelně vyhrával.
V roce 1912 se rozhodl svůj další letecký osud spojit s třemi lidmi, kteří v té době odešli od Blériota a založili společně svoji vlastní leteckou továrnu. Byli to bratři Robert a Léon Morane, kteří utvořili triumvirát s Raymondem Saulnierem. Jejich nová továrna se jmenovala Morane-Saulnier Aircraft Company. Byl to krok správným směrem.
Vzápětí na letadlech Morane – Saulnier zlepšil Roland Garros svůj světový výškový rekord, když překonal letovou hladinu pěti kilometrů nad mořem, poté zvítězil v řadě soutěží, úspěšně závodil i v Schneider Trophy na plovákové verzi svého Moranu. V roce 1912 v prosinci také překonal poprvé v historii letadlem Středozemní moře, a to letem z Tunisu přes Sicílii do Říma. Je ale velice zajímavé, že tento jeho první přelet Středozemního moře zcela unikl pozornosti veřejnosti a médií, a dodnes není jasné, proč se mu ho podařilo utajit i před novináři.
Ale pro změnu za velkého novinářského humbuku si non-stop přelet Středozemního moře zopakoval v roce 1913 na letounu Morane – Saulnier H. Když po startu z Francie ze St.Raphael - Fréjus přistál po osmi hodinách letu v Bizertě v Tunisu, okamžitě se stal světoznámou celebritou. Sedmá velmoc ho ale udělala světově proslulým letcem za historicky „první přelet Středozemního moře“ vlastně až napodruhé! Inu, moc médií byla už tehdy skutečně na výši, že?
Roland Garros svým přeletem Středozemního moře v Evropě znovu naplno rozdmychal svoji pověst letecké celebrity a byl proto často zván na letecké mítinky po celé Evropě. Moc času mu ale už pro předvádění nezbývalo, do vypuknutí Velké války zbývalo doslova pár měsíců. Pikantní bylo, že vypuknutí první světové války a její vyhlášení v Německu v roce 1914 zastihlo Garrose na leteckém dnu - v Německu. Přestože v německých městech tehdy propuklo velké vlastenčení ve stylu „Hurá všichni na Francii!“, na Rolanda Garrose si kupodivu nikdo nevzpomněl. Sám se obával, že ho jako občana nyní nepřátelské Francie na letišti někdo zatkne. Ale protože jeho letadlo Morane N nikdo na ztichlém letišti nehlídal a nádrž měl naplněnou po okraj od pořadatelů, Roland Garros na nic nečekal, a ještě za tmy před svítáním (!) druhý den po vyhlášení války se svým letadlem odstartoval směrem na západ, domů do Francie.
To samo o sobě bylo velice odvážné, v té době nikdo v noci s letadlem těžším vzduchu nelétal a nikdo to ani nezkoušel. Garros to ale zvládl, a dokonce se mu podařilo při letu po svítání najít i pochodové proudy postupujících německých vojsk, což po svém přistání okamžitě nahlásil velení francouzské armády.
Vzápětí narukoval a stal se z něj francouzský válečný letec. Od počátku létal podobně jako ostatní tehdejší letci jako pozorovatel a průzkumník. Ale vadilo mu, že protivníkova letadla létají naprosto beztrestně nad pozicemi francouzské armády. Zkusil si vzít na palubu svého vojenského hornoplošníku Morane L aspoň pistoli, ale při pokusech ji použít za letu pochopil, že s ní bez velkého štěstí a náhody nic netrefí. Brzy pochopil, že nejvhodnější výzbrojí pro stíhání nepřátelských letadel musí být lehký kulomet.
Garros nebyl samozřejmě první, kdo přišel s myšlenkou mít na trupu připevněný pevný kulomet střílející ve směru osy letadla a zaměřovat protivníka celým letadlem. Jako ostatní se ale také zastavil na problému, jak překonat konkrétně u svého Morane L při střelbě z kulometu okruh otáčející se tažné vrtule. Roland byl tvrdohlavý a věděl, že ve firmě Morane – Saulnier experimentují s mechanickou synchronizací střelby kulometů skrze točící se vrtuli. Ale výsledný spolehlivý systém stále nezvládali a Garros byl netrpělivý. A tak stále vyvíjenou synchronizaci nahradil mnohem primitivnějším, ale plně funkčním zařízením, které vymyslel sám.
Na vrtuli svého Moranu L namontoval v březnu 1915 do dráhy výstřelu kulometu jakési kovové deflektory, jímž se pak říkalo „sekačky“. Ty při střelbě mechanicky odrážely střely kulometu, které by jinak zasáhly a zničily vrtuli. Mělo to několik nevýhod, například letadlo mělo díky menší účinnosti vrtule se sekačkami nižší výkon a také životnost vrtule a motoru dost klesla. Udávalo se například, že maximální rychlost letadla klesla s vrtulí se sekačkami i o deset kilometrů v hodině, což tehdy při rychlostech kolem 110-120km/hod bylo hodně. Ale přesto se letouny Morane L (parasol) staly prvním nasazeným stíhacím letounem na světě s tažnou vrtulí. Vzápětí je následovaly obdobně vyzbrojené letouny Morane N.
Prvního dubna 1915 pilot Roland Garros na svém Moranu L s kulometem Hotchkiss ráže 8 mm dokázal sestřelit německý pozorovací letoun Albatros B I. Byl to historicky první sestřel nepřátelského letounu na světě specializovaným letounem – stíhačkou. Roland Garros si sestřely německých letadel zopakoval ještě dvakrát a stal se v médiích ve Francii znovu velmi populárním a slavným. Třetí sestřel 18.4.1915 se mu však stal i osudným. Po vítězném souboji se vracel na své domovské letiště. Ale ještě nad německou stranou fronty byl zasažen pozemní palbou do motoru. Garros byl tak nucen přistát nouzově na území okupovaném Německem. Němcům tím pádem do rukou padl spolu s pilotem a s ukořistěným letounem i celý systém „sekaček“ pro střelbu kulometem. Němci se ho hned snažili napodobit, ale z továrny firny Fokker přišel pro německé císařské letectvo lepší vynález, skutečně funkční a spolehlivý systém synchronizace střelby kulometu skrze točící se vrtuli. Po namontování na letounech Fokker M přeznačené po ozbrojení kulometem na Fokker E-I znamenal tento systém totální zvrat v poměru sil v letectvu na frontě a spojenecká letadla se díky tomu stala naháněnou kořistí stíhaček s kříži na křídlech a trupu.
Roland Garros věren své dobrodružné povaze se několikrát pokusil o útěk z německého zajateckého tábora a dostat se „ke svým“. Nakonec se mu to podařilo, ale až 15.dubna 1918. Byl za to vzápětí povýšen na poručíka a stal se nositelem Řádu důstojníka Čestné legie. Obnovil si rychle své letecké návyky, mimochodem ve stejné pilotní škole, ve které byl ve třídě spolužákem známého českého pilota a pozdějšího generála letectva Viléma Stanovského. Po ukončení školy se stal Garros opět pilotem – stíhačem v jednotce SPA.26 na letounech SPAD VII.
Ještě jednou se mu podařilo sestřelit „boše“, a to dne 2.října 1918. Konec války se blížil, ale Roland Garros nakonec neměl štěstí a konce se bohužel sám nedočkal. Dne 5.října 1918 byl sestřelen a zabit v boji. Druhý den měl oslavit své třicáté narozeniny…..
Francouzi na svého hrdinu nikdy nezapomněli. Už v roce 1928 po něm bylo pojmenováno známé tenisové centrum v Paříži, které sám navštěvoval v letech svých studií. Dodnes tento areál nese název Le Stade de Roland Garros. Hraje se zde jak známo French Open, jeden z tenisových grandslamových turnajů. Ale stejně všichni příznivci tenisu turnaj běžně nazývají jen Roland Garros. A tak toto jméno stále znají na celém světě. První úspěšný stíhací letec historie si to zcela jistě zaslouží….
Zdroj: archív Letecké digitální knihovny ČSSL, černobílé fotografie – internet volné.
