Davide, jak ses dostal k focení letadel?
Od malička byla letadla mým koníčkem, jako kluk jsem modelařil. Vzhlížel jsem k hrdinství československých pilotů, kteří odešli bojovat do Anglie, přečetl jsem všechny knížky od Františka Fajtla. Zároveň mě uchvátilo focení a když jsem přestal lepit modely, začal jsem se v letectví realizovat jako fotograf. Fotil jsem a fotím nejen letadla, ale ta mě baví nejvíc. Mám umělecko-technické vzdělání, a tak mě jak stroje, tak fotky zajímají do hloubky i po technické stránce.
Co ve fotkách hledáš?
Nepovažuji se za spottera a nechci cvaknout letadlo jen proto, abych si pak někde u monitoru řekl: „To je hezky vyfocené letadlo.“ Z obrázku by byl jen další kousek do encyklopedie. Fotka musí vyprávět příběh a mít přidanou uměleckou hodnotu.
Kde bereš témata a příběhy?
Přicházejí ke mně tak trochu samy. Chtěl jsem například fotit holky s vojenskými letadly z 30.-40. let a docílit toho, aby k nim ladily dobově. Buď to tedy mohly být ženy v uniformách nebo dívky, které si nechávali piloti jako obrázky namalovat na trupy letadel. Tak vznikla série pin-up girls.
Fotit jsme začínali u Petra Bezděka v Havlíčkově Brodě. Na jeho Beech C45H Expeditor “Southern Comfort” je vymalovaná slečna s lilií ve vlasech ve specifickém posedu. Přemýšlel jsem, jak ji dostat na snímek. Bylo potřeba něco víc než modelka, kterou někam postavím nebo položím. Hledal jsem a našel. Když jsem byl s kamarády na horách, měla tam vystoupení polykačka ohně a hadí žena Tiffany Tiger… To bylo ono! Oslovil jsem ji, zda by do toho šla a ona souhlasila.
V den focení jsem vyrazil do květinářství pro lilii, kterou jsme jí vetknuli do vlasů, ze stropu hangáru visel zavěšený kruh, do kterého se nastylizovala podle předlohy na trupu Beeche a tak vznikla jedna z hlavních fotek, která měla být dokonce úvodní z celé série. Nakonec jsme sice zvolili fotografii, na které jsou všechny ten den fotící modelky, ale to nic nemění na tom, že fotka hadí ženy je skvělá. Bohužel při focení nechtěla být tak svlečená, jako dívka z předlohy. (smích) Její trikot tělové barvy nám potom přidělal trochu práce při retuších.
Další rok jsme přemýšleli, zda budeme pokračovat s jinými starými válečnými letadly a ženami ve stylu pin-up. Vzhledem k tomu, že se slavilo výročí návratu československých letců z Velké Británie na konci 2. světové války, rozhodli jsme se na jejich oslavu udělat jinou sérii, především s britskými letadly. Sehnali jsme (vypůjčili si nebo koupili) dobové uniformy a snažili se na několika letištích vytvořit scénu odpovídající životu na válečném letišti RAF. Nechtěli jsme žádné přesné filmové scény, ale příběhy inspirované tou dobou.
Zaregistrovala jsem kritiku, že určité části uniforem neodpovídaly originálům.
Je to tak. Lidé nám třeba vyčítali, že knoflíčky na uniformě jsou poválečné, takže jsme je pak na některých fotkách retušovali. Paradoxně si jiných detailů diváci nevšimli. Na úvodní fotce série, která sklízela kladné reakce, má modelka místo kravaty rozhalenku – a to nám prošlo. Stejně jako čepice, ta je poválečná. Dobová uniforma nám dorazila těsně před focením z Anglie, ale správná čepice ne.
Chtěli jsme zachytit uvolněnou podvečerní atmosféru, kdy se třeba pilot procházel po letišti s některou z WAAFek (ženské pomocné složky RAF za 2. světové války).
Kde bereš do svých projektů modelky?
Fotit s dívkami je pro mě relativně čerstvá záležitost z doby zhruba před 5 lety. Popud vzešel od těch, kdo mi říkali, že by si rádi koupili můj kalendář, ale pokud jsou v něm jen letadla, je to vlastně tak trochu neoriginální. Ať tam šoupnu nějakou ženskou. No jo, jenže kde je vzít? První kalendář jsem fotil s kamarádkami a příbuznými, na titulní stránce byla dokonce moje žena v roli první české pilotky Boženy Laglerové. Pak jsem začal oslovovat přes agenturu modelky, které místo honoráře dostávaly upravené fotky a tím si budovaly portfolio.
Protože člověk při výběru vidí jen fotku z databáze, ne reálnou holku, vždycky jsem se jistil tím, že jsem na každém focení měl k dispozici i jednu zcela profesionální modelku. Ta děvčata vedla a pomáhala se stylizací. Bylo to znát, nevznikal tak velký odpad, ale mnohem více použitelných snímků.
Rád sahám také do řad mých kolegyň z práce, už mám trochu oko na fotogenické a šikovné ženy.
Teď máš ale jen jednu modelku. A jednu motorku.
Nejnovější projekt, inspirovaný sérií Top Gun, jsem fotil s Míšou Holou, svou bývalou kolegyní. Má novou motorku, se kterou hodně cestuje, a chtěla nafotit nějaké hezké snímky. Přemýšlel jsem, v jakém prostředí fotky udělat, aby na nich byla zajímavá krajina a aby vyprávěly příběhy z cest. Udělali jsme sice pár takových, ale nejlepší, které vznikly, byly z Hangáru B v Havlíčkově Brodě. Zrovna se totiž konal Plachtařský pohár Vysočiny a my se na něj jeli podívat. Povídali jsme si o filmu Top Gun, tohle téma ji dostalo, vžila se do příběhu a já jí nabídl, že další focení bychom mohli udělat se skutečným Mustangem. To se povedlo a přibyla i další historická letadla.
Míša má obrovský talent, ale není profesionální modelka a nechce se fotit pro téma, se kterým nesouzní. To je rozdíl od profíků – ti nafotí nebo zahrají cokoli, na co jsou najatí. Zpočátku si Michaela dala podmínku, že než jakoukoli fotku zveřejním, musí ji ona schválit. Když jsem jí ukázal první snímek, vyslovila mi důvěru, že mohu publikovat všechny bez její další kontroly.
Potřebovali jste také Mavericka.
Úplně nepotřebovali, protože nás příběh jen inspiroval. (směje se) S historickým North American P-51 Mustang jsme fotili v Chebu po skončení leteckého dne. Vojtěch Sázavský tam na noc zakrýval letadla a my za ním přišli s prosbou o jejich odplachtování. Jak jsme tak na něj při tom koukali, říkali jsme si, že by bylo fajn udělal náladové párové fotky. V autě jsem měl navíc jednu bundu, Vojtu jsme do ní navlékli a český Maverick byl na světě. Nafotili jsme tam několik fotek se skutečnými stíhačkami z 2. světové války.
V kavárně Art Deco v Nymburce, kde výstava probíhala, ale nebyly jen fotky s warbirdy, viděla jsem též Delfína, proč jsi ho zařadil?
Delfín je taky legenda a byla to jediná proudová stíhačka, kterou jsme na leteckém dnu měli k dispozici. K ní už nám Maverick úplně neseděl, a tak jsem modelku oblékl do kombinézy českých vojenských pilotů. Při focení se povedl perfektní cvak, kdy nad modelkou s motorkou a Mustangem prolétával právě Delfín. Vtipné je, že tenhle Delfín létá na Slovensku a má české výsostné znaky, zatímco v Česku lítá ten, který má slovenské.
Je tu taky pár fotek s Junkersem.
To ke spojeneckým letadlům moc nesedí, že? Fotky s Juniorem (Junkers A 50 Junior) vznikly při dni otevřených dveří v Kuněticích, kde jsme v Expozici pardubického letectví pořádali výstavu mých fotografií. Akce začínala ve 14 hodin a končila v 17 hodin, kdy jsme museli obrázky vyndat a do hangáru zpět nastěhovat letadla. Mám vyzkoušeno, že výstavu dokážeme postavit i složit za hodinku, tak jsme dopolední čas využili k vytvoření pokračování projektu. Modelku jsme stylizovali do vojenské kombinézy jako pilotku, která si večer přišla zalétat se svým mazlíčkem.
Není asi snadné domluvit, abys měl k dispozici v jednom okamžiku letadla, modelky i prostor na focení?
Je potřeba se nebát, chodit za lidmi a ptát se. Vzhledem k tomu, že letecký svět je poměrně malý, s vlastníky letadel a piloty se člověk potkává na každé letecké akci a postupně se z nás stávají známí a přátelé. Pak už není takový problém se domluvit. Nejtěžší je řešit focení při leteckém dnu. Je to vždy velká akce, často pořádaná agenturou a najatá ochranka se řídí striktně nastavenými pravidly, koho a kam pustit. Člověk musí komunikovat s mnoha zapojenými stranami a do poslední chvíle nebývá jasné, co se nám podaří prosadit.
Agentura kupříkladu výměnou za poskytnutí fotek povolí vstup k letadlům, ale bez dotýkání se strojů či sedání na křídla. K tomu si člověk musí sehnat majitele nebo pilota, který bude asistovat. To nám velmi ulehčil právě Vojta Sázavský. Když můžeme modelku posadit do kabiny nebo na křídlo, získávají fotky úplně jiný rozměr a příběh, než když ji jen postavíme k letadlu.
Slyšela jsem u některých fotek ze série pin-up od pilotů komentáře typu: „Já bych ji hnal, jít mi s podpatky na křídlo!“
Modelky stojící v podpatcích na letadle nemám. Když dívka leze na křídlo, je bosá a obuje se teprve v momentě, kdy se posadí nebo položí. Při focení s Baťovou Electrou jsme naopak využili toho, že modelka držením v ruce zvýraznila střevíčky tak, aby vynikl příběh Baťovy obuvi. Do obrázku jsme potřebovali dostat kus letadla a nápis Baťa. Na sociálních sítích nebo na mobilu by fotka vůbec nevyzněla, ve velkém formátu už ale svůj příběh vypráví.
Na čem snímky vystavuješ?
Fotky jsou vytištěny přímo na kompozitní desce, není potřeba žádné sklo s nežádoucím odleskem a celek nepotřebuje rámeček. Pokud si tyhle desky někdo pořizuje domů na stěnu místo fotoobrazu, mívají tloušťku 1 cm. Já využívám 0,5 cm, což je příznivější nejen cenově, ale i skladnější.
Pokud jsou fotky v rámečku, je to náročnější na manipulaci, tohle mi přišlo jako mnohem praktičtější. Je třeba si také uvědomit, že každá manipulace, zabalení i vybalení, svým způsobem fotku poškozují.
Všechno něco stojí.
Focení je drahý koníček. Technika stojí hodně peněz a musí se obměňovat. Výroba velkoformátových fotografií také není levná. Čas, který člověk věnuje focení a následným úpravám, už vůbec nikdo nezaplatí. Málokdo jej za snímky vidí – obzvlášť dnes v éře focení na mobil, kdy má každý fotku hned.
Fotografie jsou prodejné, sem tam si někdo na památku nějakou koupí. Ke každému projektu vzniknul i nástěnný kalendář, který se také prodává. Jde o velký scénický kalendář, cena tomu odpovídá. Na výstavách je vždy možné jej koupit výhodněji. Připravili jsme i soutěž o fotku. Tu vyhrál šťastlivec, který na výstavě naskenoval QR kód a zodpověděl 3 otázky.
Výherní fotka je pevně daná, zpravidla jde o úvodní fotku výstavy, letos jí ale byla ta s průletem Delfína.
Jaká fotka se návštěvníkům nejvíc líbí?
Hlasování o nejhezčí fotku běželo už na 3 výstavách, v Chebu, v Kuněticích a Nymburce. Vzhledem k návštěvnosti leteckého dne v Chebu tam bylo i nejvíce hlasujících. Na místě jsme měli jen 4 fotky z těch, které se objevily v Nymburce. Největší ohlas sklízely fotky z let 2024-2025 z projektu RAF. To je velké téma, které lidi oslovuje.
Top Gun se také líbí, skoro každý viděl film. Nejvíc z této série lidé oceňují snímek, kde modelka stojí na Mustangu v pozici, ve které na něm byl na jednom z plakátů k filmu Tom Cruise. Lidé si asi díky tomu podvědomě vybaví, že tuhle scénu někde viděli. Všímají si a pozitivně hodnotí i fotografii s průletem Delfína.
Která z 22 fotek vystavovaných v kavárně Art Deco je Tvoje nejoblíbenější a proč?
Je to ta, která nás do projektu nakopla. Se Zlínem Z-526, co na ní skoro není vidět, ale je tam, a kromě něj modelka na motorce v hangáru. Té fotce nic nechybí. Má atmosféru, geometricky i kompozičně vyšla nejlíp ze všech. Konstrukce hangáru se sbíhá přesně v místě, kde by měla, jako by všechno někdo nakreslil podle plánu.
Mám radost ze všech fotek, z téhle ale asi největší.
Máš v hlavě další téma?
Něco se rýsuje, ale zatím budeme dál pokračovat v sérii Top Gun, chceme se dostat trochu blíž k modernějším stíhačkám a v příštím roce plánujeme také sérii výstav i v dalších městech včetně Prahy. Víc však ještě neprozradím.
Autor neoznačených fotografií v textu: David Choděra
