Architektura a letectví mají hodně společného, říká Martin Frei

18.11.2026 Tento článek je součástí seriálu Rozhovory s osobnostmi ve světě letectví

Upřímný úsměv, pokora a naprostá otevřenost. Kdybych Martina Freie neznala už déle, ani by mě nenapadlo, že…

Příprava na přelet s VSO-10, Mladá Boleslav 2026
Příprava na přelet s VSO-10, Mladá Boleslav 2026 (Zdroj: Archiv Martina Freie)

Martine, netajíš se s tím, že máš vysokou amputaci pravé nohy. Nemrzí Tě někdy, že se na Tebe pozornost upírá možná víc proto, že jsi handicapovaný pilot, než že jsi akrobatický pilot? 

Naopak. Já chtěl vždycky létat a když jsem před 4 lety začínal, nedokázal jsem si představit, jestli je to vůbec možné. Hledal jsem na internetu i telefonoval na různá místa, abych zjistil, zda existuje podobný pilot. Věděl jsem, že u nás jeden takový je, ale ten má amputaci pod kolenem, vysokou žádný. 

Vždycky je šok přijít o nohu, lhostejno, zda kvůli úrazu či nemoci. Dostaví se myšlenky, že tím skončil aktivní život. Je to ale hloupost a i věc, která se člověku může v první chvíli zdát neproveditelná, se dá zvládnout.  

Když jsem zjistil, že pilotní výcvik možný s mou diagnózou je, rád budu inspirací také pro ostatní, protože ani jejich problém nemusí být tak velký, jak na první pohled vypadá. 

Mistrovství ČR Tábor 2026 (Foto: Lukáš Řádek)

Pro Osvědčení o zdravotní způsobilosti jsi vyrazil k leteckému lékaři MUDr. Davidu Melechovskému, co on na to? 

Před jeho návštěvou jsem už šel na informační schůzku pro budoucí piloty v Mladé Boleslavi. Byl tam Břetislav Holešínský s Danou Novákovou a Vojtou Hájkem, já poslouchal úvodní povídání a po skončení jsem zašel za Břéťou s tím, že bych chtěl létat, ale nemám nohu. Posadil se naproti, dali jsme si nohy proti sobě a on mě vyzýval k tlačení proti jeho chodidlům, aby vyzkoušel, zda jsem schopen ovládat pedál. 

Řekl, že výcvik zkusíme, pokud dostanu od leteckého lékaře Osvědčení. Absolvovali jsme předtím několik letů na Blaníku, můj první seznamovací let byly vývrtky, skvělý a nezapomenutelný zážitek. (smích) Břéťa mě nutil vývrtky vybírat, zkoušel mou reakci a schopnost prošlápnout nožní řízení do maxima. Na základě toho vytvořil asi 5stránkový dokument včetně fotek, že jsem schopen s protézou letadlo ovládat a že on bude garantem mého výcviku. Podklady jsme poslali MUDr. Melechovskému, za kterým jsem poté vyrazil, on si mě podrobně proklepnul a řekl: „Ano, dostanete Medical, ale budete hlídaný a pokud v jakýkoli moment nastane problém, výcvik bude ukončen.“ Stejně jsme byli domluveni i s Břéťou a já to respektoval. 

Chvilka pohody na letišti, Martin Frei zcela vlevo (Foto: Ilja Petřík)

Řekl jsi, že to bylo skvělé, ale přece jen - poprvé sednout do kluzáku a hned vybírat vývrtky… Nebál ses? 

Než jsem do letadla sednul, musel jsem projít teorií a nastudovat si příručku letadla, abych věděl, co je třeba udělat, jak reagovat správně a proč. Teorie však není praxe. Měl jsem a mám velký respekt, ale jestli jsem se bál? Spíš tam byla směsice absolutního nadšení a vzrušení, trošku obava, a hlavně úplně jiné pocity, než jaké člověk zažívá na zemi. Vjemy v letadle jsou mnohonásobně intenzivnější i díky třetímu rozměru.  

Na rovinu – jakýkoli první let (ať už poprvé v letadle, nebo třeba akrobatický let) je taková rychlost, že hlava je pozadu a než si uvědomí, co se děje, je konec akce a dojde jí to až na zemi. Tam si člověk řekne: „Já chci víc!“ (směje se)  

„Já chci víc“ u Tebe znamenalo přesun od běžného létání k bezmotorové akrobacii. 

Moc rád vzpomínám na den svého prvního sóla, člověk ho odletí, je v euforii, ale já si ho pamatuji ještě z jednoho důvodu. V ten den měli na letišti výcvik akrobati pod vedením Honzy Sobotky a k dispozici byl od Aeroklubu ČR letoun ASK-21. Já výcvik pozoroval, pořád vysmátý od radosti, že jsem let zvládnul (první sólo spočívá ve zkušebním letu s instruktorem a pak člověk letí do 600 m sám). Zhruba po hodině za mnou Honza přišel s tím, zda si nechci zkusit akrobacii. Nevěděl jsem, co na to noha, nicméně jsem do toho šel. Udělali jsme looping a souvrat a Honza mě měl v hrsti. Věděl jsem, že přesně tohle chci.  

Mně se na akrobacii líbí, že člověk létá všemi směry a naplno využívá trojrozměrný prostor. Samotné plachtění je také nádherné, ale extra dlouhé přelety mě nelákají, spíš se proletět po okolí na maximálně 3-4 hodiny.  

Akrobacie přináší hodně intenzivní vjemy a zážitky a učarovala mi.

Tréninkový let před závodem, Medlánky 2026 (Foto: archiv Martina Freie)

Víc znamená také začít v akrobacii soutěžit.  

Létám v kategorii Sportsman, ale od další sezóny bych se chtěl posunout do Intermediate. Skok mezi těmito kategoriemi je prý poměrně velký, jde o složitější prvky, hodně létání na zádech a negativních přetížení, ve Sportsmanu jde spíš o kladná přetížení a orientaci v prostoru. Prostorovou orientaci jsem měl vždycky dobrou, využívám ji i při své práci architekta. Tyhle dvě oblasti mají společného víc, než se na první pohled může zdát. U obou je třeba také dobrá představivost, zvládání činností pod tlakem, stejně jako nutnost mít vždy kromě hlavního i záložní plány.   

Postupuješ rychle, letos jsi získal několik medailí včetně zlaté. 

Vím, čeho chci dosáhnout a jdu za tím. 

První úspěch přišel ve formě zlata v soutěži O pohár starosty města Kolína. Soutěžících tam bylo málo, nicméně výhra byla příjemná.  

Na mistrovství ČR v Táboře jsem skončil na 7. místě, nedařilo se mi a myslím, že to bylo především o nastavení v hlavě. Vím, co bylo špatně. Nedostatečná příprava, moc jsem chtěl vyhrát a létání mi nešlo.  

Když jsem pak šel na závody do Plzně (Radyňský looping), připravil jsem se lépe mentálně a podařilo se mi vylétat druhé místo.  

Při posledním letošním závodě v Brně se sešlo skvělé počasí, 12 pilotů v kategorii Sportsman, krásné letiště v Medlánkách, a protože žena pochází z Brna, přijela početná rodinná podpora – pozitivně mě to naladilo a podařilo se mi vyhrát Brněnský kotól. 

Je to nádherný pocit uspět, ale pro mě je to pořád spíš takový mezikrůček a motivace jít dál, neustrnout a makat ještě víc.  

Mým domovským aeroklubem je Mladá Boleslav. Jednou z dalších met, které bych chtěl dosáhnout, je dostat se do kategorie Advanced a následně i Unlimited. 

Brněnský kotól 2026 (Foto: archiv Martina Freie) 

Jaký prvek z akrobacie Tě baví nejvíc a který nemáš rád? 

Nejvíc mě baví souvrat – kombinace toho, kdy člověk z rychlosti jde na vertikálu, následuje stav beztíže s otočením po křídle, střemhlav dolů, okamžitě nabere rychlost přes 200 km/h a vybírá letadlo do horizontu. Je to poměrně náročný prvek, musí se zapojit všechna kormidla a každý okamžik načasovat, aby se souvrat povedl a byl hezký i pro diváky. Ne vždy se to podaří. Hodně mě baví, musím ho ale ještě pilovat. 

Takový prvek, který bych neměl rád, neexistuje. 

Jak se připravuješ na závod – chceš být raději sám nebo se bavit s ostatními? 

Potřebuji se zklidnit a urovnat si myšlenky, takže jdu stranou a přemýšlím, jak poletím, co mě čeká a mentálně se na to připravuji. Samozřejmě si musím nachodit sestavu. 

Už ve výcviku jsem si vyzkoušel, že když jsem byl příliš namotivovaný, létání mi nešlo, pohyby byly trhané, s letadlem jsem se spíše pral a na všechno jsem moc tlačil. Instruktoři mi říkali: „Zklidni se, protože když jsi v klidu, létáš dobře.“ 

Nesu si tuhle větu v hlavě. Nejhorších je pro mne vždy prvních 10 min, kdy člověk stoupá v aerovleku. V tu chvíli jsem uvězněný sám se svou hlavou a myšlenkami, nemůžu před nimi nikam utéct, a to je peklo. Pokaždé si říkám, proč tohle všechno dělám, proč se tak trápím? Pak najednou nastoupám, odpojím se, všechno je pryč a jdu naplno do letu. Po přistání otevřu kabinu a v tom okamžiku přijde euforie. 

Mistrovství ČR Tábor 2026 (Foto: Václav Pihera) 

Jak často trénuješ? 

Snažím se každý týden nebo nejméně jednou za 14 dní být celý den až dva na letišti. Před závody si udělám čas i v týdnu plus příprava doma – nachodit si sestavy. 

Plachtaři mají sezónu oproti motorářům kratší a je třeba využít každé chvíle.  

Jsi spíš cholerik nebo kliďas? 

Když jsem byl ještě na internátě (kolem 17 let), dělali nám testy a vyšlo mi, že jsem cholerik. Je to pravda. Od té doby se však strašně moc věcí změnilo. Nejen, že jsem přišel o nohu, ale mám rodinu a člověk se v životě někam posouvá. Obzvlášť v letadle tenze nebo výbuch vzteku ničemu nepomohou a být tam nesmí, takže se sebou pracuji. Rozhodně jsem vyrovnanější a myslím, že při létání je to nesmírně potřebné. 

Člověk je při letu nahoru ve stresu, napjatý, ale musí se dostatečně zklidnit, aby výkon za něco stál. Těch deset minut během stoupání si opakuji: „Prostě se zklidni,“ a to je taková moje mantra. (smích) 

Poslední pokyny před prvním sóloletem od Břéti Holešínského, 2023 (Foto: archiv Martina Freie) 

Neuvažoval jsi o mentálním koučovi? 

Zatím se se vším peru sám, ale myslím, že mít mentálního kouče není vůbec špatná věc. Může se stát, že mi v nějakém období akrobacie třeba výrazně nepůjde, a to bývá chvíle, kdy člověk potřebuje náhled zvenčí a radu, jak se sebou pracovat. 

Hodně mi teď pomáhají zkušenosti ostatních kolegů pilotů nebo třeba články o sportovcích na téma práce s myslí a nastavením. Zpracovávám si systém přípravy na závody nebo na termické přelety dlouho dopředu, zintenzivňuji zhruba týden před letem. 

Poprvé sis letos vyzkoušel létání před diváky při Historical Airshow v Mladé Boleslavi, jaké to bylo? 

V tomto roce jsem letěl s Honzou Sobotkou jako safety instruktorem v rámci propagace projektu Nebe bez bariér. Byl to skvělý zážitek létat před tolika diváky, ale v letadle jsem si to nepřipouštěl. Tam jsem se plně soustředil na samotný let. Chtěl bych se vylétat natolik, abych dokázal na podobných leteckých dnech ukázat lidem, že i s protézou se dá létat a že bariéry bývají spíše v hlavě. Jsou samozřejmě věci, které ani já nemohu dělat, ač jsem je měl rád – fotbal, hokej apod. Jde o to najít si místo toho, co nemohu, jiné věci, které dělat lze. Tohle chci předat dál – že i zdánlivě nedosažitelné se dá zvládnout.  

Musím říct, že komunita pilotů je skvělá. Jsou to fajn lidi, kteří se zajímají, jsou nápomocní a podporující.  

Platí to i při soutěžích. Létáme sice „proti sobě,“ ale v podstatě každý jen proti své hlavě - nahoře je člověk sám a musí sestavu zaletět, jak nejlíp umí. 

Jaký byl pocit slyšet poprvé v životě potlesk od diváků? 

Nádherný! To jsou zážitky, které člověk jen tak nezapomene. Byli tam i kamarádi, kteří slyšeli komentátora ohlašovat, že létám a říkali mi, jakou měli radost a málem nevěřili vlastním očím. (usmívá se) 

S Honzou Sobotkou na Historical Airshow Mladá Boleslav 2026 (Foto: archiv Martina Freie)

Musíš se na 100 % spolehnout, že Ti protéza nepovolí ani v kladných či záporných přetíženích. Nemáš strach, že se to může stát? 

Jsem si naprosto jistý. S protézou jezdím i na snowboardu, kde působí síly mnohem větší než v letadle. Jsem celoživotně zvyklý sportovat a miluji lyžování. Když jsem ve 25 letech přišel o nohu (na jaře proběhla operace a pak 6 měsíců chemoterapie), žena prohledala internet a zjistila, že v Americe lze koupit kloub na lyžování. Pořídil jsem jej, s protetikem jsme sestavili protézu a já se už první zimu postavil na lyže, byť jsem v té době neuměl ještě ani pořádně chodit.  

Zkoušeli jsme různé způsoby, jak uchytit protézu k mému tělu, aby nedocházelo k jejímu uvolnění. Systémů je víc a my přes zimu zjistili, že ne všechny mi vyhovují. Například u podtlakového se v okamžiku, kdy jsem zabral, nasál falešný vzduch a noha povolila. Lyže mi už taky úplně nesedly. Pravá noha s protézou nemá takovou stabilitu a já sice kopec sjedu, ale je to trochu boj a sjezd si neužívám. Přešel jsem proto na snowboard, zdravou levou nohou kloužu dopředu. Když celý den snowboarduju, jde o velký zápřah, navíc se zpotím a tvar pahýlu se trochu změní. Vyzkoušel jsem si, že ani při těchto extrémních podmínkách a skocích mi noha nepovolí. 

V letadle to není tak dramatické,. Navíc protéza je dobře vymyšlena – na pahýl se navlékne silikonový návlek, který drží tak pevně, že téměř nejde sundat. Na konci tohoto návleku je ocelový čep spojený s protézou, takže spolehlivost je opravdu 100%. 

Co motorové létání, neláká Tě? 

Chtěl bych, ale protéza je problém. Omezení je v tom, že spousta letadel má na pedálech brzdy, což já nesešlápnu kvůli tomu, že nemám kotník. U kluzáků to lze, samozřejmě si vždy musím otestovat, že řízení prošlápnu. Zdraví piloti pedály ovládají kotníkem, stejně jako já levý pedál. U pravého si však musím zkusit ovládání pohybem celé protézy, který vychází ze stehna. Zjišťuji, zda se mi noha do prostoru vejde, jestli se nikde nezasekne o něco, co nevidím a že mám dostatek síly. Vše si otestuji na zemi a pak teprve mohu do vzduchu. 

Brzdy na pedálech jsou pro mne nepřekonatelným omezením. Mohl bych ale létat s ultralighty, z nichž některé mají ruční brzdy. 

Teď chci veškerou energii věnovat přeletům a akrobacii na kluzácích a zdokonalovat se v nich. Pokud bych přidal motorová letadla, tříštil bych pozornost, a to podle mne není dobré. 

Jsem pořád ještě relativně čerstvý pilot, akrobacii létám rok a je potřeba se zaměřit na prohlubování dovedností. 

Do budoucna se ale ultralightům nebráním a myslím, že za pár let přijde čas a dodělám si pilotní průkaz i na ně. 

Podzimní poletování, Mladá Boleslav 2025 (Foto: archiv Martina Freie) 

Velkou oporou je Ti rodina, jak se žena staví k Tvému koníčku? 

Žena má možná trochu strach, ale myslím, že mi věří v tom, že vím, co dělám. Jde o přípravu a manželka předpokládá, že bych do ničeho nešel bezhlavě, že věci promýšlím a jsem zodpovědný. Kdykoli sedám do letadla, je to s respektem a vědomím, že stát se může cokoli, ale jsem maximálně připravený eliminovat případnou chybu či řešit mimořádnou událost. Uvědomuji si, do jakého sedám letadla, jaké jsou postupy, jaké počasí, co se může stát, jaké budu mít alternativy… pak je člověk mnohem klidnější.  

Máš ženu a 4 děti, svezl jsi je? 

Žena říkala, že by se proletěla, ale ještě k tomu nebyl čas. Starší dcera kategoricky prohlásila, že ne. Párkrát se mnou na letišti byla, létání se jí líbilo – ale ze země. Mladší dceru letadla vůbec nezajímají, na letiště jde jedině kvůli pozorování syslů. Starší syn se mnou občas chodí, letadla ho zajímají, ale proletět se zatím nechce.  Nejmladší by chtěl, ale je zatím příliš maličký. 

Maželka Martina s dětmi na Historical Airshow Mladá Boleslav 2026 (Foto: archiv Martina Freie) 

Několikrát už z povídání vyplynulo, jak důležití jsou lidé, které na své cestě potkáváme. Je někdo, komu bys chtěl poděkovat speciálně, kdo Tě třeba nejvíc ovlivnil? 

Určitě Břéťa Holešínský a Honza Sobotka. Tihle dva mě ovlivnili nejvíc. Nechtěl bych ale zapomenout na ostatní, třeba Jirku Řezáče (hodně jsem s ním létal výcvik), Vojtu Hájka, Danu Novákovou, Tondu Kubu, Libora Kovárníka a Vaška Jakoubka (kteří se mnou lítali akrobacii) a mnohé další. Každý mi dal něco jiného, mluvil se mnou jinak, ukázal mi, jak létá on a já si ze všeho poskládal mozaiku toho, co jsem potřeboval pochopit, vyzkoušet a užít si. Potkal jsem lidí hodně a od každého jsem si něco vzal. 

Uvažuješ o tom, že bys jednou i Ty chtěl předávat své zkušenosti jako instruktor? 

Nikdy jsem o tom dosud takto nepřemýšlel.  

Když si představím, co člověk v základním výcviku leckdy provádí a že nebýt instruktora, byl by mnohokrát mrtvý, tak nevím, zda mám v sobě tolik odvahy. Instruktoři do výcviku dávají opravdu hodně včetně svého volného času a já před nimi hluboce smekám. 

“Letáme pro hendikepované" 2026, každoroční akce na letišti v Mladé Boleslavi (Foto: archiv Martina Freie) 

Vlastně už své zkušenosti předáváš, například na stáncích projektu Nebe bez bariér nebo třeba právě v podobných rozhovorech, jako je tento. Na co se lidé nejvíc ptají? 

Rozdělil bych to na dvě kategorie lidí. Jednak ty, kteří vůbec nelétají a neví, jak letadlo funguje a že nohy jsou potřeba. Jejich představa je, že se ovládá jenom kniplem. Těm je třeba vysvětlit, že zrovna kluzák je extrémně citlivý a nohy jsou důležité opravdu hodně. Díky tomu, že mám protézu, tak jej ovládat mohu. 

Druhou skupinou jsou piloti a ti, kdo mají povědomí o řízení letadla. Ptají se, jak se mi kluzák ovládá a zajímá je technická stránka věci. Vysvětluji jim to, co jsem řekl výše – že ovládám stehnem a za dobu tréninku už přece jen jsem schopen v noze mít cit. Cítím i minimální rozdíl v našlápnutí. Myslím, že je to něco podobného, jako když např. u nevidomých funguje mnohem lépe sluch. Tělo je geniální v tom, že dokáže handicap svým způsobem vybalancovat.  

Stále ještě běží sbírka (zde) na kluzák ASK-21, který už je hotový a přivezeme ho zanedlouho z Německa. Sbírka není jen o letadle samotném, ale i o penězích na výcviky dalších handicapovaných pilotů. Mladoboleslavský aeroklub investoval nemalé finanční prostředky, a pokud by se nám alespoň část podařila vrátit, mohli bychom snížit náklady na létání, což by bylo fajn. 

Během povídání jsme si navzájem řekli spoustu vět, které nás ovlivnily, vypíchnul bys jednu takovou Ty? 

Jo, ale ta je asi nepublikovatelná v původní podobě. (smích) Volně převedeno: „Čím víc dostáváš naloženo, tím víc rosteš.“ 

Všeobecně se v letectví moc nechválí, což může působit poněkud depresivně, když člověk slyší, co všechno dělá špatně. Pokud si to ale přebereš, uvědomíš si, že primárně nejsme určeni k tomu, abychom létali a je třeba být neustále ostražitý. Je-li vedle tebe někdo, kdo ti – byť třeba nevybíravým způsobem – něco vytýká, dělá to ve tvém zájmu a může ti tím pomoci předejít třeba i fatální chybě v budoucnu. 

Martinovi děkuji za velmi otevřený rozhovor a pokud si o jeho cestě k létání chcete přečíst více, můžete tady a tady.

Historical Airshow Mladá Boleslav 2026 (Foto: archiv Martina Freie) 

 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář