Modýlky a nadzvuk – Vzpomínka na staré časy

03.06.2009 1 příspěvek

Někdy kolem patnáctého roku věku se mi zdálo, že své letecké ambice naplním nejlépe asi modelářskou činností. Začnu si stavět větroně, seženeme RC soupravu a budu prohánět modýlky po nebi. Byly s tím neuvěřitelné problémy.

Další díly seriálu "Vzpomínka na staré časy":

Letecké příhody, nehody, náhody a vůbec
Modýlky a nadzvuk

Především široko daleko nebyla žádná modelářská prodejna, kde by se dal nakoupit potřebný materiál. Jednou jsem se vypravil do Prahy, v níž jsem očekával aspoň nějaký úspěch.

„Máte balzu?“
„Nemáme.“
„A gumu na vrtuli?“
„Nemáme.“
„A elektromotor na pohon větroně?“
„Nemáme.“
„Silon na vlekání?“
„Není a nebude.“
„Papír na potahování křídel?“
„Nemáme.“

Odešel jsem a zčásti začal chápat, co je to reálný socialismus. Smutně jsem se díval na japonská serva v ceně jednoho až dvou průměrných měsíčních platů a na RC soupravy, na které by můj otec musel vydělávat téměř celý rok. Pak jsem někde koupil to nejlacinější, co se dalo, totiž československou jednokanálovou RC soupravu, což byl opravdu svérázný výrobek za 900 Kčs (tolik jsem si o málo později vydělával měsíčně hrubého jako meteorologický pozorovatel na ruzyňském letišti). Namísto serva se používal elektromotorek, který dostal z přijímače impuls, čímž se pohnul, ale vzápětí impuls ustal a protiběžně působící gumička vrátila motorek do výchozí pozice. Impulsy šly za sebou asi po vteřině, takže motorek se neptřetržitě pootáčel sem a tam. Když se na tento pozoruhodný mechanismus napojila například směrovka větroně či lodičky, kmitalo kormidlo v těchto intervalech sem a tam, takže větroň na to nestíhal reagovat a letěl rovně. Teprve když pilot modelář pohnul umělohmotným kniplíčkem do strany, kmitání ustalo a kormidlo setrvalo v jedné či druhé poloze.

První let Juniora

Nemusím asi podotýkat, že výrobek československé firmy Modela měl k dokonalosti poněkud daleko. Tomu jsem však v mladickém nadšení odmítal uvěřit a radostně celou složitou soustavu instaloval do nově slepeného větroně Junior, jež jsem dostal k Vánocům či narozeninám či bůhvíčemu. Démant měl rozpětí jistě kolem 1,7 metru, měl polystyrénová křídla a zbytek byl balzový. Jednalo se o stavebnici, takže v krabici bylo potřebné množství vzácného dřeva, které nebylo nutno shánět na polotajných modelářských burzách, v té době často provozovaných. Měsíc po Vánocích byl Junior připraven na slavnostní roll-out a zálet na velké louce za městem. Směrovka sice kmitala, ale nějak divně. Občas se zasekla, někdy vypověděla službu úplně, pak se zase rozkmitala. To mne však nedokázalo odradit. Moc jsem se těšil na to, až Démant popluje majestátně oblohou.

Je asi jasné, jak to dopadlo. Táta se rozběhl, Juniora na stometrovém vlasci. Já jako mistr pilotáže držel soupravu Modela a snažil se manipulovat kniplem tak, aby kluzák vůbec nějak letěl. Junior se dostal do vybočení a na povely z rádia nereagoval. Táta předpokládal, že letadlo je plně pod kontrolou. Já jsem předpokládal, že otec rychle rozpozná, že rostoucí výchylka letadla z osy vzletu pod kontrolou rozhodně být nemůže. Větroň zrychloval, vlasec svištěl, moje tehdejší ještě hustá kštice nadzdvihovala kulicha a otec hnal kupředu, seč mu síly stačily. Ještě dvě, tři vteřiny a Junior opsal část oblouku a zamířil k zemi, stále urychlován silným tahem vlasce. Pak velikou rychlostí řachnul do země a zůstaly jen třísky a roztříštěný polystyrén. Když jsem doběhl k troskám, začal fungovat servomotorek a směrovka se nádherně a pravidelně rozkmitala sem a tam.

Šetřit na nový větroň nemělo cenu, to by zabralo několik dalších let. Shrabali jsme trosky letadla a už nevím, jestli jsme je pohřbili hned na místě anebo zda jsem je dotáhl domů a spálili jsme to na chalupě v kamnech. Možná to skončilo v popelnicích na sídlišti, kde to mohlo ještě posloužit některým našim spoluobčanům, kteří si tehdy i dnes libují v prohrabávání odpadků a recyklování čehokoli na cokoli.

Komár na gumu

Usoudil jsem, že modelářské vyžití bude chtít něco jednoduššího. Nejsem ten typ, který by dokázal celou zimu prosedět u modelářského stolu a věčně něco pižlat, brousit, lepit a potahovat. Chci mít všechno hned. V několika hračkářstvích se dal sehnat opravdu pozoruhodný model jménem Komár. Měl trup ze smrkové lišty dlouhé asi 30 cm, zelená polystyrenová křídla a kormidla. Pak už tam byla jen umělohmotná 2D kabina s vrtulkou a kus gumy jako pohonná látka. Kabinka se nasadila na lištu, křídla a kormidla se prostrčila skrze vyfrézovanou díru a nakonec se ještě doplnil podvozek — tenký drát ve tvaru obráceného písmena V s umělohmotnými kolečky. Tím byl letoun po asi 3 minutách od vybalení z krabice připraven k letu a to bylo přesně to, po čem jsem celý život toužil. Nejzajímavější na celé věci bylo, že jsem si s tím vystačil mnoho měsíců, možná i let. Akorát jsem měl časem o dost vyvinutější ukazováček, asi jako v té pohádce o třech přadlenách, neboť za celou svoji modelářskou kariéru jsem musel natočit gumový pohon vrtule nejméně stomilionkrát. Všechno skončilo tím, že mi louka na chalupě začala být přece jen už trochu okoukaná a chtěl jsem svému létajícímu komářímu miláčkovi dopřát nějakou dálkovku, takže jsem ho vypustil na vrcholu kopce nad údolím Berounky. Komár vzal roha a odletěl kamsi v termice. Nikdo ho už nikdy neviděl.

Létající sifon

Vrcholem modelářské kariéry bylo ovšem pravé, nefalšované a pořádně vytuněné motorové letadlo. Teda, harley mezi modely to zrovna nebyl, ale jako motorové letadlo to vypadalo a dokonce i fungovalo. Nevím, zda se něco takového prodává i dnes, ale tenkrát to bylo něco úžasného — motor na CO2, tedy kysličník uhličitý. Zastánci globálního oteplování by z takového stroje radost neměli, ovšem tenkrát byl svět oblbován něčím jiným a klimatologie se dostala na výsluní až mnohem později. Pro modeláře s motory na CO2 to proto byly zlaté časy. Troufám si však tvrdit, že jsem svou modelářskou činností atmosféru příliš neponičil.

Motůrek na kysličník uhličitý, kterému jsme se sestrou hned začali říkat „céódváček“, byl menší než náprstníček. Bylo to takové roztomilé nic, mrňousek s několika žebírky, malinkatým potrubím a násadkou na bombičky, které se dávaly do sifonu, jímž se vyráběla domácí sodovka. Bombičky se prodávaly v krabičkách po deseti kusech a jedna taková kovová bombička vydržela asi na minutu letu. Krásně tichého letu! Postavil jsem si z nějaké stavebnice malé polystyrénově-balzové letadélko, do kterého se dal instalovat céódváček. Letadlo létalo fantasticky, v kruzích vystoupalo aspoň do 50 m a tam pozvolna přešlo do klouzavého letu, když se motůrek zastavil. Běhal jsem pod letadýlkem jako blázen a nenechal jsem jej po přistání ani ohřát — zatímco spalovací motory jsou po provozu horké a musí chladnout, céódváček byl obrostlý ledem a musel nejprve roztát. Nemohl jsem se dočkat, až do letadla nacpu další bombičku a letadlo znovu poletí. Ta nádhera, když se vznášelo a poklidně stoupalo k nebi! Po půlhodině hračičkování byly vyčerpány všechny zásoby paliva a mně nezbylo, než letadlo uklidit a po zbytek víkendu nelétat. Ani ty bombičky nebyly zrovna levné a rodiče se do přehnaného sponzoringu moc nehrnuli.

Setkání s Konkordskim

Zatímco jedna babička bydlela v Hostouni poblíž ruzyňského letiště, druhá žila v malebné vesnici Sýkořice nad údolím Berounky na Rakovnicku. Prázdniny jsem proto trávil střídavě na obou místech. Hostouň ovšem představovala ráj na zemi, protože tam létala ta letadla, zatímco na Sýkořici už byla tak vysoko, že se nedala pořádně ani pozorovat. Pamatuji si, že jednou na rozhraní jara a léta roku 1971 se hostouňský děda svátečně oblékl, přinutil mne odložit umazané tepláky a musel jsem si vzít taky něco lepšího, a vyrazili jsme autobusem „na Ruzýň“, jak děda říkával. Na Ruzýni stálo letadlo, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Vypadalo jako bílá raketa a mělo ohnutý čumák. Někdo z dědových známých nám tehdy zařídil, že jsme mohli na plochu až k tomu letadlu. Jestli jsme byli uvnitř, to si nepamatuji, ale děda byl letounem naprosto unesený (ještě že to nebylo obráceně...).

Škoda, že jsem byl tenkrát ještě hodně malý a neměl jsem z toho rozum. Byl to sovětský Tupolev 144, nadzvukové dopravní letadlo, které se v Praze zastavilo na cestě na pařížský aerosalón. Velký ptakoještěr létající více než dvojnásobnou rychlostí zvuku, úspěch a zároveň neúspěch letecké tvorby. Úspěch proto, že tohle letadlo spolu s podobným Concordem značně předběhlo svoji dobu a vyrobit něco takového považuji za ohromnou věc. Neúspěch vyplynul asi právě z toho předběhnutí své doby, protože lidi uměli takové letadlo vyrobit, ale ne provozovat. Tu-144 bohužel skončil jako nejdražší letecká pošta na světě, uměle držená při životě na kapačkách; ve službách Aeroflotu absolvoval jen 55 komerčních letů a přepravil necelých 3300 cestujících. Přeprava cestujících mezi Moskvou a Alma Atou nebyla životaschopná a jinam letadlo kvůli hluku nelétalo. Concorde měl alespoň drobnou výhodu, že svoje nadzvukové řachy vydával někde nad Atlantikem, zatímco Tupolev práskal všude nad civilizací. A hluk dělaly Concorde i Tupolev excelentní, slyšel jsem několikrát na vlastní uši — vždycky jsem pak musel do servisu pro náhradní bubínky.

Tupoleva si mlhavě pamatuji při jeho odletu z Ruzyně. Byl krásný slunečný den a na modré obloze se nad Dobrovízí vynořil bílý dlouhý stroj s deltakřídlem. Jestli si to dobře pamatuji, startoval z dráhy 31 a levou zatáčkou kolem Hostouně točil do směru na Cheb, aby pokračoval dál do Paříže na aerosalón. O dva roky později tam jiný kus téhož typu tragicky havaroval na základě technické závady.

Do Tupolevu 144 jsem měl možnost se podívat ještě jednou, v muzeu v německém městečku Sinsheim. Na střeše haly tady stojí oba krásné nadzvukové dopravní letouny, Concorde i Tupolev, přezdívaný pro svoji podobnou konstrukci Konkordski. Nevím, proč potom nevznikla reciproční přezdívka Tupolevski, asi proto, že by pak západní cestující nechtěl Concordem lítat. Když jsem si tak procházel muzeální kus Tu-144, pojal jsem obdiv k lidem, kteří s tím dokázali lítat. Jak je túčko krásné zvenku, tak je ošklivé uvnitř. Kokpit kompletně natřený nemocniční zelení s prehistorickými přístroji, berany omotané černou páskou, připomínající lepenku na hokejky, interiér jako v tanku. Ve srovnání s Concordem je to velký rozdíl, jak kokpit, tak kajuta pro cesťáky. I tak je ale škoda, že ani jeden z těchto strojů už neuvidíme letět. Aspoň že jsem měl to štěstí a v minulosti jsem obě letadla letět viděl i slyšel.
 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

upřesnění

07.03.2010 v 9:51 Barva

Jsem rád,že soudruzi odešli, ale v rámci objektivity nutno dodat, že servo futaba stálo v roce 76 500,-Kčs a souprava Modela vulgo zvaná Demola,tuším 4kanálcca 3000,- což v mém případě byly dva hrubé platy tech. výp.střediska. Pravda s dneškem se to nedá srovnat a banány jsou celý rok. No a éra se vlekaly na silonu, nikoliv silikonu . . Daly se vystřelit gumou 5x5 a ta byla jen pod pultem . A moje první éro byla stavebnice Albatros cca1400mm za 25,- Kčs. A ne hned RC . . a bez balsy

Odpovědět

Přidat komentář