Rozhodně nejsem rodilým parašutistou, ačkoliv mě tak často nazývají cizí lidé, když někde přistanu s paragliderem nebo dokonce s motorovým paragliderem (viděli jste někdy paragána s vrtulí na zádech?) Jednou mě osud zavál na jedno sportovní letiště, kde jsem chtěl napsat reportáž právě o životě parašutistů. Zjišťoval jsem, jak takový život paragána vypadá, kdy přicházejí na letiště, co tam od rána dělají, kdo jim balí padáky, kdo je chytá na zemi, kdo je pohřbívá a jiné běžné otázky.
|
|
„No, my tady pro tebe máme takové malé překvapení," sdělil mi vedoucí trenér paragánů a zřejmě si myslel, že mi tím udělá radost.
Již jsem tušil, odkud vítr povane. Trenér měl v ruce instruktážní videokazetu a nějaké tiskoviny, na nichž byly nápisy ve smyslu „Parašutistou snadno a rychle". Samozřejmě, trenér mi tyto materiály dal k prostudování a že prý za hodinu letím a skočím.
„Zbláznil ses snad? K tomu mě nikdo na světě nemůže nutit!!!" odporoval jsem.
Trenér zase odporoval mému odporování a protože nakonec v tom odporování vyhrál, odebral jsem se s kyselým obličejem do učebny, kde mi pustili video. Bylo srovnatelné s nejtvrdším sadomasochismem.
Viděl jsem tam strašné věci.
Šňůru přehozenou přes vrchlík, nevyjetou psí dečku (takové to, co je nad hlavou nebožáka ve šňůrách), prasklou karabinu, hořící vrchlík, výbuch parašutisty, náraz parašutisty do Světového obchodního centra v N.Y.
Vůbec ze všeho nejhorší pak byl zcela neotvírající se hlavní vrchlík a nutnost něco s tím udělat.
Zde jsem byl při sledování videa tak strašlivě vyděšený, protože se musel odhodit hlavní vrchlík a pak vytáhnout záložák. Mezi těmito dvěma úkony byl nešťastník naprosto bez nosné plochy, vystaven volnému padání, zřejmě v kriticky se zmenšující výšce. Zlit ledovým a za pár vteřin vařícím potem jsem sledoval nerovný zápas parašutisty s neotvírajícím se padákem v akčním naučném videu, za které by se nemusel stydět ani Hollywood v čele se Stevenem Seagalem. Jsme si sice docela dost podobní, možná jsem v některých životních situacích lepší než on a mimoto jsem také hezčí a úspěšnější u žen, ale s neotevřeným padákem bych si asi neporadil anebo bych snad odhodil všechno včetně spodního prádla, jen ne záchranný padák.
Nevím, jestli je to úplně v souladu s psychickou přípravou, ale byl jsem podělaný dřív, než se venku ozval zvuk přilétající An-2, která před chvílí vysypala partičku jiných parašutistů a teď jsme měli do letadla nastoupit my, tj. nějakých patnáct skutečných parašutistů plus jeden trotl.
Role trotla mi padla jako ulitá. Hrál jsem v ní totiž sám sebe.
Oblékli mě do jakýchsi montérek, které mi nápadně připomínaly funebrácký oblek. Asi aby mě po dopadu nemuseli už do ničeho převlíkat a rovnou šoupli do penálu. Poučen, dostal jsem na záda batůžek s padákem a byl jsem zařazen mezi parašutistické pardály, kteří si ze mě ustavičně dělali legraci.
Zejména se jim líbila moje světle zelená barva s fialovými fleky na tvářích,které prý vznikají při maximálním možném strachu.
Letadlo stálo přistaveno na stojánce, dveře otevřeny jako chřtán krokodýla, také by se vám do takové tlamy nechtělo lézt. Naše skupina se dala do pohybu a v určeném pořadí jsme nastupovali do letounu. Usedli jsme na sedátka, dveřní manažer odborně zavřel vrátka do letadla a přísně je střežil, aby nikdo z nás (a díval se přitom jen na mně) nemohl opustit letadlo ještě v době, kdy se pohybovalo po zemi. Pravda, na dezerci jsem skutečně neustále myslel, jenže An-2 je letadlo, které se na zemi dlouho nehřeje.
Piloti rozeřvali motor a mocná vrtule zabrala a hnula s letadlem vpřed, ještějsme se snad ani neustálili na centrlajně dráhy.
|
|
Robustní dvouplošník navíc oplývá schopností vznést se během asi patnácti metrů rozjezdu bez ohledu na zátěž, kterou letoun nese. Hrubá síla tisíciválcového motoru velikosti miliónového stáda koní nás dostala do výšky 1000 m nad zemí během krátké chvíle. Andula hřměla a duněla, dveřník už leštil kliku a chystal se otevřít. Panebože, už to začíná. Modlil jsem se. Nevěděl jsem, jestli Andulou cloumají vibrace motoru nebo vibrace moje vlastní. Tachometr nade dveřmi ukazoval 250 km/h, ale stroj už zpomaloval na 150. Při této rychlosti se prý z letadla vyskakuje tak nějak nejlíp, aniž by si člověk roztloukl hlavu o vodorovnou ocasní plochu, která byla od dveří směrem po větru o několik metrů dál.
