Můj třetí JOB - Černé mraky na horizontu

02.10.2010 11 příspěvků Tento článek je součástí seriálu Můj JOB

Náš hlavní hrdina se nejprve vyhne souboji s šelmou, ale britsko-argentinskému válečnému konfliktu se vyhnout nelze. A jak to dopadne?

Malá hodná kočička

Jak jsem se již zmínil, náš projekt se posunul víc na jih, a s tím se také mění panorama krajiny. Na úpatí skal se začínají objevovat borovičky, ale také zakrslé sekvoje a hlavně mnoho horských jezer. A začíná víc a víc sněžit. Náš projekt už zasahuje z Neuquénu do provincie Rio Negro. Střelná čára se stále drží úpatí hor, ale velice blízko na východ od nás se nachází národní park San Carlos de Bariloche a také město stejného jména. Takové malé Švýcarsko. Tam se ale náš projekt nemůže přiblížit a já jsem opravdu rád, že tenhle zákon existuje.

Zde je sice zima a čas od casu zasněží, ale stačilo to na pokrytí lyžařských sjezdovek. Pozorujeme, že horská jezera u břehu zamrzají, ale střed je stále nádherně modrý. Musíme se tam někdy zaletět podívat. Chtěl bych strávit nějaký čas s Pelusou, sám a bez doprovodu mé posádky. Také ji třeba naučit lyžovat. Hezká fantazie…

Fred už teď léta jako linkový kapitán, a tak si čas od času sednu na pravou sedačku a pozoruji, jak pracuje. Někdy s sebou bereme dalšího kopilota, aby měl možnost pozorovat, jak se létá tenhle druh střelné čáry. Je to trochu snadnější, protože se nemusí dlouho čekat na návrat signálu. Terén je plošší a není zde mnoho hlubokých údolí.

V Malargüe se nám teď pěkně oteplilo, skoro to vypadá jako léto a drží se to takhle už celý týden. Dost zajímavé, protože touhle dobou už začíná hodně pršet, nebo tu máme velice mokré sněhové přeháňky.


Já, Martin a Fred

Díly seriálu Můj první JOB:

1. Obchodní pilot
3. MOE-zktratka pro MOJŽÍŠ
4. C-337A Skymaster
5. Harfa v oblacích
6. Nahromaděná únava a Vánoce na Aljašce
7. Vivat Las Vegas

Díly seriálu Můj druhý JOB:

1. Ve službách Islámu
2. Ve službách Islámu II
3. Ve službách Islámu III
4. Sbohem Abú Dhabí

Díly seriálu Můj třetí JOB:

1. Cesta do neznáma
2. Od pólu až k pólu
3. Tam, kde jenom kondor létá - 1. část
4. Tam, kde jenom kondor létá - 2. část
5. Tam, kde jenom kondor létá - 3. část
6. Tam, kde jenom kondor létá - 4. část

Začalo nám takové Indiánské léto, sezóna, kterou jsem v Kanadě velice miloval. Je nádherné odpoledne, které úplně vyzývá jít dělat nějaké fotky na úpatí Kordiller. A tak se kromě létání sluníme a já si občas zajedu večer zarybařit v horách.

Dávám si do ruksaku svůj Pentax, pár filmů, čoček a filtry, házím ruksak do Willyse a jenom tak pro strýčka příhodu si beru ještě teleskopický prut na ryby a velkou láhev vody. Zvu kluky, zda se nechtějí připojit k mé výpravě, ale nemám žádný úspěch, a tak nechám svádění a hurá na cestu.

Zastavuji se někde na úrovni jeskyň Castillo de la Pinchera, protože zde budu mít pěkně dlouhé stíny. Hraju si s filtrama a v duchu doufám, že to, co fotím, vyjde přesně, tak jak jsem si to představoval. Ukládám foťák nazpět do ruksaku a hledám nějakého ráčka jako návnadu, pomalu se courám po březích a zkouším štěstí, ale nic. Objevím pár pstruhů, kteří jako miniaturní ponorky sedí nehybně v proudu a zcela ignorují můj háček. Možná, že bych měl větší úspěch, kdybych je zkusil chytit rukama.


Naše posádka v posledních paprscích Indiánského léta

A tak zaklíňuji prut mezi dva kameny, nechávám svou návnadu na háčku plavat po proudu a jdu se podívat na jeskyně. Stoupám asi 200 metrů suchou trávou zdejších pamp a rázem jsem u první jeskyně. Tohle je vlastně dost dlouhá převislá skála, zem plná vulkanického prachu. Vzpomínám si, co nás náš pan profesor Pinc učil v kroužku archeologie. Kam by ses schoval, když prší nebo sněží? A tak si hřebenem hrabu pomalu sem a tam prachem.

A nejednou zavadím o něco zahrabaného. Nacházím pár nádherných provrtaných korálku a obsidiánový hrot šípu. Ale už nic víc. Posouvám se asi 20 metrů nahoru po svahu a lezu po kolenou do otvoru, který se okamžitě rozšiřuje na větší šachtu, která se vzápětí mění v jeskyni. Teď mi bude moje baterka dobře sloužit.

Na kamenech objevuji pozůstatky asi dost starého ohniště a kozí kosti. Gaučové někdy takhle přenocují nebo i kempují, když je v okolí dost trávy pro koně a kravičky. Pokračuji dále do jeskyně a nad hlavou mně zahučí letka netopýrů, které jsem vyrušil ze spánku. Jeskyně je nyní plná velkých kamenů a náhle si všímám dalších kostí, které ale mají stále kusy masa na sobě. Také vidím trochu krve na kamenech…

Jedna plus jedna jsou dvě a je mi jasné, že Gaučové nenechávají kosti takhle rozházené a neobrané. V ten moment slyším mňouknutí, trochu jiné než mňouká domácí kočka. A znovu mňouknutí! Zastavuji se a hledám kuželem světla baterky zdroj toho zvuku. A našel jsem ho velice rychle. Mezi kameny na mě svítí dvě žluté oči černého „koťátka“, které se snaží přešplhat kámen a dostat se ke mně.

Natočila se ke mně pěkně z profilu a nyní vidím její ocas. Než jsem domyslel, kde je asi jeho máma, z hloubi jeskyně zaznělo velice nepřátelské zavrčení. Zvuk, který může vydat jenom velká kočka. Zvedám baterku a doslova zamrzám v pohybu. Svítím do očí černé pumy, která sedí na kusu skály přede mnou. Tak a teď co?


Asi takhle jsem ji viděl!

Pomalu couvám a dávám si pozor, abych nezakopnul. Kote mňouká, ale díky velkým kamenům se ke mně nemůže přiblížit. Vím, že kdyby se tohle stalo, ani kulka z mé „osmatřicítky“ Smith & Weston, kterou navíc dnes nemám s sebou, by ji nezastavila. A pomalu pomalinku opouštím tuhle část jeskyně. Zevnitř jeskyně se ozve ještě jednou velice hluboké zavrčení, tentokrát víc hlasité, a pak je ticho… Jsem venku!

Za deset minut už jsem zpět u říčky, vytahuji prázdnou uďici, skládám svůj teleskopický rybářský prut a vracím se do našeho domečku v Malargüe. Vyprávím svůj zážitek a kluci se na mě dívají, jako když jim vypravím pohádku před spaním.

Příští den létají Bruce a Freddy a já se jen vozím v helikoptéře. Už si nevzpomínám na jméno pilota, ale když mu vypravím můj příběh, říká mi, že si myslí, že jednou brzo ráno, když rozmisťovali vrtače, tak že tuhle černou pumu viděl klusat v trávě.


Ostroh s indiánským sídlištěm

Po cestě z nové střelné čáry se zastavujeme asi na půl hodiny na ostrohu skály, která přehlíží řeku Malargüe, a nacházíme tam trosky nějakého hodně starého indiánského sídliště. Jsou to jen základy a celé místo je poseté hroty šípů, obsidiánovým nářadím a pazourky. Přístup do tohohle tábořiště by mohl hladce bránit jeden nebo dva bojovnici. Tohle místo je ideální, odtud se může kontrolovat celé údolí.

Nebýt té helikoptéry, která sedí pár metrů za mnou, asi by se tu moc nezměnilo. Možná, že jsme první lidé, kteří zde po mnoha staletích zase udělali obtisk nohy v pisku. Tohle místo dýchá historií, která je ale také velice smutná. Víc než tisíc let. Idylickou panorámu ruší jen C-130, která točí čtvrtou zatáčku před přistáním. C-130 v Malargüe?

Vracíme se nazpět do Malargüe a nevěříme svým očím. Letiště je plné vojenských vozidel a vojáků v maskáčích, a napříč rampami, kde normálně přistávají naše helikoptéry, stojí C-130 Herkules, který právě nakládá velké bedny a několik houfnic. Přistáváme na trávě a pilot naší helikoptéry chce dělat fotky. Srážím mu foťák a podotýkám, že na jeho místě bych nic nefotil.

Narazíme na mechanika YPF, ale ten je zamračený a nechce se mu do konverzace. Pak udělá HF rádio svůj charakteristický pazvuk – helikoptéra se bude muset vrátit na čáru, a to se zastávkou na bázi v Las Vegas v horách, protože zde by dnes asi čekal na palivo až do večera.


Trosky indiánského sídliště

Jdu do našeho domečku a snažím se po rádiu zjistit, co se děje. Základna má duplexní rádio, a tak se spojuji s King Airem. Bruce se mě ptá, co se děje, protože všechny frekvence jsou plné vojenské komunikace. Vojáci v éteru na nechráněných frekvencích? Informuji Bruce o C-130 a také o tom, že asi nebude dneska víc paliva, tak aby koordinoval s technickou letovou posádkou, kolik toho ještě mají k nastřílení, a aby začal plánovat návrat domů. Odpovídá jen: „Roger, roger.“ Má ale ustaraný hlas.

Po přistáni mi referuje, že ATC byla dneska kakofonie zmatené komunikace a že byl překvapen, že nedošlo k nějaké mid-air bouračce. Říkal, že to byl mix civilní a vojenské komunikace a jeden šlapal na vysílání druhého. Muselo se stát něco opravdu vážného. A protože nemáme TV, moc se toho nedozvídáme. Až večer mi Pelusa říká, že se rozpoutal nějaký velký diplomatický konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií…

Válka o Falklandy

Ráno se jdeme podívat na letiště. Všude je vojenská policie a s opravdu velkou potíži se dostáváme k našemu aeroplánu. Dnes poprvé cítím, že jsme pod zvětšovacím sklem. I u hangáru nyní stoji vojenský Herkules a je asi plně naložený. Nyní startuje své čtyři Allison T56-A-15 turbíny, které mají 4 591 liber tahu, a pomalu se sune k prahu dráhy 09. Myslím si, že tahle ranvej není zrovna moc dlouhá, a tak jen pozorujeme, co se bude dít.

Provede statický start. Stojí na brzdách a nyní se vše třese vibrací zvuku motorů. Pilot uvolnil brzdy. Herkules divoce poskočil a vše za ním bylo okamžitě bombardováno létajícím štěrkem. Vzápětí se ozval zvuk jako vytí poraněného zvířete a vše zahalil černý kouř. Za moment se Herkules vynořil z kouře pod úhlem, který bych odhadoval asi na 30 nebo 40 stupňů. Na každé straně trupu mu hoří čtyři JATO (Jet Assisted Take-off) rakety s tahem 1 000 liber každá.

Odstartoval, odhadem asi v délce 4 000 stop, což je asi na 80 % délky dráhy 09. Později jsem se dozvěděl, že ta akcelerace s raketami byla něco okolo +2,5 G. Pak rakety zhasly, Herkules se divně zakymácel, přešel do pravé zatáčky na jih a potom už pokračoval v normálním letu, zanechávaje za sebou černou stopu z turbín. A je pryč. A s ním jsou také pryč všichni vojáci a náklaďáky. A je náhle nepříjemné ticho.


Naneštěstí bylo přísně zakázáno fotografovat, takže pro ilustraci používám tuhle fotku, kterou jsem fotografoval v Kanadě.

Vracíme se do našeho domečku a nikdo moc nemluví. Na jihu se objevuji černé dešťové mraky a začíná se zvedat vítr. Připomíná mi to něco z nové argentinské písničky, kterou se učím hrát na kytaru a která říká: „Vientos del sur y lluvia de abril, quiero saber a donde voy a ir.“ (Jižní vítr a dubnové deště, kéž bych věděl, kam mě zavanou). A najednou mně po zádech přejede mráz. Nějak nás to všechny vzalo.

Kluci jsou ve svých pokojích a já pomáhám Fredovi ve studiu Pratt & Whittney JT 8D a všeobecných znalostech tryskových motorů. Zapomněl jsem podotknout, že asi před týdnem mně Fred rozpačitě oznámil, že byl pozván na přijímací pohovory k Aerolínes Argentinas. Moc jsem mu gratuloval a také jsme to trochu šli oslavovat. Jsem na něj moc pyšný. Myslím, že jsem také trochu přispěl k jeho profesionálnímu vývoji.

Asi okolo deváté večer se zastavuje Pelusa a zve mě na večeři. V restauraci je televize, která je plná diplomatických událostí. Britská premiérka Margaret Thatcherová a argentinský prezident generál Leopoldo Galtieri se handrkují o práva na Falklandské ostrovy, nebo, jak se ve španělštině jmenují, Las Islas Malvinas, které se nachází asi 480 km na jihovýchod od Patagonie.

Falklandy patřily Španělsku, ale když se v roce 1828 Argentina osvobodila z područí španělské koruny, přebrala ostrovy za své. Ostrovy si však dlouhodobě nárokuje Británie, neboť je právě Brit v 16. století objevil. Je to handrkování podobné tomu, jako když někdo prodává koně, kterého někde našel.

Falklandy měly svou britskou menšinu, která se ale cítila víc argentinská než britská, protože mimo Argentiny je tam nikdo jiný nezásoboval. Spojené království zde však vytvořilo svou kolonii a po krátké šarvátce vyvěsilo britskou vlajku a zkonfiskovalo vše argentinské. Od té doby byl spor na spadnutí.


Televizní zprávy končí a my zůstáváme v restauraci až do za zavření. Povídáme si o všem možném a plánujeme. Mám ale špatnou předtuchu. Někdy se za to nenávidím, ale moje tušení se z většiny potvrdí. A párkrát mně to už zachránilo zadek… Peluse neříkám nic. Chvilku se ještě mazlíme před jejím domem, ale dnes se vracím do našeho domečku. Kluci už spí. Nějak nemohu usnout, a tak se koukám do doutnajícího krbu a přemýšlím a snažím se analyzovat, jestli to nějak ovlivní náš kontrakt. Pak usínám.

Probouzí mne ohlušující ječení nízko letících stíhaček se zapnutým přídavným spalováním. Hodím si na sebe bundu a letím ven se podívat, co se děje. Ve dveřích se srážím se svou posádkou. Nad hlavou nám přelétá vlna za vlnou A-4 Skyhawků. Vím, že tohle je vše, co má Mendoza, ale také se toho asi účastní stíhací a bitevní pluk z Córdoby.

Náhle zaznějí pouliční ampliony a začínají hrát národní hymnu. Posloucháme proslov prezidenta generála Galtiera. Dnes je 2. dubna 1982 a začala válka o Falklandské ostrovy. Poslouchám jeho proslov a najednou, jako když mě někdo zašeptal do ucha: „Zde právě skončil projekt a tvé zaměstnání.“ Bylo to tak silné, že jsem se až otočil, ale nikdo tam nebyl.

Po snídani, ze které si moc nepamatuji, bereme džíp a jedeme se podívat na letiště a taky se poptat v kanceláři letové služby, jestli nám mohou dát nějaké zprávy o našem provozu. Říkají, že ano, dávají mi kopii telexu, který říká, že až do odvolání nejsou povoleny žádné civilní operace. Tak a je to.

Otáčíme džíp a jedem na poštovní úřad, kde je také telefonická ústředna, jediná v Malargüe. Před ústřednou se srazíme šéfem naší báze Oskarem, který tam přijel za stejným účelem – spojit se z kancelářemi YPF v Buenos Aires. Já musím nutně mluvit s Tomem Nicolem a on s někým z YPF. A tak čekáme celý den, ale žádná linka není volná.


Náš návrat z telefonní centrály, Fred již v náladě vlasteneckého válečníka. „Nařežeme Anglánům!“

Druhý den to bylo to samé, ale večer se objevil Tom Nicol, který přijel z Buenos Aires taxíkem. Snaží se vypadat klidně, ale vím, že tohle je jenom maska. Říká, že tenhle konflikt je jen velice přechodný a že se vše vyřeší během několik týdnů. Ale týden uplynul a situace šla od špatné k hrozné. USA jsou jedním z partnerů Organizace amerických států (OAS), což znamená, že kdyby kterýkoliv stát tohoto paktu byl napaden, všichni členové včetně USA mají povinnost podpořit finančně, materiálně a když to bude nezbytné, tak i vojensky, napadený stát.

Velká Britanie vyhrabala někde nějakou specifickou úmluvu z druhé světové války, která zase mluví o paktu Spojenců, a doslova donutila USA, aby ji uznala platnou teď v roce 1982. A tak Spojené státy americké zradily své, do té doby velice důležité, spojence z Argentiny, kteří pomáhali držet Střední a Jižní Ameriku od padnutí do rukou komunistů. Politika je to největší svinstvo, které nezná bratra. Ráno máme povoleno přeletět helikoptéry s báze Las Vegas na letiště Malargűe.


Snímek letiště Malargüe

A tak jenom sedíme v restauraci a díváme se na TV. Avro Vulcan, jeden z britských „V“ bombardérů (ten druhý byl Handley Page Victor), startuje z Velké Británie, tankuje na ostrově Ascension a pak už bombarduje Port Stanley na Malvínách. A začíná námořní válka. Velká Britanie nasazuje několik letadlových lodí se Sea Harrierama a helikoptérami Sea Linx a neznámé množství ponorek, včetně válečných lodí typů Sheffield.

Co se tyče vzdušných sil, Argentina povolává vše, co muže létat – A-4 Skyhawk, Mirage II a V, Super Étendardy a několik bombardérů Canberra. Jako návnadu používají Learjet 35 a B-707, což Angličany plaší. Pokaždé zvednou velkou skupinu Harrierů. Idea byla vylétat Angličanům palivo. To pár dní fungovalo, ale pak to Angličanům došlo. Pak Harrier sestřelil Learjeta pilotovaného generálem a B-707 byl poškozen raketou Sidewinder a havaroval při přistáni na letišti Rio Grande.

Argentinskému Super Étendardu se podařilo potopit použitím rakety Exocet jeden Sheffield a anglická nukleární ponorka zase torpédem potopila argentinský lehký křižník Generál Belgrano. O několik dni později letka argentinských Skyhawků těžce poškodila a zapálila invazní loď Sir Tristram, vezoucí helikoptéry Chinook a námořní pěchotu. 14. června padl Port Stanley a Argentina se vzdala. Válka, která trvala 74 dní, skončila.

Později jako ICAO inspektor jsem měl tu cest se spřátelit s několika argentinskými piloty, kteří se zúčastnili tohohle smutného konfliktu. V Argentině nyní zavládla obrovská antiangloamerická nálada. Nebylo moc rozumné mluvit na ulici anglicky. Obě ambasády proto evakuovaly všechen nedůležitý personál.

Martin šel v Malargüe něco nakoupit a prodavač ho v obchodě zfackoval. Museli jsme ho jít zachránit. Dostáváme příkaz přeletět naše letadlo do Buenos Aires. Pakujeme a loučíme se s našimi argentinskými přáteli. Poslední noc trávím z Pelusou. Celou ji proplakala. Nechávám ji nějaké peníze na cestu do Buenos Aires, kde na ni budu čekat. Také jí nechávám svůj revolver. Konečně jsem se té zbraně zbavil!

Následuje mentální rozloučení s naším domečkem, místem, na které nikdy nezapomenu. Dráha 09 a startujeme. Máme vítr v zádech, takže naše cesta do Buenos Aires nebude moc dlouhá. Na palubě máme dva vojenské důstojníky. Máme povoleno FL250 a z nějakého neznámého důvodu nám už dvakrát zamrzlo GNS, a tak přepínáme na normální VHF navigaci.

Díky naší imatrikulaci jako kanadský aeroplán letíme ve velice nebezpečném vzdušném prostoru. Kanada a Velká Británie jsou spojenci, takže si nemůžeme dovolit nějaký průser s narušením prostoru. Přistáváme na mezinárodním letišti Ezeiza, kde jsme před dvěma a půl roky poprvé přistáli po našem dlouhém letu z Houstonu.

Vojáci přebírají naše letadlo a nás odvážejí do Hotelu El Libertador. A nyní budeme čekat, co se bude dít. Naší kopiloti jdou domu a jsme tu jen 3: Bruce, Len a já. Čekám na přílet Pelusy ze San Rafaelu.


Poslední pohled na naše letiště v Malargüe

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Děkuji

02.10.2010 v 3:01 Bren

Opět děkuji. Trochu méně o létání, více o životě,ale stejně dobré jako předešlé texty./To není hodnocení,jen názor./ Pouze ten konec je nějakej "seriálovej" v nejlepším konec dílu :-).

Odpovědět

Falklanská válka

02.10.2010 v 8:09 Dalibor

Zbytečné války jsou hodně smutné vyprávění. My tady v Evropě, masírovaný bolševickou antibritskou propagandou, jsme ale tehdy ten konflikt viděli trochu jinak.

Odpovědět

1

02.10.2010 v 9:46 Tom

Pěkné vyprávění, z úst se mi dere : "a co teď?" No jsem velice zvědavý na pokračování. Zeptal bych se na jednu věc. Možná to bylo někde psané a přehlédl jsem to (ale spíš ne), ale jak to bylo tehdy s Vaší manželkou a dcerkou? Já jen tek ze zvědavosti... Přeju skvělou náladu a dobrou slinu při dalším psaní.

Odpovědět

Tom

02.10.2010 v 15:47 Autor

Dehuji za zeptani.To se vse dozvite v pristi kapitole

Odpovědět

1

02.10.2010 v 16:06 Marek

Vaše články čtu již od začátku a vždycky se teším na nový díl. Chtěl bych se zeptat jestli někdy napíšete (speciální) díl o nebezpečných situacích za kniplem, omylech, lumpárnách, a náhodách kterým by se bylo lépe vyvarovat. Vaše zkušenosti by mohli pomoci mnohým pilotům k bezpečnějšímu létání.

Odpovědět

Dalibor

02.10.2010 v 18:24 Autor

Úplná pravda, Co se týče verzi Falklandského konfliktu, hehehe tak ten jsem slyšel vyprávět v mnoha versích. Zajímavé je, že ani jeden z vypravěčů mimo pilotu z Chile, Argentiny, Uk nebo Peru nebyly v blízko Argentiny v okruhu 2000 mil. Každý mněl svoji politickou nebo osobní agendu jak to vyprávět.

Odpovědět

pro Petra

03.10.2010 v 8:42 Vojta Novotný

Ahoj Petře, reaguji na tvé poslední příspěvky, kontaktuj mne prosím na emailu: vojta.novotny@aeroweb.cz a vyřešíme to. Diskuse pod článkem není vhodné místo pro řešení technických problémů. Díky za pochopení.

Odpovědět

V-Bombers

04.10.2010 v 13:04 B.

Díky za tradičně skvělé pokračování. Jenom pro úplnost - V-bombers byly tři: HP Victor, Avro Vulcan a Vickers Valiant, i když poslední jmenovaný byl spíš jenom výplň než dorazí první dva. Ale všechny byly v operační službě a vycházely +/- z jednoho zadání.

Odpovědět

V Bombers

04.10.2010 v 14:30 Autor

Ano to je pravda. Valiant byl ve svem pocatky takova divna anglicka replika, nebo pokus o B-47. Mimo konfliktu u Suezkeho canalu a trochu na Malte moc neletal. Dobra poznamka, Diky

Odpovědět

Nebezpečné situace

04.10.2010 v 17:48 Honza

Marku, dostala se mi do ruky kniha "The Killing Zone: How & Why Pilots Die". Autor je Paul Craig. Nemám jí ještě dočtenou, ale už teď jsme nadšený z popisů některých problémů a jejich řešení. Takže pokud ti nevadí angličtina, mohu vřele doporučit.

Odpovědět

Nebezpečné situace

05.10.2010 v 11:24 Marie

Marku, Honzo, na tohle téma můžu vřele doporučit i "I Learned About Flying From That" a pokračování " More I Have Learned About Flying From That" - jsou to sesbírané příhěhy pilotů, mechaniků všech možných letadel, které vycházely kdysi dřív ve Flying Magazine. Pro vrtulníkáře pak navíc "Fatal Traps For Helicopter Pilots" a heliprops - to je safety program pro vrtulníkáře, který vymysleli u Bellů a v jehož rámci taky publikují čtvrtletníky zdarma ke stažení. První je z roku 1988, kompletní archiv tady: http://www.bellhelicopter.textron.com/en/training/index.cfm?content=services/human_ad.cfm

Odpovědět

Přidat komentář