Bitva o Stalingrad – Vzpomínka na staré časy

06.12.2010 6 příspěvků

Každý začátek je těžký! Petr Dvořák pokračuje ve svém vzpomínání na časy, kdy letadla létala nad zvukem a také nad Kladnem. Jenže to byl v Kladně Stalingrad!

Díly seriálu Vzpomínka na staré časy:
1. Letecké příhody, nehody, náhody a vůbec
2. Modýlky a nadzvuk
3. Tiché létání na trubkách
4. První let
5. Do aeroklubu
6. Žákovské zkoušky
7. Létání
8. Letecké prázdniny
9. První sólo
10. Pilotem doopravdy

Expozice

Abych si vydělal na létání, chodíval jsem o prázdninách na brigády. Otec byl zaměstnán v Poldi Kladno, matka v Okresním stavebním podniku. Tak jsem v červenci docházel do Poldovky a v srpnu k zedníkům na nějakou stavbu. Na obou místech jsem se důkladně seznámil se socialistickou pracovní morálkou.

V Poldovce jsem nafasoval Solvinu, montérky a pokyny, jak mám vrtat díry do jakéhosi železného kruhu. Pak mne mistr odvedl do dílny k velké stojanové vrtačce, ukázal na bednu s železem a že prý se mám pustit do práce. Tak jsem celý den vrtal a vrtal.

Na konci šichty přišel mistr a málem padnul do mdlob. „Jéžiši, tys to provrtal všechno???“ „No.“ „A co jako budeš dělat ty zbývající čtyři týdny?“ „No budu vrtat další kruhy, z jiných beden.“ „Z jakých jiných beden? Tohle byla tvoje práce na celý měsíc, ty jelimane!“ Stál jsem tam jako oukrop a nešťastně pohlížel z mistra na bednu a zpátky, ruce zamazané od vazelíny a v usmolených montérkách, obraz neštěstí.

Zbývající čtyři týdny jsem obvykle spal na lavicích v umývárce, ostatně zdaleka jsem tam nepřebýval sám, nýbrž tam odpočívala většina dělnictva, pokud jsme teda zrovna nebyli v kantýně. Mzda za měsíční brigádu vystačila asi na dva roky plachtařiny v aeroklubu. Byly to zlaté časy a skoro se přestávám divit výsledkům dnešních voleb.

Kolize

U zedníků to bylo podobné. Mistr stavební party se mohl pyšnit dvouciferným IQ a byl to rozený Velký Šéf, který si dělal nároky na to, že se před ním všichni podělají strachy. Napomáhal rozvracet socialismus tím, že ukradl, co mohl. Se zjevným nadšením vykládal, jak se právě vrátil z dovolené a přivezl si tři pytle brambor, které s ženou a dětmi sklidili komusi z pole.

„Tak ty jako lítáš s plachťákem, jo, doktore?“ posmíval se mi dvouciferný lopata, který výrazem „doktor“ mínil to největší pohrdání. „To je hovno. To já mám kamaráda, ten lítá se stíhačkou. Nadzvuk, rozumíš? To lítá nad zvukem. A je to tak rychlé, že když letí, vidí venku jenom rozmazané čáry.“ „Hm, to asi těžko,“ namítal jsem, „i při vysokých rychlostech lidské oko vnímá okolí tak, že…“ „Povídám, že vidí jen rozmazané čáry!“ vybuchl předák, který přerušil tok mých poučných myšlenek.

„A když tam dá forsáž a lítá v zatáčce, tak se ani nevejde do Československa. Tak je to letadlo rychlé!“
Napadlo mne, že by trochu forsáže nezaškodilo ani tomuhle zedníkovi při myšlení, ale třeba by se mu pak mozek nevešel do lebky. „To je nesmysl,“ namítal jsem dále, ale byl jsem hlučně překřičen a umlčen hrubou silou.

Zedník pokračoval ve své informační explozi. „Mně to říkal ten pilot. Je tam strašná síla a stíhačka letí i dvanáctkrát rychlejc než zvuk! Proto v ní taky není nic slyšet! Normálně tomu zvuku uletí.“ Došlo mi, že s každým dalším panákem rumu, který si s pilotem v hospodě dali, stíhala stíhačka o jeden Mach rychleji a kruh dokázala opsat nejprve nad Čechami, potom nad Evropou a nakonec mohla udělat 360° zatáčku už jedině na oběžné dráze.

„Pchá, větroň, to je akorát pro blbečky,“ dokončil svůj vítězoslavný triumf letecký expert zedník, který mi tak bezděky dal první školení o tom, že s dementy je zbytečné diskutovat o čemkoli. Šel jsem raději míchat maltu, to byla nejvyšší level, kde jsme se ještě intelektuálně nerozcházeli.

Krize

Poldi Kladno, ocelové srdce republiky, tak trochu připomínala rozbombardované město. V té době bylo bouráno také staré Kladno a v centru města se nacházela spousta ruin domů. Proto naše město zaujalo slavného sovětského režiséra Jurije Ozerova, který zde natáčel některé scény svého filmu Stalingrad.

Kladenský aeroklub se ve filmu blýskl taky – jeho letadla ve filmu hrála bojové stíhačky. Za tím účelem jsme dostali za úkol namalovat Trenéry válečnou kamufláží. Byl nakoupen Malbyt různých odstínů khaki a my, elévové, jsme si mohli udělat zase pár hodin brigád. Nafasovali jsme štětky, kýble a hurá do hangáru, kde stály nedočkavé Trenéry, které jsme postupně natírali do maskovací kamufláže s výraznými černými „háknkrajci“ na bocích a na křídlech.

Slavnostní roll-out do německých barev natřených Zlinů si nenechal ujít nikdo. Franta Cihlář, pozdější mistr v letecké navigaci, který zastával roli vedoucího kamuflážníků, si liboval, že se objeví ve filmových titulcích. „Tak my všichni, co natíráme, budeme v titulkách označeni jako ‚…a další‘,“ smál se.

Nadešel čas zkoušet směry náletů a filmové útoky na filmový Stalingrad alias Kladno. Německy zbarvení Trenéři létali nad Kladnem, hřměli nepřeslechnutelným kraválem, až si toho začínali všímat agilnější obyvatelé Kladna. Ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Sotva bojové letouny vzlétly a zamířily nad město, aby dle pokynů režiséra nalétávaly nad zbořeniště, začaly řinčet telefony v Poubovně.

„Aeroklub,“ zvedal sluchátko se svým typickým chraplavým nerudným hlasem náčelník Karel Pouba, aby si vyslechl nadávající hlasy slušných pracujících, kteří se pohoršovali nad tím, že si naši letci létají s hákovými kříži na letadlech, a žádali klid ke své práci, jinak že to poženou vejš.

Kdo zná Karla Poubu, dovede si živě představit jeho odpovědi. Pouba hřímal do telefonu tak, že to bylo slyšet i na druhém konci letiště, a nejslušnější slovo bylo… Ále, co na tom záleží. Kdyby mohly nadávky poctivých pracujících sestřelovat letadla, nezbyla by kladenskému aeroklubu ani papírová vlaštovka.

Peripetie

Film byl úspěšně natočen a letadla po akci opět umyta vodou. Jednu chvíli jsme zvažovali, jestli si je nenecháme obarvená, jelikož to bylo docela zábavné, ale chtěli jsme ušetřit ty telefonující tetky před Poubovým posíláním do patřičných míst, a tak jsme letouny raději uvedli do původního stavu. Škoda, nejedno druhoválečné německé srdce by při pohledu na ně zaplesalo…

Někdy v té době přišel do aeroklubu první Vivat. Přemýšleli jsme, k čemu to letadlo je. Lítalo hůř než Blaník a jako motorové letadlo bylo k ničemu. Jednou jsme stáli na startu a sledovali, jak se Vivat rozjíždí po dráze. Akcelerace zjevně nepatřila k prudkým, takže letadlo jelo a jelo, ale neletělo.

„To jsem zvědav, kde se to vznese,“ ptal se řečnicky náš instruktor Kudýš a v jeho slovech byla slyšet beznaděj. „To nevím, ale uvidíme, až pojede zpátky,“ suše pronesl Tomáš Petříček, mladý pilot, jehož vtipné poznámky rozesmávaly všechny posluchače. Vivat se ale někde za Kladnem nakonec přece jen vznesl a odletěl neznámo kam, a my se mohli věnovat zase našemu létání na L–13.

Večer se pařilo na klubovně a ve výčepu došlo pivo. Nastala tak závažná otázka, kde vzít pivo nové a doplnit nádrž. Kdekdo byl alkoholem poněkud upraven a do hospody bylo daleko tak, že se tam pěšky nikomu jít nechtělo, a o řidičák taky nikdo přijít nechtěl.

Začaly padat návrhy, že by pro pivo někdo zajel letadlem, protože k tomu není potřeba řidičák, anebo navijákem, který vzdáleně připomínal tank, a policajti by se toho mohli bát. Nakonec všechny návrhy byly uznány jako neproveditelné, a tak druhý den ráno nikoho hlava nebolela.

Katastrofa

Začal jsem létat pokračovačku. Prvními úlohami byl nácvik přistávání do terénu. Sedali jsme šikmo přes dráhu a hráli si na letadlovou loď. Instruktoři dbali na to, abychom nepřistávali zbytečně často do zahrad Velké Dobré, ani do obilí za dráhou. Startovalo se pomocí navijáku, tehdy mne tohle zařízení nějak fascinovalo a chtěl jsem být také navijákařem.

Jednoho letového dne jsem se proto oddělil od ostatních letců a svezl se na traktoru od startu k navijáku na exkurzi, že jako budu pozorovat práci navijákaře. Tím byl Tonda Šnábl, už starší pán, který byl známý tím, že na letiště dojížděl na babetě či Stadionu s velkým plexisklem vpředu, oblečen v montérky. Obvykle také měl na hlavě baretku nebo kšiltovku.

Starý dobrák mi všechno ukazoval, předváděl navijákařské řemeslo v praxi, až mne napadlo, že bych si to taky rád zkusil. „V žádném případě. To přece nemůžeš, když na to nemáš školení.“ „Pane Šnábl, no tak, mějte pochopení, nechte mě to jednou zkusit,“ žadonil jsem. „Ne, to fakt nejde.“

Asi čtvrt hodiny jsem do něho hučel, až jsem dosáhl svého. Šnábl mne nechal usednout na sedadlo Velkého Navijákaře, a než traktor dotáhl lana na vzdálený konec dráhy, dal mi rychlokurz správného vlekání. Byl jsem celý žhavý do tahání.

„Tak, sešlápni spojku a lehce napínej lano. Potom přidáš a začneš tahat rychleji,“ radil mi navijákař. Můj první experiment s navijákem neproběhl úplně hladce. Lano jsem nenapjal lehce, ale tak, že připravený Blaník prudce vyrazil vpřed, odhodil kluky, kteří mu drželi konce křídel, a následně se urvalo lano a vylítlo sto metrů před letadlo. Blaník se ani nevznesl, hned se zase zastavil.

„Co tam ten Šnábl blbne?!“ nadávali plachtaři na startu, protože nevěděli, kdo to způsobil. Honem jsem přemlouval Šnábla, abychom to zatutlali, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Bohužel se tedy rychle provalilo, kdo je ten průserář, a tak jsem jednak musel spolupracovat při opravě lana a druhak jsem se pak několik dní nesměl k letadlům ani přiblížit. A taky jsem přestal chtít být navijákařem.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Bitva o Stalingrad

06.12.2010 v 17:14 Honza Jurek

Tak to už jsem se takhle moc nezasmál, ani nepamatuji. Také jsem narazil na pár takových, "dárečků" kteří mněli podobné poznámky. Moc pěkně napsané!

Odpovědět

Díky Petře

06.12.2010 v 19:49 Langosh

Krásný článek, který pobavil a hodně poodhalil, ale ta Tvoje fotka je fakt SUPER...=) Měj se pohodově Petře...

Odpovědět

ex 1UND

08.12.2010 v 17:40 Petr

Ahoj Petře, zase jsi mě dostal :-) No jo, vzpomínám na doby, kdy po hlavní třídě na Kladně chodili na pivo společně ssáci s rudoarmějcema, to lidi koukali :-D Dobře si pamatuju, jak jsem študoval v reálu filmařskou techniku a ten frmol okolo. Díky za připomenutí...

Odpovědět

zednik a ceskoslovensko

14.12.2010 v 17:18 Gonzales

v jednom byl ale ten blbec zednik docela blizko pravdy, a sice s tim ze se skoro nevesli do ceskoslovenska. muj starsi kolega, ktery kdysi slouzil na MiG-21, zminoval podobny problem. tehdy, se obcas zapadni a vychodni vojska tak trochu "skadlili" a od zapadu si priletel SR-71 a tocil zatackou od nemecka. proti nemu tocil zatackou na ceskoslovenskem uzemi MiG-21. oba nad zvukem, a tak se na par chvil takhle priblizili a pak se zase vratili. kdyz to SR-71 rozhulakal na M3, tak standardni pristrojovou zatackou by to mel opravdu na tesno. ostatne neni tajemstvim, ze piloti MiGu meli nekdy obdobny problem. totiz na maximalce kolem M2, ono je to ceskoslovensko sakra male na jakekoli manevry ... to letite minutku dve rovne, a uz nejste v republice ...

Odpovědět

vzpomínky

15.12.2010 v 11:26 michal

Ahoj Petře, nejen že se to dobře čte, ale na rozdíl od mnoha podobných článků, všechno co popisuješ je pravda!! Jen tak dál. Takypamětník

Odpovědět

přemalovaný Trenér - video

16.12.2010 v 22:10 Pavel

Jen pro doplnění - přemalovaný Trenér k vidění např. zde: http://www.youtube.com/watch?v=7HYIFLF9ED0

Odpovědět

Přidat komentář