Na Kanáry nejen Travelou – 2. část

23.02.2011 1 751 přečtení 1 příspěvek

Výprava čtyř ultralightů na Kanárské ostrovy pokračuje. Vyprahlý střed Španělska dává zabrat jak letounům, tak našim šesti dobrodruhům. A čím více se blíží subtropy, tím více se kupí problémy.

Pondělí 26. července - Španělsko

Bouřkové mraky se zbaběle drží na východní straně letiště a neodvažují se překročit osu dráhy do naší cesty. Dnes nás čeká Španělsko. Poprvé v životě se většina z nás chystá do oblasti pokryté prostorem třídy A. Hledáme letiště ve vzdálenosti optimálních 300 NM a mimo řízený prostor. Naše oko padá na Robledillo (LERM), pár mil severovýchodně od Madridu. Sice nikdo nebere telefon, ale stejně nemáme na výběr, a tak vyrážíme vstříc jižním krajům.

Řešení průletu změtí TMA a R/D prostorů před Pyrenejemi po chvíli vzdáváme. Ani nejzběsilejší kombinace výšek a směrů nám nedávají naději na průlet. Voláme na oblast a žádáme o výšku (rozsáhlé lesy této oblasti si o to vysloveně říkají) a průlet „direct Pyrenees“. Naše výška 2 000 AGL se nezdá být velkým nebezpečím ostatním letadlům a ani sestřelení pozemní baterií zelených mužíčků nehrozí, takže „cleared direct Pyrenees“.

Cesta příjemně ubíhá rozhovorem na naší „krafací frekvenci“, když tu se ozývá: „Zdravíme z Boeingu!“ Na poprvé nevěříme, co jsme slyšeli, tak se nedůvěřivě tážeme: „Pozdrav odkud?“ „Tady z Boeingu nad vámi, letíme z Kanárů!“ „My na Kanáry,“ hrdě odpovídáme. Dalších 10 minut plyne v příjemném „leteckém“ povídání.

Přelet Pyrenejí řešíme stoupáním do 8 000 ft. „Rychle nabyl, rychle pozbyl.“ Je zde Španělsko se svými nesmyslnými 1 000 ft GND pro UL umocněnými A prostorem před námi. Poučeni nálety střemhlavých bombardérů se vrháme k zemi a plíživě pokračujeme na můj vkus příliš blízko rotujících vrtulí větrných elektráren či křižujících vrtulníků.

Odpolední termika ve 40stupňovém horku ještě více zvýrazňuje „příjemné“ zážitky tohoto letu. Když už, tak už. Robledillo je letišťátko uprostřed ničeho, s hangáry podél celé přistávací dráhy, pytlem namířeným kolmo na dráhu (samozřejmě směrem přes hangáry) a napnutým jak struna na kytaře. Kdo by čekal v takové konstelaci rotory na přistání, že? Každopádně rána do hlavy o kabinu dokládá, že je to skutečnost, ne zlý sen. Na malých klapkách dosedáme v našem prvním skoro-pouštním letišti.

Kdo hledá, ten najde. I my jsme našli. Člověka, jednoho, živého, a dokonce mluvícího anglicky. Benzin bude, ale za hodinu a půl, protože je přeci půl třetí, tak jsou všichni na obědě. Vybalujeme naše salámečky a řízečky, abychom se přizpůsobili místním zvykům. Když zavedeme řeč na ten „dnešní vítr“, tak se dozvídáme, že to je tu naprosto normální. O tomto letišti se údajně traduje, že kdo si zde „udělá papíry“ a přežije, tak dokáže létat skoro všude.

Ve čtyři máme natankováno a směřujeme na UL letiště Carmona (http://www.aerohispalis.com/). Naše fantazie, podpořená webovými stránkami, si představuje ráj podobný tomu včerejšímu. Oblétáváme Madrid stále v 1 000 ft GND a s hrůzou pozorujeme velké oblasti naprosto stejných rodinných domů a snad ještě větší oblasti připravené na obdobnou zástavbu. Model, který známe např. z okolí Prahy, ale v daleko větším měřítku.

Čím dále letíme na jih, je krajina vyprahlejší a vedro se stupňuje. Míjíme nekonečné pláně olivovníků občas narušené místními usedlostmi či privátním letišťátkem. Pomalu se měníme v průtokový ohřívač vody – pusou dovnitř, kůží za 5 minut ven. Se Zephyrem začínám mít problémy s chlazením oleje. 110°C považuji za skoro podchlazený motor.

Po 3 hodinách saunování máme kýžený cíl před sebou. Dráha i apron, že by se za něj nemuselo stydět leckteré „dospělé“ letiště. Jen zázemí, hospůdka nám v tom pohledu nějak chybí… Přelet nad základnou a jdeme na finále. Práh dráhy je lemován asi půl metru vysokými červeno bílými zátarasy. Plánujeme dosednutí tak, abychom je netrefili.

V tom se ozývá výkřik do rádia z Echa jdoucího jako první: „Ježíš chlapi, on je tam plot!“ A opravdu, Jasně viditelné zátarasy jsou lemovány klasickým drátěným plotem v ještě klasičtější výšce. Naprosto neviditelným. Proměna rychlosti ve výšku a výšky ve……žbuch. A Echo přeskočivši plot dopadá na plochu. Naštěstí bez jakéhokoliv poškození. Děkujeme statečný průzkumníku! Ostatní již přelétáváme v dostatečné výšce a bez problémů sedáme.

Ups, další překvapení. Na letišti není žádná restaurace či něco podobného, o ubytování si můžeme nechat zdát a stejně tak i o benzinu. Přestože je 19:00 LT, ukazuje teploměr 39 °C. V zoufalství žebráme alespoň o kanystr do Dynamica, aby měl, stejně jako ostatní, dolet na Gibraltar. Máme totiž v merku letiště Villamartin (LETF), o kterém se Roland dušuje, že je naprosto úúúúžasné. Má jen malou vadu na kráse, také tam není benzin. Po chvíli se daří, a když vidí naše naprosto zničené výrazy, dostáváme i tři malé vody z ledničky.

Dvacet minut přeletu směrem na jih a již vidíme malý asfaltový strip. To, že na prahu zase něco je (tentokráte keř), nás ani nepřekvapuje. No, nevím, co je v Německu naprosto úúúúžasné, ale letiště je vyprahlá plocha, kam nejde ani zarazit kolíky na přivázání letadel. Celou atmosféru dokresluje kdesi ve větru vrzající kus železa. Mno, nic už s tím neuděláme, letadla vážeme ke starým traverzám a vydáváme se do penzionu, který má sousedit přímo s letištěm.

Wow! V naprostém kontrastu s letištěm spatřujeme nádherný areál s bazénem a prostornými pokoji. A co víc! S pípou, která jest nám dána v plen. Hotelu kraluje velmi příjemný majitel germánského původu, který nás po chvíli vypravuje taxíky na večeři do města. Příjemné to zakončení dne.

Úterý 27. července - stále Španělsko

Soudruzi z NDR udělali chybu… Tak nějak jsme zapomněli, že Gibraltar nemá Avgas. No, sypu si popel na hlavu a přiznávám barvu. Po ranní koupeli v nechutně teplém bazénu řešíme, co dál. Nakonec se rozhodujeme býti odvážnými cestovateli a risknout let na řízené letiště – Jerez. Vyřešíme tak benzin a k dobru přidáme i celní odbavení, které by možná někdo pro let na Gibraltar chtěl vyžadovat.

Podáváme plán a jdeme zaplatit ubytování. Zde nás polévá studený pot – majitel nás častuje historkou, jak jeden místní udělal totéž a málem jej nenechali z Jerezu odletět. Situace se naštěstí řeší sama – Jerez plán odmítnul se zdůvodněním „nedovolený typ“.  Podvolujeme se tedy španělské zlovůli a plánujeme nejdříve cestu do La Juliana (LEJU) – ultralehké letiště 20 minut severně – a následně šupky dupky do Portugalska do Fara (LPFR) na odbavení.

První část plánu plníme na jedničku (skočit 20 minut není zase takový problém). I přes to, že je letišťátko neřízené, bez problému sedáme my i dalších 5 letadel, které se přihnaly z druhé strany. Jen vojenský vrtulník cvičící hned vedle (letiště leží v jejich prostoru) se „uklízí“ na stranu s prohlášením, že vyčká, až se ta UL smršť přežene. Ze země se nám nabízí úchvatný pohled, který známe jen z velkých letišť, kde na finále svítí řada za sebou poskládaných letadel. Zde však bez řízení ze země, ale pouze zdravým rozumem…

Jak by řekl klasik: „K teploměru přikládáme led, načež teplota klesá na 45 °C, což už se dá vydržet.“ Rádi se proto uklízíme po natankování do místní restaurace-hangáru a při sklence pramenité vody rokujeme, co dál. Tanger dává 20 kt (to jsme ještě netušili, jak skvělé je to počasí), Gibraltar 17 kt, Faro 20 kt. Pokud nemáme cíl, nemá smysl letět do Fara. Červíček naděje hlodá ohledně Gibraltaru, a proto jdeme k telefonu na konzultaci. Postupně pohovoříme s asistentem na věži, řídícím i meteorologem. Bohužel, všichni se více méně shodují, že riziko je příliš veliké.

Nakonec padá rozhodnutí – u bazénu je nejlíp. Pro odbavení použijeme místní UL proceduru – taxíkem do Jerezu na celníky a pak policie přímo na UL plochu pro odlet. Vidina vody v bazénu dělá z našich miláčků jasnou konkurenci pro Gripeny a během chvilky sedáme u známého penzionu.

Soudruzi z NDR opět udělali chybu. Majitel penzionu nám oznamuje, že sice UL odbavovací procedura funguje, jak si představujeme, jen ti celníci musí proběhnout v den odletu… Pro nás z toho vyplývá dobrá a špatná zpráva – ta dobrá je, že strávíme zbytek dne naloženi v bazénu u pípy, kterou máme samostatně plně k dispozici (raději prosím majitele o tužku a papír na čárky); ta špatná je, že v 6:30 už musíme sedět v taxíku. A to není legrace, po takto náááááročném dni.

Středa 28. července - Maroko

V okamžiku, kdy tento den začínáme vnímat, již sedíme v autě na cestě směrem na Jerez. Jak se zdá, i celník nemá „svůj den“. Jeden pas odloží do skeneru a po chvíli se s námi začíná dohadovat, jak to, že nás letí šest, když on má před sebou jen pět pasů.

Po absolvování tohoto levelu zátěžové zkoušky postupujeme o úroveň výše – briefing. Letovým plánům je ve Španělsku přikládána velká důležitost. Všichni tedy logicky očekávají, že nyní podáme plánek. Vysvětlit, že vlastně ani nevíme, kdy a hlavně kam letíme, je úkol naprosto nadlidský. Zvláště, když vám rozumí jen jedna dáma, a to ještě sporadicky. Poslední ranou do jejich zaběhnuté procedury je vysvětlení, že plánek podáme telefonicky a do Prahy. Snahu o pochopení vzdávají prosbou, ať jim zavoláme, než někam poletíme.

Situace je nadějná! Gibraltar dává 12 kt. To zvládneme. Takže rychlá snídaně a mažeme k letadlu. Telefon do Prahy kvůli plánku, telefon do Gibraltaru na ATC kvůli PPR následovaný faxem, telefonem na policii kvůli odbavení a už odvazujeme letadla. Vzrušení stoupá.

Bohužel, nejen my umíme telefonovat. Po chvíli volá handling Gibraltaru, že mají plno a jsou schopni přijmout nás až po obědě! Meteo navíc dává vzestupnou větrnou tendenci. Chvilku rokujeme, a pak padá rozhodnutí – nebudeme se zde smažit další tři hodiny, Gibraltar odkládáme na cestu zpět. Tanger už dává zase 20 kt, tak není na co čekat. Měníme proto letový plán a za půl hodiny se odlepuje první podvozek přímo směr Afrika.

Druhá rána do hlavy o kabinu a blížící se pobřeží jasně napovídá, že je konec tolerování španělského požadavku na 1 000 AGL a říkáme si o FL 065. Výrazně lepší! Z jednoho pobřeží je vidět na druhé, Tanger v dohledu. Seville nás předává na APP, kde nás vítá milý ženský hlas s perfektní angličtinou. Bohužel poté, co odříkáme klasickou básničku na téma „jsme tady a chceme to a to“, mění se na ne až tak příjemný mužský hlas: „Nemáte povolení ke vstupu do marockého prostoru a nemáte povolení k přistání v Tangeru!“

Náš krevní tlak stoupá na neměřitelnou míru. Pět měsíců bojujeme o povolení a teď nám někdo bude tvrdit, že jej nemáme? To tedy ne! „Negativ!!!“ zní odhodlaná odpověď. Prostě, zpět neletíme. Vysvětlujeme –> nedostáváme povolení pokračovat –> „Negativ!“ - vysvětlujeme.

Zoufalství a odhodlání na naší straně bylo větší než na té druhé straně. Povolení k přistání dostáváme s tím, že okamžitě, ale opravdu okamžitě máme přijít na briefing. „Ale opravdu okamžitě!“ A je zde opět milý ženský hlas: „Kucíí, přistání povoleno, jen nám tu trošku fouká – 27G35.“ Naštěstí v podstatě ve směru dráhy, tak sedáme jak vláček skoro-Robinsonů.

Na stojánce přivazujeme letadla, za co se dá. Překvapivě ale jeví snahu odcestovat i bez nás. Jako by tušila, co bude následovat. Řítí se na nás dvě party úředníků – obě chtějí totéž – doklady od letadla a naše doklady. Nedílnou součástí je vyplňování různých dotazníků. Jak později zjišťujeme, jde o standardní proceduru na každém letišti a nemá smysl se rozčilovat, že „ti druzí“ už to kontrolovali.

Mám drobný problém. Coby IT maniak mám některé dokumenty jen elektronicky a mezi nimi i pojistku. A to zrovna v Tangeru neberou. Nakonec dostávám spásnou myšlenku v duchu „dej úředníkovi dokumenty a on bude spokojen“. Dávám proto dohromady veškeré alespoň trošku úředně vypadající papíry (pak že takové prohlášení o shodě výrobku je k ničemu) a tyto vítězoslavně předávám úředníkům. Samozřejmě bez pojistky. Jsem za hvězdu. Vše je v naprostém pořádku a mohu jít.

Než se vydáme „okamžitě na briefing“, pouštíme se do tankování. Pod heslem „vyvalte sudy“ je připravena „čerpací stanice“. Když už druhý platíme 50centovými mincemi, místo abychom nechali pár Eur bakšiš, přestává pumpař brát menší měnu než 1 Euro. Zloděj! A to jsme netušili, že při příští návštěvě bude hůř.

Teď přichází na řadu naše povolení. Při důkladném pohledu objevujeme zradu – povolení je vystaveno od 31. července a ne od 27. července, jak jsme žádali. Pasy mizí u celníků a my jsme umístěni na briefing. Náš nárok prokazujeme alespoň mailem s původní žádostí a správnými daty.

Zatímco úřední šiml řeší, kde se stala chyba, my řešíme podstatnější problém – dříve zmíněná VFR mapa sice na briefingu visí, ale své nejlepší roky už má za sebou. Vybledlé kontury ještě nechávají tušit nějaké prostory, ale VFR cesty jsou již dávno minulostí a místa, kde byly reportovací body, jsou vymazána častým dotykem prstů.

O tom, že by bylo možné mapu nějak koupit, nikdo z místních nic neví. Nakonec se nám daří najít v mailu dokument se souřadnicemi těchto bodů, tak startuji svůj PHP editor, abych převedl Word do GPX a tento jsme nahráli do GPS. Štěstí se na nás usmálo a odchytáváme místního vojenského pilota, který nás nechává nahlédnout do své VFR mapy. Získáváme tak k bodům i jejich spojnice a pomalu vzniká reálná trasa do Marrákeše.

Je hodina pryč a stále sedíme na briefingu. Voláme proto na ministerstvo dopravy člověku, co povolení vystavoval. Rychlá odpověď zní – už jsem poslal správnou verzi. Maily musí být v Maroku asi nějak zpomalené. „Už jsem poslal správnou verzi“ přichází za další hodinu. Ufff, můžeme podat plánek a letět.

Směrem na jih pomalu začíná krajina nabývat pouštního vzhledu. Objevuje se i všudypřítomný okrový prach. Při letu po VFR cestě v Maroku je třeba být připraven na neustálé reportování stávající polohy a odhadu na jakýkoliv další bod na cestě. Na druhou stranu, řízení je naprosto profesionální, angličtina perfektní a průlety D či C prostory bez jakýchkoliv problémů a zdržování.

Máme to ještě 30 NM do Marrákeše (GMMX), když nás Casablanca dává na APP. Naše překvapení je zcela zjevně menší než překvapení řídícího, který si nechává naši polohu zopakovat dvakrát. Poté nám oznamuje, ať se ozveme, až budeme 15 NM od letiště. Poprvé zažíváme, jak malý VFR provoz doraziv dřív dostává přednost před IFR autobusem jakési neznámé firmy Ryanair, který dostává „hold“. Jsme tak vměstnáni do příletové fronty, náš vláček sedá v cíli dnešní cesty.

Čekají nás dlouhé dvě hodiny na letišti, ale to ještě nevíme. Jelikož nám nemá kdo dát benzin, už už se vidíme v hospůdce. Opět nastává kontrola veškerých dokladů a následně podáváme plánek na zítra. Potud dobré. Jenže naše cílové letiště Tan Tan (GMAT) působí jako zaklínadlo. Vojenské letiště! Jak je to možné?!? A oni neznámí cizinci jej mají v povolení!

Roztáčí se kolotoč telefonů a křiku (naštěstí ne našeho) do sluchátek telefonů. Končíme s tím, že podáme plánek a uvidíme. My myslíme, že uvidíme ráno. Slečna na briefingu však třeští oči. „Jak ráno? To přeci musíte počkat!“ Tak čekáme. Po dvou hodinách od příletu jsme konečně osvobozeni (alespoň pro dnešek) a jdeme na druhou kontrolu.

Ve městě jsme ubytováni na doporučení taxikářů v celkem přijatelném tříhvězdičkovém hotelu. Jako první míříme do baru na doplnění tekutin. Mizí v nás několik mnoho Spritů a vod. Při placení však nastává problém. Pravděpodobně naše „evropské“ spropitné je číšníkovi malé, takže když má jednomu z nás vrátit 30 místních fufníků (asi 3 Eura), odchází a přestává si nás všímat. Naštěstí, ještě já jsem nezaplatil, takže nyní odcházíme my a nevšímáme si jej. Ve dveřích, jsouce odchyceni, směňujeme mou útratu za zmíněných 30 fufníků a jsme volní.

Přesto, že je skoro půlnoc, zde je život v plném proudu. Je možné vidět nádherný průnik kultur a stylů. Na ulicích potkáváme místní obyvatele v tradičních hábitech, stejně tak i v nejmodernějším oblečení. Překvapivě nejsou výjimkou ani slečny v minisukních či výstřizích až ke kotníkům. Vše fungující dohromady bez problémů. Tedy snad kromě přecházení silnice, které připomíná spíše Ruskou ruletu, ale faktem je, že jsme neviděli jedinou nehodu.

Poté, co odmítáme doporučení na večeři v místním stánku, kde se suroviny nacházejí v jakýchsi pochybně vypadajících džbáncích, končíme v italské restauraci. Máme dost. Když je jedna hodina po půlnoci, dostáváme se k cestě zpět do hotelu. Plánek je podán na zítřejších 9:00.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

výborný čtení

25.02.2011 v 10:50 Chorche

Přečet sem to celej napnutej jak to dopadne, kluci máte docela nervy, já bych se do toho nepustil :-) Při těchle historkách vždycky začnu litovat toho, že nejsme ještě v pionýrskejch dobách dvacátejch a třicátejch let, kdy asi Maročani žádný povolení a bumážky nepotřebovali... :-) Těšim se na další pokračování !

Odpovědět

Přidat komentář