Na Kanáry nejen Travelou – 3. část

01.03.2011 1 510 přečtení 7 příspěvků

Hlavní cíl cesty party "úeláků" je tady. Nejdřív se ale naši hrdinové musí dostat ze spárů marockých úředníků, aby posléze okusili i sílu těch kanárských.

Čtvrtek 29. července – Kanárské ostrovy

Ráno nám začíná hádkou taxíkářů, která končí tím, že si musíme přesednout k vítězi. Hodinu před odletem přijíždíme na letiště. V každé jiné zemi by to bylo dostatečné, jak se však ukazuje, ne v Maroku. První problém nastává při pokusu dostat se na plochu. Nikdo nás nechce pustit skrz kontroly a odkazují se jeden na druhého. Dokonce ani moc nepomáhá, že Dan náhodou potká zástupce ředitele letiště, který vydává nějaké příkazy. Bez francouzštiny jsme nahraní a tak čekáme a čekáme.

Těsně před devátou si nás konečně všímá člověk, co nás odbavoval včera, a pomáhá nám skrz na briefing. Je po deváté, musíme dát delay na plánek, zaplatit přistávací poplatky a domluvit čerpání benzínu. Ups, a máme zase problém jménem Tan Tan. Novou směnu vůbec nezajímá, že už včera jsme měli plánek akceptovaný a letiště máme uvedeno v povolení. Nastává další kolečko telefonátů, aby po půl hodině zjistili, že je vše OK. Takže další delay na plánek a jde se k letadlům.

Čerpání benzínu přináší novou zkušenost – jelikož neberou karty, platíme hotovostí. Jenže to je v Maroku možné jen na základě dokladu o výběru z bankomatu nebo dokladu o směně peněz. Samozřejmě, že ne všichni si doklad nechali, tak si chceme ty zbylé půjčovat. Hmmm, nejsou tak hloupí a po dobu čerpání si doklady nechávají. Naštěstí jsou ochotní na stejný doklad čerpat i další letadla až do jeho plné výše, takže to s odřeným břichem vychází.

A je to vše? Kdepak! Přichází místní policista s žádostí o „tip“ za hlídání letadel v noci. Jednodolarová bankovka jej uspokojuje. Odchází se svou igelitkou domů a my můžeme konečně nerušeně odletět.

Směrem na jih ubývá i těch zbytků vegetace, které se semo tamo vyskytovaly, a naskýtá se nám pohled na víceméně pravou poušť. Cca po 200 NM se dostáváme nad moře a podél pobřeží pokračujeme až do Tan Tanu. Cesta je lemována osamělými hotely nebo osadami kočovníků se stany z pestrobarevných látek.

Poprvé se začínají objevovat technické problémy – TurboDynamicu se při letu těsně nad hladinou rozsvěcí červené výstražné kontrolky paliva signalizující malý tlak. Každopádně motor se chová bezproblémově, na testovací změny režimu reaguje, jak má. Uvidíme.

Tan Tan leží uprostřed ničeho. Přistání se jeví jako bezproblémová záležitost (ono na poušti není o moc co zaškobrtnout a plot je hóóódně daleko), ale to jen do okamžiku, kdy si na finále všímáme trsů vegetace rostoucích přímo z asfaltu dráhy. Trefujeme se tak nějak mezi a rolujeme na stojánku.

A opět nastává klasický scénář po přistání – dvě party chlapíků chtějící vidět veškeré doklady (samozřejmě každá zvlášť) a následné čerpání benzínu ze sudů. Barvu tekutiny v sudech raději nezkoumáme, to už bychom také nemuseli odletět. Cena je však smrtící – přes 3 Eura za litr.

Na briefingu se nám daří skvělý úlovek – mají na nástěnce VFR mapu Maroka. Fotíme jak o život. Při podávání plánku navazujeme konverzaci s příjemným mladíkem, který přiznává, že je řídící z věže. Na otázku, proč tam tedy není, dostáváme odzbrojující odpověď: „Každé letadlo musí být dopředu ohlášeno a vy jste dnes první a poslední, kdo sem letí.“ A jak to tak vypadá, asi nejen dnes…

Podáváme plánek a s obavami vzbuzenými tekutinou v našich nádržích vzlétáme západním směrem k cíli našeho putování. Záhy po opuštění afrického pobřeží přecházíme na oblastní řízení Kanárských ostrovů. Počasí není úplně ideální a navíc se u Echa projevu zvýšený úbytek výkonu.

Abychom ve stoupání (rozhodli jsme se pro FL100) udrželi formaci, musí Dynamicy na klapky a vyčkáváme. I tak za chvíli Echo ztrácíme z dohledu a udržujeme už jen radiové spojení. TurboDynamic odhaluje ani ne tak příčinu svých problémů, jako spíše situaci, která je navozuje – sestup a následný let v rovině. Na chod motoru však závada nemá žádný hmatatelný vliv.

Polovojenské letiště TanTan pravděpodobně nezpůsobuje problémy jen na marocké straně. Španělé (pardon, Kanárci) se začínají zajímat, co že jsme zač, jaké jsme národnosti, zda jsme vojenský či civilní let apod… Zvláštní. Až po přistání se máme dozvědět, že nedostali žádný plánek a v podstatě improvizovali.

Při vytížení, v jakém Lanzarote je, a rizikovosti oblasti letiště našeho odletu klobouk dolů nad přístupem – potřebné otázky jsme vyřešili po rádiu a bez problému pokračovali. Pobřeží máme na dohled a konečně i Echo. K cíli se blížíme opět jako skupina a i tak v roztažené formaci sedáme.


„Severní pól je dobyt!“

Na tankování nemá nikdo čas, přistáli jsme v nejfrekventovanější době, tak přivazujeme a zaopatřujeme naše miláčky. TurboDynamic i Echo rychle volají „domů“ a snaží se vyzískat nějaké informace ohledně problémů s motorem. „V takovém horku“ je to prý normální. V Zephyru zase řeším problém s brzdami – nefungují, ani když jim domlouvám a brzdím více pohledem než destičkami. Nic extra jsem nepořešil, stejně jako motoráři, takže balíme a vydáváme se do hotelu.

Jeho výběr necháváme na místním handlingu, který je velmi přátelský. Opatrně sondujeme, jak že to je s naším typem letadel, přeci jen jsme ve Španělsku na řízeném letišti. Překvapivě se dozvídáme, že UL jsou vítána a naopak se snaží, aby provoz malých letadel co nejvíce podpořili. A opravdu, na stojánce objevujeme druhého, místního Zephyra.

Dozvídáme se, že z Maroka vůbec žádnou informaci o našem letu nedostali a navíc, aby to nebylo úplně tak jednoduché, nesmí na Lanzarote přiletět více jak tři letadla najednou bez předchozího povolení. To prý pro příště…

Ubytování nacházíme v úžasném hotelu poblíž centra s velkým bazénem, dvouložnicovými pokoji s kuchyňkou a terasou. Nádhera! K dokonalosti už jen chybí pívečko na pobřežní terase, které po chvíli následuje.

Čtvrtek 30. července – Okružní let po Kanárech

Následující den jsme původně chtěli věnovat kompletnímu obletu Kanárských ostrovů. Technické problémy a nutnost tankovat nás však nutí výlet zkrátit na Tenerife, a vynechat tak západní ostrovy. Prodlužujeme si hotel o jeden den (netoužíme po další noci v Maroku) a vyrážíme na letiště.

Jak se dalo čekat, moc jsme toho nevyřešili. Problémy jsou údajně spojeny s velkou teplotou a nepředstavují závažnější riziko. Během našeho hemžení okolo letadel se na ploše objevuje vůz místní správy a předávají každému z nás dárkovou tašku s reklamními předměty – opravdu se snaží.

Cílem naší první etapy je letiště El Beriel na jižním cípu ostrova Gran Canaria. Jde o malé letišťátko východně od mezinárodního letiště Reina Sofia na sousedním ostrově. K dispozici je benzín, spousta ochotných lidí a automat na chladné nápoje. V blízkosti je restaurace. Při přistávání je třeba velmi bedlivě sledovat větrné ukazatele – jsou umístěny na obou koncích dráhy a může se stát, že ukazují proti sobě. V takovém případě lze očekávat silný střih větru a je nutné sedat zhruba do poloviny dráhy.

Odlet z Lanzarote je vcelku standardní až do okamžiku pojíždění na bod vyčkávání u dráhy. Dynamicu z ničeho nic odcházejí plně brzdy a jen o fous míjí kormidlo Zephyra, který právě šťastnou náhodou odbočil k dráze. Na vině je rozpálený asfalt, který ohřívá brzdovou kapalinu, a ta bez varování „vypovídá službu“. Zvláště, když je celý proces umocněn delším pojížděním spojeným s bržděním. Dle pozdějšího vyjádření výrobce jde o „nemoc“ každého třetího Dynamica.

Vše však dobře dopadá a my se odlepujeme od země. Krajina Kanárských ostrovů je zajímavá zejména svou pestrostí. Startujeme z prostředí subtropického charakteru, po přeletu se dostáváme na pustoprázdnou plochu Fuerteventury, abychom se před zelenou Tenerife posadili opět na subtropickou část Gran Canarie. Cestou je možné pozorovat až pohádkové rezorty a ohromnými bazény a vodopády.

Přistání i zarolování na El Berielu zvládají naši nemocní ptáci skvěle, takže se můžeme zvesela pustit do oprav brzd. Kompletně vypouštíme u Dynamica i Zephyra kapalinu a dáváme novou od místních. Práci nám usnadňuje modelářská benzínová pumpa, kterou jsem pro tyto případy s sebou vzal. S její pomocí je opětovné natlakování systému hadiček poměrně hračkou.

Bohužel, díky tomu však už nezbývá času na koupel či obídek, pokud chceme stihnout ještě alespoň Pico del Teide na Tenerife. Jelikož je dráha od apronu mírně z kopce, svádíme letadla za vrtuli až k přímo na dráhu – nechceme riskovat další přehřátí brzd, přeci je se mohou ještě hodit.

Tenerife nalétáváme z jihu a máme v plánu oblet po směru hodinových ručiček. Sever však dostál své pověsti nepřetržitých dešťů. Řídící z Tenerife-North nám dává plně IFR počasí, takže točíme přes hřebem severně od Pico del Teide nad hustými lesy a vydáváme se přímo na východ směrem na Lanzarote.

Přílet vychází 15 minut před západem slunce. Těchto 15 minut nám přichází velmi vhod, protože je provoz opravdu hustý, a tak vyčkáváme až do západu na dohled Lanzarote. Po dvou jsme pak „vsunováni“ do fronty doutníků poskládaných v dlouhé řadě na finále.

Jelikož chceme odletět následující den velmi brzo (poslední, co chceme, je spát v Maroku), žádáme i přes hustý provoz o tankování. Znamená to ale skoro hodinu čekání. Je něco po desáté, kdy se rozdělujeme na ty šťastnější, razící do hospůdky na první toho dne jídlo a pívečko, a ty druhé, co jdou na briefing řešit plánky do Maroka a poplatky. Přeci jen nemělo příliš smysl, abychom tam „panáčkovali“ všichni.

Poplatky se na Lanzarote platí v automatu. Zde je třeba dát si velký pozor! Automat totiž vrací jen mince. Poplatek činí 8,14 Eur. Vhazuji do automatu 20eurovou bankovku a můj měšec se tak plní až to hezké není. Příště už budu vědět… Bohužel, neprochází nám náš skupinový plánek, a tak rozepisujeme plánky pro každé letadlo zvlášť. Je jedenáctá pryč a my konečně odevzdáváme vyplněné formuláře.

Konec? Kdepak, musíme přeci počkat, než budou plánky potvrzeny! A tak čekáme. A čekáme. A čekáme. „Je půlnoc nádherná“ a přátelé z restaurace volají pro objednávku neb kuchyň zavírá. Volíme „cokoliv“ a čekáme dál. Po dalších dvaceti minutách jsme propuštěni a smíme vyrazit za ostatními. Už teď se těšíme na ráno, kdy je odlet stanoven se svítáním a budíček tedy hodinu před ním. Do postele se dostáváme něco po druhé hodině.

Pátek 31. července – Maroko

Jo jo, plány se lehce plánují, ale skutečnost bývá většinou jiná. Vstáváme, jak jsme si řekli, a za tmy uháníme na letiště. Nezbytné celní odbavení a jsme u letadel. Na obzoru vychází slunce a my žádáme povolení k pojíždění. Bohužel, odlet je z druhého konce letiště, tak máme před sebou 3 km pojíždějí. A úřady nelení.

Asi v polovině se ozývá: „Letadla odstavte v prostoru u okraje dráhy a dostavte se na briefing“. Ups! Stavíme se na stranu, tentokráte TurboDynamic dojíždí s vypnutým motorem, neb i jeho brzdy řekly: „A dost!“

Když pro nás ani po půl hodině nikdo nejede, voláme přes ručku ground. Dozvídáme se, že naše včera (nebo vlastně „dneska“ po půlnoci) přijaté plány zase až tak přijaté nejsou a že to řeší. A čas běží. Teplota a sluníčko stoupají. Začínáme rokovat, zda náš pobyt neprodloužíme o další den. Za další půl hodiny se ozývají z briefingu, že čtyři letadla je moc, i když jsme na samostatné plánky, a že to udělají (nějak) jako tři a jedno samostatně. I stalo se. Za dalších 30 minut už vyrážíme směrem k africkému pobřeží.

Po předchozí zkušenosti se rozhodujeme nestoupat do závratných výšek, a tak se držíme do 2 000 ft. Starosti nám dělá počasí v oblasti Agadiru, kde METARy dávají opět dohlednost okolo 500 m, což opravdu není mnoho. Rozhodujeme se tak pro změnu kurzu přímo na Mogador. Znamená to sice o 40 minut déle nad mořem, ale cestu si tak zkrátíme minimálně o 30 minut a máme jistotu přijatelného počasí.

Ukazuje se, že striktně vydávané VFR letové cesty v Maroku lze při letech mimo hlubší vnitrozemí nahradit buď „via coast“ nebo „direct“. Jediné, na co je třeba dávat 100% pozor, je pohyb okolo královských paláců. Tyto prostory jsou naprosto tabu a návštěva Sidewinderu v kabině je v případě narušení prakticky jistota.

Mogador je letiště se statusem „mezinárodní“, 7 NM od pobřeží ve střední části Maroka. Zcela zjevně zde byly proinvestovány nemalé finanční prostředky. Nová dráha, nová odbavovací hala vykládaná mramorem. Jen ten provoz tu chybí, ale to jistě přijde. Naše známé kontrolní skupiny jsou velmi příjemné a stejně tak i vyřízení poplatků a plánků. Když projevujeme naše překvapení nad přívětivým a bezproblémovým přijetím, dozvídáme se, že chtějí zvýšit turistický ruch, a tak se snaží. Příjemné. Tankování se opět odehrává ze známých sudů, ale barva je přijatelná a světe div se, platíme opravdu jen to, co je na měřácích.

Stojíme před zásadní otázkou „Kam dál?“ Španělsko je pro nás mimo dolet. Rozhodujeme se, zda opět Tanger, nebo spíše Rabat. Nakonec volíme Tanger a Rabat dáváme jako náhradu. Rozhodneme se za letu podle stavu paliva. Vzlétáme za místního vánku 22 kt, samozřejmě jak jinak než proti. Tak si říkáme, zda i Rabat nebyl přehnaně optimistický, když EFISy ukazují protivítr až 50 kt a dolet za 6:30 na plný plyny.

Je klasické marocké odpoledne, které je charakteristické zejména neměřitelnou teplotou. Jedna láhev mizí za druhou. Do „pohody“ letu se přidává únava a nevyspalost. Co více si přát! Po nějaké chvíli však vítr mírně polevuje a my se po třech hodinách letu dostáváme na úroveň Rabatu. Klíčový je nyní Dynamic, který má z nás nejmenší nádrže. Stanovujeme si bod návratu, aby to bylo s rezervou, a pokračujeme na Tanger. Po 4:13 letu sedá šest vysušených tresek na ranvej. Náš odpor k další noci strávené v Maroku ustupuje do pozadí. Rozhodujeme se zůstat.

To, že jsme zde byli před pár dny, nikoho příliš nevzrušuje – opět procházíme kompletním kolečkem kontrol. Pumpař se však zcela zjevně z našich posledních plateb 50centovkami poučil a rovnou cenu nadsazuje až o 5 Eur. Skřípeme zuby, ale chceme letadla najít v celku i druhý den ráno, tak platíme.

Vystupování lidí na tomto letišti je nejhorší, jaké jsme kdy v Maroku zažili. Proto nás ani nepřekvapí, když celníci pevně třímají naše pasy a vedou nás na procházku po budově letiště. Volně korzují, přátelsky diskutují s kolemjdoucím, jakoby ani netřímali naší šestici pasů v rukou. Hra je jasná, jmenuje se bakšiš.

O to větší je naše překvapení, když nakonec dorazíme ke stánečku s informacemi, kde celníci sami domlouvají doporučení hotelu a po chvíli nám pasy vracejí. Jen tak. Příliš nad tím nepřemýšlíme, chopíme se své šance a prcháme ven.

A je zde další atrakce dnešního dne. A tou je jízda taxi. Klasik svého času o jízdě tramvají řekl: „A jízdu na plašené krávě znáš? No, tak to je stejné, jen se méně mačkáš!“ Zde platí „…jen se stejně, ne-li více, mačkáš!“ Před letištěm byl k dispozici jen jeden taxi a prý i dlouho sám zůstane. Každopádně není vůbec problém, abychom byli odvezeni všichni najednou. Cena je za cestu, ne za hlavu.

Pro jistotu se ještě jednou ptáme, zda opravdu to, co přistálo u chodníku a kdysi možná bylo Mercedesem, pojme šest dospělých chlapů + řidiče. Stejně, jak my se podivujeme nad touto myšlenkou, tak se i řidič podivuje nad naším údivem. Po chvíli chápeme proč. Pohled do jiných taxíků během jízdy do hotelu (ti šťastnější z nás viděli i z okének) ukazuje, že tento způsob přepravy je zde normální. Prostě si zastavíte taxi, nějak se natlačíte dovnitř a případně někdo z něj vypadne (doslova a do písmene).

Jízdu netřeba přerušovat brzděním, obtížný hmyz jménem chodci bez problémů rozhání klakson. Teď jsou pro změnu šťastnější ti, co nevidí ven. K údivu všech parkujeme do 20 minut u hotelu. Opět se vrátím ke zmíněnému klasikovi, kdy tentokráte jeho věta: „Cestující si klekli do příkopu a děkovali, že jízdu přežili.“ bezezbytku sedí.

Hotel je velmi útulný, zařízený v tradičním stylu. Přestože jde o tříhvězdičkový hotel, je uprostřed velký bazén a na pokojích klimatizace. Dojem jen trošku kazí zápach tabáku, ale už nemáme sílu pokoj reklamovat.

Nejdříve zkoušíme své štěstí na hotelovém baru, ale jsouce nepovšimnuti, vyrážíme na limonádu do města. Naši žádost o taxi odmítá recepční s tím, že si jej máme jít chytit na silnici, protože příjezd objednaného by byl na hodně dlouho. A tak se zařazujeme do fronty čekajících na kraji chodníku.

Máme neuvěřitelné štěstí, do 10 minut zastavuje taxi a o co víc, prázdné taxi! Počet už neřešíme, odborně se soukáme dovnitř a vyrážíme do centra. Zbytek večera se odehrává ve znamení hluku, tlačenice, ale i příjemného posezení a pokoukání na svět, který je tak odlišný od našeho.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Kanáry

01.03.2011 v 9:50 Chorche

sakra chlapi, takovejch útrap a vy ste si ty Kanáry vůbec neužili. Sem myslel, že tam budete aspoň tejden :-)

Odpovědět

RE: Kanáry

01.03.2011 v 22:30 DM

Někdy i cesta může být cílem :))

Odpovědět

2DM

01.03.2011 v 23:46 Charlie

To bezpochyby, máš můj respekt :)

Odpovědět

hezký

02.03.2011 v 22:32 Robinson 22

Příjemný a poučný čtení pro všechny si myslím.Také máte můj respekt a přeji další super cestu....

Odpovědět

Problém s palivem

03.03.2011 v 7:38 Jirka

Chlapi, kdybyste věděli, co Vás může potkat s problémem nekvalitní palivo a jeho přehřátí, asi byste nikam nad moře neletěli. Věřte, měli jste ohromnou kliku.

Odpovědět

Kanáry

03.03.2011 v 9:18 Vladimir

Pěkná cesta,pěkně popsané, kam to bude letos?

Odpovědět

Máte odvahu

03.03.2011 v 15:52 Filip

to se musí nechat

Odpovědět

Přidat komentář