Ohlédnutí za Dny NATO v Ostravě 2011

10.10.2011

Salva z děl, stoupání alianční vlajky a tisíce lidí – tak vypadá zahájení Dnů NATO v Ostravě, které se letos v září konaly již po jedenácté. V následujícím článku se dozvíte, jak probíhaly a co všechno na nich bylo k vidění.

Je kolem osmé ráno. Areál Letiště Leoše Janáčka v Ostravě-Mošnově je připraven na již tradiční Dny NATO. Program je naplánován, letadla jsou na svých místech, stejně jako všudypřítomné stánky. V tuto chvíli jsou v areálu jen pořadatelé, vystavovatelé, vojáci a novináři. Panuje tu klid, ale jen dočasný. U vchodů jsou totiž již teď spousty lidí, kteří se úderem půl deváté neuvěřitelnou rychlostí rozmístí po areálu letiště. Celkově jich letos mošnovské letiště navštívilo 225 000, což je dokonce o 40 000 lidí více než loni. Dnů NATO se účastnilo 16 států. Poprvé do Ostravy přiletěly stroje Švédska, Turecka a Izraele.


Foto Matěj Lelek

Program byl velice rozsáhlý, rozdělený na dynamické a statické ukázky. V podstatě nebylo v možnostech člověka ho celý obsáhnout. Už jen projít areál z jedné strany na druhou zabralo pár desítek minut. Museli jste si tedy vybrat, co vás zajímá. Mě už při ranní procházce po travnaté ploše letiště zaujalo panorama, které jsem pracovně nazvala zástup letadel USAF. Za sebou na rolovací dráze totiž kotvily dva Herculesy, vzdušný tanker KC-135 Stratotanker a legendární bombardér B-52H Stratofortress.

Rozhodla jsem se projít postupně jeden letoun po druhém. Začala jsem Herculesem. Už pár minut poté, co jsem s desítkami dalších lidí čekala v nákladním prostoru na možnost prohlédnout si kokpit, jsem toho nápadu ale trochu litovala. Nicméně, nebylo cesty ven. Pro uklidnění jsem si alespoň vyfotila nouzový východ. Konkrétně tento transportní letoun C-130H2 Hercules je součástí 914. Airlift Wing, dozvídám se od amerického vojáka, když se konečně dostanu do kokpitu. Při té příležitosti se ptám, jak je spokojený s organizací Dnů NATO v Ostravě. Potvrdí mi to, co tu slýchám již od rána – Američané mají zjevně akce tohoto typu rádi a rádi se na ně vracejí.


Letoun C-130 / foto Matěj Lelek

Abych ten zástup amerických letadel uvedla na pravou míru, v řadě letounů US Air Force byly vystaveny také dva britské letouny Hawk, které se RAF rozhodlo do Ostravy vyslat na poslední chvíli. Na osmi těchto letounech totiž měla původně vystoupit akrobatická skupina Red Arrows, nakonec ale skupina na Dny NATO v Ostravě nedorazila.

Na Stratotanker KC-135, jeden ze tří tankerových letounů amerického letectva, jsem se těšila skoro nejvíc. Stratotanker má celkem deset palivových nádrží, tří se nacházejí pod každým křídlem, zbylé čtyři jsou rozmístěny na dolní palubě. Pod ocasem letounu je umístěno tankovací rameno, za letu ho obsluhuje operátor, který řídí připojení ramena k tankovanému letadlu.

Teď už byl na řadě poslední z řady letounů – americký bombardér B-52H. Jak se říká, to nejlepší na konec. Na první pohled je znát, že už má něco za sebou. Nejdřív jsem si ji obešla a pečlivě prohlédla. Při obhlídce jsem si všimla znaku natištěného pod kokpitem, který připomíná útoky z 11. září a vzkazuje světu, že Amerika nezapomene. Dále jsem prozkoumala podvozek, tu část, ze které se odpalují bomby a obhlédla všech osm motorů Pratt & Whitney JT3D.


B-52 Stratofortress / foto Matěj Lelek

Po prohlídce z venku jsem se postavila do fronty a čekala, abych si B-52 mohla prohlédnout zevnitř. Využívám příležitosti a povídám si s americkým vojákem, který tu hlídkuje. Ptám se, jaká byla cesta. „Loni jsme sem přiletěli jako návštěvníci, letos jsme se vrátili jako přátelé,“ říká Joe Jones.

Vlézt do bombardéru není úplně jednoduché, nakonec se mi to ale podaří a ocitám se v místě navigace a navádění střel. Do samotného kokpitu poté vyšplhám po žebříku. Oproti Herculesu je kabina B-52 méně prostornější a tmavší, přesto je ale nějakým zvláštním způsobem útulná.


Kokpit B-52 / foto Matěj Lelek

Neodolám příležitosti posadit se v B-52 na místo kapitána. Když se usadím v kokpitu a vykouknu ven, vidím, že se nad letištěm již začaly prohánět červenobílé Northropy F-5. To znamená jediné – vystoupení akrobatické skupiny Turkish Stars již začalo. Poprvé jsem vděčná, že program dynamických ukázek je v sobotu i v neděli v podstatě stejný, turecké piloty a jejich show bych si nerada nechala ujít.


Turecké letouny Northrop F-5 / foto Matěj Lelek

Poprvé jsem turecké piloty viděla v akci už v pátek při tréninku. Upřímně, tohle jejich představení se mi líbilo nejvíc. Asi proto, že ten den to mělo takovou zvláštní atmosféru. Nepovažuji se za člověka, kterého dojme, když uprostřed betonového chodníku vyroste květina, ale sledovat nadzvukové letouny při západu slunce u hangáru plného letců různých národností v sobě mělo něco magického.

Samotná víkendová show Turkish Stars už byla o něčem jiném. Zvlášť nezapomenutelný byl komentář tureckého kapitána, který celých čtyřicet minut, co turečtí piloti předváděli své umění, popisoval, k čemu se akrobaté právě chystají. Povětšinou mluvil anglicky, monolog ale prokládal svou rodnou turečtinou a ta nejdůležitější fakta opakoval lámanou češtinou. Na závěr představení nakreslili piloti na nebe srdce, které, jak nám česky sdělil komentátor, bylo věnováno všem ženám v Česku.


Akrobatický pilot Turkish Stars / foto Matěj Lelek

Na obloze se během dne vystřídaly desítky letounů. Kromě akrobatických skupin a vojenských vrtulníků byly k vidění i vysoké pilotáže stíhacích letounů. Diváci si mohli vychutnat ukázky pilotáže českých gripenů i bitevníků L-159. Ze Slovenska přiletěly dva letouny MiG-29.

Pro mě nejpůsobivější byl ale let stíhačky F-16 Royal Nethererlands Air Force, která je vyvedená v národní barvě Nizozemí, tedy v oranžové. Pilot stíhacího letounu Tobias Schutte předvedl divákům téměř dvacetiminutovou show, ve které mimo jiné vystoupal do čtyř kilometrů nebo proletěl na minimální rychlosti, která se pohybovala okolo 180 km/h, ačkoli to chvílemi vypadalo, že letoun na nebi téměř stojí.


Nizozemský letoun F-16 / foto Matěj Lelek

Kapitán Tobias Schutte přezdívaný Hitec si na závěr ukázky své vysoké pilotáže F-16 sám vzal slovo a přímo z kokpitu pozdravil všechny přihlížející na letišti. „Nizozemské letectvo se v současnosti účastní několika bojových operací, například v Libyi nebo v Afghánistánu, i přesto jsme si ale rádi udělali čas a přiletěli vám sem představit naše letouny,“ prohlásil další nizozemský letec z demotýmu Roy Vincken.

Ve volné chvíli jsem si ještě prošla ostatní vystavená letadla na ploše, abych měla pocit, že jsem za ten víkend stihla co nejvíc. Na ploše například v plné zbroji stály izraelské stíhačky F-15. Naproti jsem se poté podívala na stíhací letoun Eurofighter Typhoon a francouzskou stíhačku Mirage – možné nástupce českých gripenů po roce 2014, kdy české armádě skončí smlouva o pronájmu těchto letounů.


Izraelská stíhačka F-15 / foto Matěj Lelek

To už jsem se ale blížila k transportnímu letounu CASA C-295M. Již z dálky jsem si všimla, že je o něj opřený žebřík, na kterém stojí český voják a něco opravuje. Hned mě napadlo něco ve smyslu „kde mohli soudruzi z NDR udělat (opět) chybu“. Když jsem ale došla blíž, zjistila jsem, že údajný voják na žebříku je ve skutečnosti jen figurína. Dodnes mi není moc jasné, co tím autor chtěl sdělit. Byl to snad sarkasmus a ironie říkající, že kam se tento letoun pohne, tam nastane nějaká závada?


Letoun CASA C-295M

Dny NATO v Ostravě také nabídly příležitost k uspořádání různých ceremonií. Pilot major Otakar Prikner dostal například plaketu za 1 000 nalétaných hodin na letounu JAS-39 Gripen, což je na tomto stroji nejvíc v české armádě. „Musím poděkovat svému veliteli a instruktorům, kteří mě po celou dobu výcviku podporovali, a na závěr bych chtěl podotknout, že létání po mě v žádném případě není pouze práce,“ řekl major Prikner.

Na mošnovském letišti také proběhl ceremoniál přistoupení České republiky k aliančnímu systému včasné výstrahy AWACS (Airborne Warning and Control Systém). Letouny systému AWACS od ostatních poznáte jednoduše, nad trupem nesou velký radarový disk. Do Ostravy přiletěly tři takové -  alianční letoun E-3A, britský E-3D a švédský S100D Argus. Gilbert W. Mace, předseda alianční organizace NAPMO, která má letouny AWACS na starosti, ocenil přínos českého členství v tomto systému. „Nevystavujte na svou obranu ploty, použijte na ni své přátelé,“ řekl při té příležitosti.


Posádka aliančního letounu E-3A / foto Matěj Lelek

V upraveném letounu Boeing B-707 to na první pohled vypadá jako v normálním dopravním letadle. Je tu ale méně sedaček a šestnáct velkých monitorů, na kterých radar nepřetržitě hlídá všechny letící stroje v daném vzdušném prostoru. Letouny jsou na radaru rozlišené barevně. Zelené jsou ty, které byly identifikovány jako přátelské, červeně se pak označují ty nepřátelské, vysvětlil mi člen posádky, voják belgické národnosti, Jeremy Fechen.


Švédský stroj S100D Argus / Foto Matěj Lelek

Druhé dva letouny už jsem si blíže prohlédnout bohužel nestihla. Ty dva dny totiž utekly, ani nevím jak. Najednou byla neděle večer a i poslední návštěvníci opustili areál letiště. Upřímně, potřebovala bych ještě tak jeden den, abych si pořádně prohlédla všechno, co bych chtěla vidět, tak možná příští rok.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář