Pátek

09.04.2012 1 příspěvek

Kvetou trnky. To se vždycky ochladí a dubnové počasí létání příliš nepřeje. Někdy však takové období trvá déle. Tak místo rubání jarních navijáků přišla již v pátek jedna vzpomínka.

Je to ještě z dob Svazarmu. Ten rok bylo neobyčejně deštivé i léto. Počasí létání nepřálo, a když snad více náhodou prorazilo slunce cáry mraků, zas létání bránily jiné okolnosti. Plánovaný termín soustředění se neúprosně blížil, letištní plocha se stávala velkým bahništěm vhodným spíš pro brodivé ptáky než pro naše letadla a nálada mužstva klesala den ode dne k absolutní nule. Jen studentům to tolik nevadilo, i když každé prázdniny jsou krátké. Nakonec, protože smůla nepřichází nikdy osaměle, přišel příkaz ke generální opravě střechy našeho hangáru. Odlet na soustředění byl odložen na neurčito.

Lidé pracující přerušili dovolenou, nastoupili do zaměstnání a každý den odpoledne dojížděli na letiště pomáhat studentům s opravou střechy a společně vyhlížet první posly lepšího počasí. Ani mě práce nešla od ruky. Denně jsem si kreslil předpovědní mapu počasí podle rozhlasových zpráv a při každé delší přestávce v dešti hned volal na letiště. Mistr měl naštěstí pochopení. I on přerušil dovolenou a každé ráno sledoval s účastí mé předpovědní mapy. Pak odcházel zachmuřen jako nebe od jihu na sever.

Tak přešel týden. Týden čekání. Ve svém pojízdném letním bytu, starém Trabantu, jsem vozil všechny náležitosti nutné k letištnímu životu a čekal na slunce nebo telefon. Mohu potvrdit, že nic netrvá věčně. Pršet nakonec přestalo, plocha lehce vyschla, telefon mě zastihl, život se stal opět krásným. Tak zítra v pátek! V práci stejně nikdo nevěřil, že ráno nepřijdu a nebudu přemlouvat šéfa, aby mi tu dovolenou ještě odložil. Málem bych vážně přišel, kdybych neztroskotal…

Kdysi některý lidový klasik prohlásil: Jak jednou zatáhneš za vypínač vlečného lana, stane se tvůj osud na nejbližších čtrnáct dní značně nejistým. Měl pravdu.

Běžné „šachy“, které byly v té době na našem letišti častým jevem, nás zdržely natolik, že první převlek do plachtařského ráje, který pro nás představoval aeroklub v Novém Městě nad Metují, byl připraven k odletu „již“ v pozdním odpoledni. Pojem „šachy“ není možná nejvhodnějším výrazem. Snad tedy jisté organizační potíže, těžko překonatelné sabotáže ze strany tehdejšího náčelníka, s oblibou nazývaného „Zupák.“

Byl jsem domluven s vlekařem Láďou, že mě po převleku vezme zpátky do Letňan, kde si vyzvednu Trabanta a během noci se dopravím za instruktorem Honzou, který měl letět se mnou. V Blaníku byl využit veškerý volný prostor zavazadly. Dal jsem přednost Honzovi, aby si vzal všechny své věci do letadla. Můj domov počká na letišti a ráno už budu bydlet v zemi zaslíbené. Navíc Honza měl věcí opravdu dost.

Vymyšleno to bylo dobře. Oblékl jsem si slušnější kalhoty, svetr a oblíbenou leteckou bundu nasáklou naftou a olejem s beránkem dovnitř, kdyby byla zima. Ještě poučen dřívějšími zkušenostmi, zastrčil jsem do kapsy doklady a všechny peníze. Takto vystrojen, vrhl jsem se vstříc novému dobrodružství.

Mávnutí startérova bílého praporku nad hlavou bylo pro nás vysvobozujícím pohybem. Vlečná před námi se začíná kolébat na hrbolech letiště, vzduch začíná svištět stále silněji. Držím naloženého Blaníka déle na kolečku. Po nastoupání okruhové výšky máváme kamarádům pod námi a Láďa míří nejkratším směrem ven z okrsku letiště a dál na severovýchod.

Nevíme, co dělat dřív. Radujeme se, že konečně začalo soustředění, že Zupák pomalu mizí v dáli a že jsme konečně ve vzduchu. Po tolika dnech čekání. Letíme ve výšce kolem 500 metrů a řídit letadlo nám dělá potíže. Chceme oba užít toho krásného rozhledu nad málo známou krajinou, navigujeme podle mapy a na řízení nějak nezbývá čas. Škoda, že už je večer. Slunce v mlžném oparu visí nízko nad horizontem kdesi za námi, dělá dlouhé stíny, krajina se zvolna sune dozadu. Vidíme, co se jen zahlédnout dá. Auta, lidi, lesy, města a vesnice, známá letiště a vodu. Všude spoustu vody.

Převlek je dlouhý, máme protivítr od severu. Vlečná před námi s ním bojuje, jak umí, ale čas neúprosně utíká. Konečně začínáme objevovat první orientační body u cílového letiště. Láďa stoupá. Máme 800 metrů a cíl na dokluz. Pak ale mění rozhodnutí a oznamuje nám, že přistávat nebude. Paliva má dost a nestihl by přistát doma do západu slunce. Mě prý vezme domů v sobotu ráno, až přitáhne další vlek.

Dvojí zamávání vlečné z křídla na křídlo, úhledná vlnovka na vlečném laně po našem vypnutí a dvěstěpětka mizí klesavou zatáčkou z dohledu. Rádiem děkujeme za spolupráci a přepínám na frekvenci cílového letiště. Honza se marně snaží navázat spojení. Na opuštěné ploše pod námi není vidět živáčka a nebýt letounu An-2 u doskokového kruhu pro parašutisty, uvěřili bychom, že tu nikdo nežije.

Mírnými zatáčkami vytrácíme výšku, zjišťujeme směr větru kvůli přistání a objevujeme některé novoty, které tu od loňska vznikly. Nelíbí se mi barva trávy na vzletové dráze a hned na ni Honzu upozorňuji. Tráva nemívá barvu khaki, ale třeba špatně vidím. I přes tuto okolnost je nám nesmírně dobře. Jsme tu na soustředění, za moment přistaneme a půjdeme na pivo. A zítra zase vzhůru k výškám.

S podobnými myšlenkami dotáčím čtvrtou zatáčku a Honza si něco mumlá. Kdo ví, na co vlastně myslel, ale přišel v pravý čas se spásnou myšlenkou. Budeme sedat delší do míst, kde je tráva světlejší. Asi ví proč, nemíním o tom diskutovat i proto, že on je tu velitelem. Přivírám klapky. Dráha se nám pomalu blíží vstříc. Teď se ten pohyb začíná zrychlovat, čím níž budeme, tím rychleji nám poletí naproti a tam někde, kam míří nos větroně, se s ní setkáme, nejdřív jemně ohmatáme kolečkem a pak nás možná přijme za své. Budeme opět pociťovat jistotu pevného bodu.

Dotahuji řízení, větroň se prosedá. Blaník je dost naložený, zrychluji dotahování, ochotně poslouchá. Poslouchá však jen do té doby, než se začne kolečko roztáčet o travnaté drny. Pak posloucháme my. Něco divně syčí, bubnuje na boky trupu a brání nám v elegantním dojezdu. Už ale víme, co. I vůně, která naplnila kabinu, to potvrzuje. Je to bahno, prvotřídní jakost, snad i léčivé, ale poskytující život milionům komárů, které náš větší komár vyrušil při večerní siestě.

Aniž bychom brzdili, stojíme téměř na místě s upínacími pásy zarytými do ramen. Ještě, že ten Láďa nepřistál! Jako na letadlovou loď, říká Honza, ale úsměv ho rychle přechází, když po otevření kabiny přichází uvítací výbor dychtivých komárů. Ještě rádi vystupujeme do kalných louží a rozmáchlými pohyby odháníme tu havěť. Na komáry to nepůsobí, ale od hangáru se k nám rozjíždí traktor a voda mu stříká od kol. Jeden z mála přítomných místních letců nám jede naproti a vzápětí odtahuje Blaníka na sušší místo, kde budeme kotvit.

Honza jde k telefonu ohlásit přistání a já s traktoristou a nerozlučnými komáry utíráme nánosy bahna z letadla. Bahno je opravdu všude. Při práci lehce klábosíme o životě, létání a tak. Dozvídám se, že ještě nedávno bylo letiště téměř pod vodou. Není divu, nedaleká přehradní nádrž se trochu rozlila z břehů a louže nebraly konce. Jsme jedno z prvních cizích letadel, které přistálo již na „vysušeném“ letišti. Když nám ráno sděloval, že je plocha schopná, byla. Létal ten Antonov. Jenže pak přišlo pár přeháněk… Tak pozdě nás nečekali.

Rozcházíme se s přesvědčením, že od zítřka je počasí. Traktorista odváží Honzu, který se k nám dobrodil, a jeho zavazadla do ubytovny, kterou nám zatím půjčí, než vyschne plocha na stany. Zarývám kotvy do země a těším se na to pivo. Trošku lituji, že nemám boty na přezutí. V těch, které mám na nohou, je už dost vlhko.

S Honzou je v hospodě dobře. Kecáme a kecáme, jíme a pijeme, až nás obsluha upozornila, že slušní lidé chodí touhle dobou spát. Nechce se nám z útulného prostředí restaurace zpět ke komárům. Honza ale tvrdí, že v buňce, kde jsme dočasně ubytováni, lze komáry nalákat na světlo a poté zabít. Nechávám se přemluvit, zvlášť když číšník zamračeně cinká drobnými v kapse, a jdeme. Nohy jsou po tom pivu příjemně nejisté. Začínám mít ale pocit, že něco není v pořádku. Pocit se mění v jistotu, když Honza, který jde první, nevzrušeně prohlásí: „Hele, leje.“

V buňce na letišti, kam jsme dorazili již zcela promočeni, je dobře. Komáři buď šli spát, nebo nás jim přišlo líto. Že já blb jsem do letadla nevpašoval alespoň suché ponožky. Když po půlnoci usínám a slyším bubnování deště, vím téměř jistě, že dny následující nebudou procházkou růžovým sadem.

Těžký byl život svazarmovského letce. I přes veškerou snahu, nenápadné pohyby stokorunou v ruce a Honzovu výmluvnost mě nechtějí v oblíbené a jediné bundě pustit do restaurace druhé cenové skupiny. Žaludek zpívá hlady a číšníkova natažená paže směrem ke dveřím ho neutiší. Chápu ho, jsem cítit bahnem a naftou, nejsem slušně oholen a možná zaslechl, že mi čvachtá v botách.

Nezbývá, než použít lsti. Sundávám s těžkým srdcem bundu, obracím ji beránkem ven a v nestřeženém okamžiku pronikáme do rajonu číšníka kolegy. Honza je kamarád. Je sice slušněji a sušeji oděn, ale neopouští mě v neštěstí. Jak si jednou sednu, nikdo mě nezdvihne! Bunda pod stolem vypadá jako velký pes, možná proto si netroufají.

Řízek je tužší, ale hlad zahání. Jsme v jediné otevřené restauraci v tomto městě a scházejí se hudebníci k večernímu disco představení. To je něco pro Honzu. Za chvíli je démonem parketu. Upíjím pivo a dělám, že hlídám psa pod stolem. Nemám chuť tancovat v čvachtajících botách. Hlavně, že bylo co jíst.

Honza přivádí místní krasavici a vysvětluje můj oděv. Děvče nevyniká intelektem a spokojuje se s tvrzením, že tu bojujeme v nastávajících žních o zrno, čímž lze částečně vysvětlit bahno na našich oděvech. Děvče je nenáročné, máme dneska kliku.

Takhle jsme žili několik dní. Nevím přesně kolik, protože mé starosti byly příliš zásadní, než abych se staral o čas. Nebylo možné odjet potupně vlakem, protože jsem byl mokrý a páchnoucí. Bylo nutné přežít do příletu kamarádů.

Jednoho dne opravdu přiletěli. Tentokrát přivrčel Franta. Politoval nás, ochotně mě naložil na přední sedadlo dvěstěpětky a s úsměvem jemu vlastním odmítal díky za záchranu života. Letíme do rodných Letňan a hulákáme na sebe. Vyprávím Frantovi naše zážitky. Asi je rád, že může s někým pohulákat. Myslím si, že osamělý život, který vlekaři při své práci vedou, přispívá k jejich družnosti. Přes to, že jsou cítit benzínem, jsou to milí lidé.

Téměř po hodinovém houpání vlečné se dostavuje v mé žaludeční krajině nezvyklý pocit. Není ostudou pro letce ve větroni zvracet. Postihlo to téměř každého. Ostudou je nešikovně zvracet, to je tak, že je nutno drhnout kabinu čisticími prostředky. Zvracet v motoráku však ostuda je. Letí rovně. Na svíravé pocity kolem žaludku jsem byl zvyklý a bral jsem je jako součást našeho sportu, ale dnes mě to nějak ničí. Vzpomínám na rady zkušenějších. Je nutno se nějak zaměstnat.

Kde vlastně jsme? Otáčím mapu. Teď přijdou Poděbrady. Vpravo od kurzu nacházím vesničku Pátek. Jak příznačné jméno vesničky pro bývalého trosečníka. Robinson Honza a jeho Pátek… Navíc jsem tu míval přítelkyni Hanku, a žádám tedy Frantu o pokoukání. Točíme třistašedesátku. Nemá se to, ale vidím všechno jako na dlani. Dvůr, potok, úly. Kde jsou ty časy…

Zaháním vzpomínky a je mi ještě hůř. Žaludek je až v krku, bolí mě hlava a nějak špatně vidím. Franta dohání zpoždění. Musíme přistát v plánovaném čase, jinak by po nás vyhlásili pátrání. Nárazy do křídel jsou tvrdší, letíme rychleji. Ještě Brandýs, smyčka Labe a už vidíme betonovou dráhu ve Kbelích.

Doma je jako po vymření. Na ploše je připraven další větroň a jeden pomocník. Franta jede doplnit palivo. Je mi zle i na zemi. Pak si vzpomínám. Před odletem jsem pil z letištního vodovodu. Žízeň byla silnější než varování, že je voda závadová. Teď to mám. V tomhle stavu nemohu na dalekou cestu. Jedu se domů spravit slivovicí.

Tak skončilo mé ztroskotání. Další průběh soustředění byl snad takový, jaký jsme si přáli. Létání, legrace a lepší počasí. Žaludek se vyléčil, ráno jsem si přivstal a odpoledne obletěl prostor v Novém Městě, protože to bylo nařízeno.

Pokud by někdo tvrdil, že v minulém století a v této zeměpisné šířce nebylo možné ztroskotat, nemá pravdu. Já totiž vím své a Honza u toho byl!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Ztroskotání

09.04.2012 v 19:17 Martin

Jo, jo. Tento článek mně něco silně připomíná. Druhá polovina devadesátých let, letiště, zrovna čistou náhodou Nové Město nad Metují. Teplo, jídlo a požár Národního divadla byla zakázaná témata.

Odpovědět

Přidat komentář