Tam za mořem je Izrael – 4. část

25.06.2012 1 786 přečtení 15 příspěvků

Haifa je opět vynotamovaná, ale i přesto dostáváme pokyn k vyčkávání. Čekáme. A pořád čekáme. A ještě pořád čekáme. Ve výsledku naše čekání obnáší 50 minut tréninku „holding pattern“.

Den 13 – Když úřad, tak pořádný

V obavách před průtahy bezpečnostních kontrol odlétáme z Rishonu už v 7:45. Haifa je opět vynotamovaná, ale i přesto dostáváme pokyn k vyčkávání. Čekáme. A pořád čekáme. A ještě pořád čekáme. Ve výsledku naše čekání obnáší 50 minut tréninku „holding pattern“. Tentokráte přistáváme směrem na moře. Už ani nijak neřešíme, že přímo v ose finále je chladící věž nějaké elektrárny a tak dorovnání do osy dráhy probíhá až v závěrečné fázi přiblížení.

Při odletu je bezpečnostní kontrola výrazně omezena ve srovnání s příletem, takže doufáme v brzké pokračování. Bohužel, náš trénink vyčkávání natolik ubral zásoby paliva, že si netroufáme pokračovat bez tankování. To by ani tak nebyl problém, kdyby však na letišti byl někdo, kdo umí spustit AVGASovou pumpu. A tak hodiny opět tikají a teplota narůstá.

30 minut pryč, hodina pryč. Pokud dnes nestihneme Turecko, nebudeme mít povolení na další den k jeho přeletu a stejně tak dopadneme i v Bulharsku. Tik tak, tik tak. Po hodině dvacet pumpa naskakuje a my konečně dočerpáváme. Je 11:30 a my se odlepujeme od země. Podmínky v Pafosu jsou tentokráte přijatelné a přistání je proto v mezích normálu.

K velkému překvapení nám oznamují, že nám dokonce za posledně vrátí nějaké peníze, protože jsme část poplatku neměli platit. Bohužel, opět po nás chtějí příletovou deklaraci. Odmítáme znovu platit 80 Eur za nějaký kus papíru, zvláště když žádáme pouze technické přistání. Úředník je však neoblomný, a tak se dohadujeme a dohadujeme.

Po chvíli se na scéně objevuje předseda místního UL spolku a nabízí se, že nám pomůže deklaraci vyplnit a odevzdat. Skvělé! Podáváme plánek a jdeme na deklaraci. Bohužel, ani místňák netušil, do čeho jde. Vyplnění deklarace je vcelku jednoduché, ale pak se musí ve čtyřech kopiích oběhnout celníci, imigrační a věž. Každý si řekne o něco k doplnění a následně dá razítko.

Jakmile jsou všechna razítka, kde mají být, jde se na kolečko znovu, protože každá ze zmíněných stran musí dostat jednu plně oraženou kopii. A tak čas plyne, dáváme delay na delay pro plánek a tiše skřípeme zuby. Jelikož z politických důvodů nemůžeme letět přímo do Turecka, snažíme se dovolat na věž na Rhodosu a domluvit prosté touch and go.

Bohužel, sezóna je v plném proudu, a tak asi nikdo nemá čas zvedat telefon. Riskujeme odhad času plánku pro let z Rhodosu do Turecka a rovnou je podáváme také, abychom ušetřili maximum času. Korunu všemu nasazuje handling, který si přijel říci alespoň o 30 Eur za marshaling, když už nedostali peníze za deklaraci. Nakonec má úředník všechna razítka a my odlétáme směr Rhodos.

Časová rezerva do západu slunce je však v tomto okamžiku pouze z říše snů a přání. Let z Kypru na Rhodos je pouze o blankytné modré obloze a slunku svítícím do očí. Jelikož jsme se z Pafosu nedovolali na věž Rhodosu, je pro nás stále velkou záhadou, jak bude probíhat naše simulace přistání. Konečně nás po dvou a půl hodinách letu předávají na Rhodos Radar. Okamžitě žádáme touch n‘ go s uzavřením starého a otevřením nového plánu, jehož čas už začal běžet. Kdo by to čekal, odpověď zní „Negativ“.

Zbývá nám deset minut rezerva do západu slunce, tak ji využíváme a žádáme deset minut delay na ten další plán. Snad nás na apronu nebudou moc zdržovat. Nutno říci, že od tohoto okamžiku řídící na Rhodosu velmi pozitivně překvapili. Bez jakýchkoliv průtahů a vyčkávání nás vklínili do řady Travel a jiných dovolenkářů. Sedáme se slušností sobě vlastní tak, abychom ihned opustili dráhu a nepřekáželi.

A ejhle, z rádia se při odbočování z dráhy ozývá „Are you ready for immediate departure?“ „Affirmative,” odpovídáme s nadějí v hlase. „Taxi via bravo alpha, line up runway 25!” Bomba! Víc jsme si nemohli přát. Děláme rychlé kolečko okolo travnatého ostrůvku mezi drahou a pojížděčkou a mažeme jak šnůra hus zpět na dráhu. Těsně před vstupem na dráhu dostáváme „Cleared for takeoff 25“. Neuvěřitelné se stalo skutečností a asi po třech minutách strávených na zemi Rhodosu bez ubrání plynu opět odlepujeme kolečka od země a stáčíme své čumáky směrem na Turecko.

Jak to ti chlapi v záplavě turistických boeingů a airbusů udělali, netušíme, ale rozhodně jim patří velké díky. Slunce je již u obzoru, ale Dalaman je jen 36 NM daleko. Se západem slunce sedáme na jednu ze dvou paralelních drah. V éteru nás zdraví čeština z jednoho z letadel na vyčkávací. Pár minut taxikaření po pojížděčkách a druhé dráze a již se dostáváme s ubývajícím světlem na naši stojánku.

Brzdy se se mnou opět přestávají úplně bavit, takže dojíždím s vypnutým motorem. Zcela zjevně jsme první UL na tomto letišti. Alespoň soudě dle reakce handlovníků na situaci, kdy vyskakujeme z letadel, chytáme je za ocas, zvedáme příďové kolečko a otáčíme do správného směru. Pánové z toho měli druhé Vánoce.

Štěstí v neštěstí, na rozdíl od Kypřanů mají Turci dost slušnosti v těle a ihned nás upozorňují, že v našem povolení má jedno letadlo překlep v jednom písmeně imatrikulace a zítra by nás s tímto nemohli nechat odletět. I přes to, že je pozdě večer, spojujeme se s Merkury a oni slibují nápravu – prý úplně bez problémů. Tak uvidíme. Den byl poměrně náročný, tak uvazujeme letadla, benzín už neřešíme a za tmy odjíždíme do letištního hotelu Dalaman Lykia.

Nemáme sílu hledat nic jiného. Jde o nově postavený hotel s venkovním bazénem a naprosto úžasným servisem. Pravda, nejdříve se o nás pokoušejí dva infarkty najednou, když nám recepční sděluje, že mají Ramadán a tudíž není k dispozici ani kapka piva a jídlo, že prý také nedělají. Když však viděla naše naprosto zešedlé obličeje, mile se usmála a přiznala se k nemístnému žertu. Asi jsme opravdu museli vypadat žalostně.

Den 14 – UL IFR

Na tento den máme naplánovány dvě etapy a pidietapu s cílem v bulharském Primorsku. Během snídaně dostáváme z Merkuru nové povolení, takže alespoň po této stránce je vše v pořádku. Ihned po snídani uháníme na letiště, protože nás čeká ještě tankování a nechceme přijít o všechny časové rezervy hned v úvodu dne. Hned jsme o ně nezačali přicházet, ale až při pokusu o vstup na letiště.

Scanování příchozích se odehrává ihned při vstupu do haly a můj zavírací nůž kapánek policisty rozhodil. Vykřikuji sice něco o pilotovi, mávám průkazem apod., ale voják nekompromisně odchází i s mým švýcarským nožíkem pouštěje se do sepisování protokolu. Do hádky se postupně vkládají i ostatní, ale je to jak když hrách na stěnu hází. Ve finále vytahujeme dokument o handlingu chtíce tam zavolat a požádat o pomoc. Na ten voják konečně reaguje udiveným pohledem a nožík vrací.

Půl hodina je pryč. Dalším problémem je sehnat agenta handlingu a dostat se na plochu. Společně s ostrahou pobíháme po budově a hledáme. 40 minut pryč. Naše první cesta vede do kanceláří handlingu, protože je třeba zaplatit. Rozjíždí se byrokratická mašinérie nabývající ohromných rozměrů. Po půl hodině to vzdáváme a opět nasazujeme osvědčenou metodu – Karolína zůstává na místě s našimi kreditními kartami a my jdeme načerpat. Já navíc musím opravit brzdy, které pro jistotu přestaly brzdit úplně.

Jelikož už je po desáté dopoledne, začíná letištní plocha připomínat rozpálený sporák. V této výhni trávíme „příjemnou“ hodinu a půl, nádrže jsou plné, brzdy opraveny a pomalu uléháme pod křídla čekajíce na Káju. Ta se po zmíněných 90 minutách opravdu vrací s kamenným výrazem na tváři – za každé letadlo zaplatila 360 Eur!

Cesta do Corlu – letiště na severu Turecka – vede hornatou oblastí a přes dvě vojenská CTR. Cca v polovině ztrácíme kompletně spojení, a tak na hranici dalšího CTR začínáme kroužit a kroužit. 30 minut je pryč. Nakonec své kvality ukazuje Danova Garmin GNS – dovolává se na civilní oblast řízení a oni nás bezpečně protahují až na sever.

Přistáváme na Corlu v nárazech okolo 25 kt, ale naštěstí jen mírně z boku, takže se to poměrně nechá. Problém je jen na stojánce, kde je třeba letadla držet, aby neujížděla, než někdo sežene špalky. Vše by probíhalo poměrně hladce, kdyby po nás opět nechtěli peníze za handling – 100 Eur/letadlo. Snažíme se zjistit, jaký že to handling jsme obdrželi, když jsme přistáli, přijela cisterna, natankovala a my chceme jen odletět. Prý je to nařízení vlády a nikdo se s námi o tom nebude bavit. Byli tvrdší než my.

Hodina pryč a Burgas vychází přímo na západ slunce. Rezignujeme, platíme a rychle skáčeme do letadel. Toto byla má druhá letecká návštěva Turecka a vždy to bylo stejné – průvan v peněžence. Asi už nikdy vícekrát, dokud se trošku nesrovnají. Štěstí nás při letu do Bulharska opouští, fouká silný protivítr. Snažíme se z našich letadel vytáhnout maximum, ale moc extra to nepomáhá – prostoje během dne byly veliké.

Cca v půli cesty vysíláme Dynamicy napřed, aby zařídily vše potřebné pro rychlý odlet. „Dělají“ na zbytek skupiny asi 20 minut, což jim umožňuje vklínit se do mezery mezi přistávající dopravní letadla. Bohužel už ne tak zbytku skupiny, takže si dáváme navíc 15 minut vyčkávání. Dosedáme 10 minut před západem slunce. Vše je vzorně připraveno, jen jen odletět – Primorsko je jen 15 minut letu, takže do konce občanského soumraku je bez problémů dostižitelné. Navíc je vybaveno automatickou světelnou řadou.

Nabíráme na palubu místního pilota, který nás má provázet, a žádáme věž o povolení k letu. Její stanovisko je však zamítavé s ohledem na nastávající západ. Tázavě se dívám na vedle sedícího Bulhara, který však vypadá stejně bezradně. Nakonec radí: „Řekni jim, že máte bulharského průvodce“. Zkouším tedy naše štěstí ještě jednou.

Odpověď je svým způsobem sice kladná, ale po praktické stránce stejně nepoužitelná – „váš letový plán je podán jako VFR a po západu slunce vám nemohu VFR let povolit. Podejte si plán jako IFR“. To je poprvé v životě, kdy mi někdo říká, abych si jako ULko podal IFR plán. Chviličku o této možnosti rokujeme, ale vzhledem k době potřebné k aktivaci plánu bychom se stejně dostali za hranici občanského soumraku a do takového dobrodružství už se pouštět nechceme. Vysedáme, uvazujeme letadla a vydáváme se do Primorska auty.

Den 15. – kudy tudy cestička

Ráno vstáváme už hodně unaveni. Přeci jen jsme dva předchozí dny létaly až do tmy a horka člověku také nepřidají. Zvažujeme, zda poletíme rovnou domů nebo zda uděláme ještě někde cestou zastávku. Aktuální situace později rozhoduje za nás sama. Původně plánované trasa je vhodná tak akorát k tapetování, neb porůznu nemají opět AVGAS, nebo je provoz letiště vynotamován.

Sedíme nad mapou a snažíme se najít alespoň nějakou cestu, jak z Burgasu odletět. Dan se svými velkými nádržemi a Karel se Sambou tento problém nemají – doletí až do Maďarska, ale pro mého Zephyrka a druhého Dynamica je to nereálné – vzhledem k nutnosti obletět Rumunsko je to minimálně 480 NM. Obvoláváme jedno letiště po druhém. Už neřešíme jeho velikost, blízkost zamýšlené trasy nebo tak něco. Důležité je, že by nás přiblížilo k domovu alespoň nějakým směrem.

Všude ta samá odpověď – nemáme AVGAS nebo nemáme provoz nebo nemáme celníky. Padá konečné rozhodnutí – Sofie. Očekáváme sice opět finanční ranec, ale je to jediné letiště, které nás alespoň trošku posune. Zároveň se nám daří dovolat do Maďarska – Szeged je ochoten nás přijmout a zařídí nám i odbavení, přestože jde o malé klubové letiště.

Při přiblížení k Sofii nás standardně nechávají vyčkávat. Stejně jako v Burgasu neřeší, že jsme UL, a veškerou navigaci uvádějí v radiálech VORu a DME. Když už máme cestu volnou a smíme se přiblížit, dostáváme pokyn „follow localizer“. Nemá smysl cokoliv řešit a vysvětlovat, nalétáme localizer a pokračujeme přesně po ILS na přistání. Děsím se změti pojížděček, ale Follow Me čeká vzorně u dráhy.

Boeing sedající za námi už tolik štěstí nemá a asi se jich také děsí – žádá věž o Follow Me. Asi závidí. Dělíme se na platiče-Aleš a vyjednávače-já. Aleš tak odjíždí po natankování zaplatit vše potřebné a já podávám plánek a ověřuji Maďarsko. Máme tentokráte kliku a do hodiny jsme opět ve vzduchu. Slyšíme akorát Dana s Karlem, jak prolétají oblastí.

Možná bychom i bez problémů pokračovali, ale to by nesměl Dan na frekvenci Bělehradu volat Zagreb Radar. To opravdu nebylo dobře, seč byl údajně k tomuto vyzván oblastním řízením v Sofii. Ten člověk na druhé straně radiokomunikace byl opravdu, ale opravdu velmi rozezlen. Dan dostává pokyny na téma, jako pořádně si přečíst mapu, uvědomit si, kde je a nad jakou zemí letí. Následuje pokyn, aby tedy řídícímu oznámil, nad jakou zemí je. Vyčkáváme, nesmíme přes hranice bohužel ani my. Takové vyčkávání za parného sluníčka, nad hornatou krajinou za prudkého větru je opravu lahůdka. A my měli možnost vychutnat si ji do sytosti.

Po 25 minutách kroužení smíme konečně pokračovat do bělehradského FIRu. Pokud by si někdo myslel, že tímto vše skončilo, je na omylu. Chlapci nám připravili ještě jedno překvapení na severu, kam nás v silném protivětru nechali doletět, a poté nám oznámili, že máme před sebou „provoz“, který musíme obletět, a k čemuž nás budou vektorovat. Náš další let připomínal chůzi labyrintem chodeb. Zprvu jsme zkoušeli semo tamo požádat o „direct“ někam pryč, ale bez úspěchu. Nabíráme tak dalších 20 minut zpoždění.

V Szegedu přistáváme za pekelného větru. Poprvé zažívám, že při standardním pojíždění má Zephyr snahu zvedat křídlo a převracet se na jednu stranu. Pojížděčky nepojížděčky, křižuji louku proti větru směrem k věži. První parta akorát odlétá. Přestože jsou všichni velmi ochotní a celník je na místě, papírování chvilku zabere a tak odlétáme až po 40 minutách.

Bohužel vítr nepolevuje a vidina Čech se nám ztrácí v západu slunce. Ve vzduchu se domlouváme, že novým cílem bude Prievidza. Přestože za Balatonem vítr mírně polevuje, na plánu to nic nemění. Po přeletu slovenských hranic žádáme změnu destinace FPL. Na dohled letiště uzavíráme letový plán a přískoky dosedáme na neuvěřitelně hrbolaté letiště. Dan opět nezklamal! Tušíce, jak vyprahlí budeme, běží nám s ústrety se zlatavým mokem v rukou.

Posezení na letišti v Prievidzi je velmi příjemné a dokonce se pro nás nachází jedna volná chatka. Zábavu jen mírně narušuje telefonát z Prahy, kde že jako jsme, že mají náš otevřený plánek. Vysvětlujeme, že jim pravděpodobně Bratislava zapomněla dát vědět změnu. Vše je OK a my si nerušeně užíváme skorodomova.

Den 16 – Domov

Poslední den našeho výletu už je plný pohody. V hospůdce dostáváme snídani, i když nemají ještě otevřeno, naši miláčkové dostávají několik doušků Naturalu a už nic nebrání k odletu na západ. Zbývá posledních 150 NM – pro někoho více pro jiného méně. Za dvě hodinky už všichni sedíme na svých domovských letištích a vychutnáváme si pohodu návratu.

Závěr

Přestože jsme, ostatně jako každý rok, museli řešit spoustu nenadálých problémů, cestu jsme si moc užili a hodně jsme se i přiučili. Celkově jsme ulétli 3 680 NM za necelých 42 letových hodin. Občas byly některé situace hodně problémové, ale myslím, že jsme nikdy nepřekročili míru zdravého rozumu a našich dovedností. Ono, kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Během cesty jsme pořídili přes 6000 fotografií, jejich výběr lze nalézt na https://picasaweb.google.com/108007865289361080615/Izrael2011?authuser=0&feat=directlink a na
https://picasaweb.google.com/daniel.moravek/ExpediceIzrael2011_08.
Už teď se rodí plány na další cestu. Tentokráte bychom rádi opustili hranice Evropy, a tak si na přípravu necháváme více času, než tomu bylo dosud. Pokud náš záměr nezůstane jen v říši snů a představ, budeme vyrážet na jaře 2013. Uvidíme, zatím tomu sami moc nevěříme, a proto se nebudu pouštět do větších detailů.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Dovolená?

25.06.2012 v 13:34 Tom

Tak nevím jestli se autor jen snažil o dramatické vykreslení, nebo to opravdu takové bylo. Každopádně, pokud článek svojí dramatičností odpovídá realitě, tak moje představy o leteckém výletu jsou poněkud jinde. Ne, že bych při dálkových přeletech nezažil problémvé situace, ale vždy šlo o let v rámci pracovní náplně. Plánovat si záměrně problémy na dovolenou se mi zdá trochu jako masochizmus.

Odpovědět

Problémy a náklady

25.06.2012 v 15:39 pepe

Upřímě řečeno jsem z poslední kapitoly výletu spíše zklamán. Ne že by nebyla zajímavá, ale nějak mě znechutilo to obrovské množství problémů, které jste zažili, neustálá snaha vás při každém přistání podojit na poplatcích a absence základního leteckého paliva na letištích, byrokracie. Skoro se mi nechce věřit, že jste cestovali po Evropě a ne někde v rozvojové Africe. Naivně doufám, že Brusel časem nastaví jednotná pravidla pro všechny.

Odpovědět

...a opět

25.06.2012 v 16:43 Luke

USA vs EU, 1:0

Odpovědět

RE: Problémy a náklady

25.06.2012 v 17:30 kopilot

Z tohoto vyletu jsem si odnesl ponauceni.... videl jsem, letel jsem, platil jsem.... Na druhou stranu GA neni v tech to zemich plne rozvinuto cili poplatky, povoleni a podobna martyria patri ke koloritu jihovychodni evropy. Jako ohlednuti musim konstatovat ze bych nyni horce litoval kdybych se onehda rozhodl neletet.... pozitivni zazitky jiste prevazuji

Odpovědět

RE: RE: Problémy a náklady

25.06.2012 v 18:23 Marek

Naprostý souhlas s "kopilotem". Záměrně si vybíráme cesty, co nás posunou někam dál. Faktem je, že zvláště ten závěr byl i na naše poměry "mazec", ale to patří k věci a s odstupem času se tomu jen zasmějeme. Určitě si dáme rádi odpočinkovou dovolenou po krajích GA příznivých, jako byla třeba letos Itálie, ale bez výletu do zemí, kde GA je "sprostá nadávka" by to nějak nebylo ono ... třeba fakt jsem tak trošku aero-masochisti ;-)

Odpovědět

RE: ...a opět

25.06.2012 v 18:30 Marek

Jj, musím říct, že na tom něco bude. Teď tu už tak nějak druhý týden přičicháváme k letectví a je to naprosto o něčem jiném. Težko říci, po takové chvilce, zda lepší nebo horší, ale každopádně, převládá jednoduchost, účelnost a maximální ochota vyjít vstříc, kam se člověk podívá.

Odpovědět

jihovýchod Evropy

25.06.2012 v 20:30 Tomáš

Vidím, že na východ od Řecka to je ještě horší, zřejmě je to dáno politickou a zejména vojenskou situací. Zato v Norsku kde jsem byl vloni, není v podstatě o čem psát. Palivo všude na každém letišti, buď k němu obsluha nebo tankování na kartu Visa, MasterCard apod., když jsem se ptal po letištních poplatcích, bylo mi řečeno, že mi přijde domů faktura podle imatrikulačky, podávání FPL jen přes rádio na věž, či elektronicky z kdejakého počítače, super meteo služba atd. Proti vašemu výletu chlapi naprostá nuda, jen to počasí :-)

Odpovědět

cena?

26.06.2012 v 9:32 tomas

zaujimala by ma cena tohoto celeho vyletu..co to cele stale..myslim ze bude velmi zaujimava

Odpovědět

Proč ULL?

26.06.2012 v 12:33 B.

No tak jenom když sečtu ty částky citované v článku, tak mě mrazí, ale předpokládám, že jako low-cost dovolenou to asi kolegové neplánovali. Mě by spíš zajímalo, jestli je nějaký důvod létat podobné záležitosti v ULL, protože v uvedených cenových relacích a náletech mi přijde jednodušší a bezpečnější vzít "dospělé" letadlo. A nemyslím to nějak negativně, sám brousím ULL.

Odpovědět

RE: cena?

26.06.2012 v 17:57 Marek

Nemám přesný rozpis cen, protože mi odešla karta v mobilu s "účetnictvím", ale dle zkušenosti z předchozích let se pohybujeme při létání na velká letiště a na Avgas cca okolo 70.000/týden na letadlo-posádku. To Turecko s tím asi zahýbalo, ale na druhou stranu jsme v Izraeli pár dní nelétali, takže se to dorovnalo.

Odpovědět

RE: Proč ULL?

26.06.2012 v 18:09 Marek

Stejně jako to už někde zaznělo, "proč se tak trápíme", tak bych i totéž řekl o financích - počítáme s určitou částkou, za kterou očekáváme jistou dávku zážitků a nemenší dávku zkušeností, které jinde těžko nabereme. Co se otázky, "proč UL" týče, já to vnímám takto (podotýkám, že je to můj osobní, subjektivní názor): 1) Nevnímám výrazný bezpečnostní rozdíl mezi UL a dospělým letadlem. Při pohledu na fail-record hledám případný problém více v člověku než v technice. 2) UL, kterými létáme, jsou naše vlastní, takže je známe do naprostého detailu a to nejen po technické stránce, ale hlavně historické - co se s nimi kdy jak dělo, jak s nimi bylo "třísknuto" o zem, jak byl přetáčen motor apod. (resp., víme, že ty nepěkné věci s ním nikdo nedělal). Víme, kdy jak bylo servisováno a sami si na servis dohlížíme. 3) Naše přístrojová výbava v UL je poměrně nadstandarní - máme kompletně radionavigaci, několik GPS, já mám jeden horizont dokonce na vakuu. Všechna letadla jsou vybavena padákem. Takto vybavené "dospělé" letadlo si jen těžko půjčíme a když už (samozřejmě zampomeňmež na padák), tak za výrazně větší peníz než je provoz vlatního UL. Takže sumasumáru, mohu souhlasit, že by to bylo jednodušší. Domnívám se však, že výrazně dražší a osobně tam nevidím bezpečnostní rozdíl, spíše naopak u půjčených letadel "z půjčovny".

Odpovědět

RE: RE: cena?

26.06.2012 v 19:58 kopilot

Ja jsem cenu nanestesti detailne pocital, bohuzel musim konstatovat ze to bylo hrube nad 70k/tyden a uz nezalezelo jestli se letalo nebo ne :-( ... kazda sranda neco stoji, ale tohle vazne za ty prachy stalo!

Odpovědět

RE: RE: RE: cena?

27.06.2012 v 7:38 Marek

No jo, ale ty jsi zapomněl říci, že jsi s sebou vezl manželku. To pak nákladu rapidně rostou .... ;-)

Odpovědět

ULL & letadlo

27.06.2012 v 16:44 Tomáš

asi jedna věc, která tu nebyla vyslovena, pokud vynechám Austrálii a USA, tak v Evropě jediné vyspělé země, kde se dá létat bez překážek je podle mě Německo, Francie, Rakousko, část Itálie, Švýcarsko, Čechy a skandinávské země. Španělsko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko a další už je doslova Asie a tyto země nejsou vůbec na pohyb ULL nebo malých letadel Cessna, Cirrus apod. připraveny a nijak s nimi nepočítají. O východu Evropy ani nemluvě. Takže je skoro jedno s čím tam letíte. AVGASem to začíná, přístupem na plochu to pokračuje a ve vzduchu to končí - viz autor a jeho poznámka podat FPL pro ULL v IFRu :-) A od toho se všechno odvíjí, prostě s Cessnou či s ULL je na letišti, handlingu či ve vzduchu úplně jiná práce než s B 737, byť s charterem. Ty země na to nemají tabulky, ceníky, zkušený personál a pak vám vypálí nesmyslnou cenu a jejich povaha a temperament a zneužívání svojí moci bud k osobnímu obohacení či jen pocitu osobní převahy nad vámi či jen neznalosti je věc, která vás třeba v Německu skoro nemůže potkat - podotýkám skoro :-)Takže takový výlet jak tu chlapi popsali je adrenalinem v každém případě i dost závislý na dobré vůli zúčastněných pomoci a vyhovět. Ale myslím si vo..vo..vo.. tom to je :-)

Odpovědět

RE: ULL & letadlo

27.06.2012 v 19:35 Pavel

Absenci Avgasu mi hlava nebere - to je snad nějaký krajový folklór... Rumunsko je určitě Východ jak vyšitý, ale neřekl bych, že je to letecká Asie (zkušenost z Brašova 2012). Ve třídě GA tam létá zhruba to samé co u nás, včetně továrních (většinou českých) a doma stavěných ULL. K tomu navíc motorové a bílé stroje polské a rumunské provenience. Nevím, jak tam fungují letecké úřady, služby pro mezinárodní lety GA a velká letiště, ale mají tam po technické stránce srovnatelná klubová letiště s Avgasem, internetem, komunikací v anglině, možností běžných oprav, dobrou a vstřícnou partou lidí. Zakládají si třeba na tom, že na letišti nikdo zásadně nezamyká auto - byť kdekoliv jinde je něco takového nemyslitelné. Dokonce ani v srdci Balkánu - Bosně a Hercegovině - jsem nezaznamenal nějaký zásadní problém s benzínem do letadel, byť místo klasické čerpačky vám musí stačit třeba jen dvoukolák se sudem a ruční pumpou. A to je země, která se vzpamatovává z regulérní války, kde přistát na rovnou, ale zemědělsky neužívanou plochu znamená dodnes jediné - sednout do minového pole... a kde je celá GA včetně letišť ve stadiu budování nebo zmrtvýchvstání (Livno 2011).

Odpovědět

Přidat komentář