Dnes je 24. června 2018
4:53 21:15

Střípky a střepy

24. 10. 2014

Ne snad, že bych schválně rozbil džbán na pivo, to by byla velká škoda. Spíše je zajímavé, z jakých střepů a střípků se taková důležitá nádoba ve skutečnosti skládá.

Tyto střípky ze džbánu bych trochu přirovnal k prožitým zážitkům – střípkům a střepům, ze kterých se skládá létání bez motoru. Některé střípky je dobré si schovat na památku.

Střípky varovné

Letíme s pilotem Jardou jeho úlohu, nácvik ustřeďování termických proudů. Den je pošmourný, před přechodem studené fronty, vzduch je labilizován těmi změnami a stoupáky fungují. Na jihozápadě je v dáli vidět výškově vyvinutá kovadlina, ale u nás je ještě klid. Letíme déle než hodinu, s německým strojkem ASK 13, a stoupáme, přeskakujeme od základny k základně. Éro je naprosto milé v táhlých a širokých stoupácích, až mne to uspává. Jarda si vede dobře, jen občas něco doporučím a kupodivu to vychází. Nádhera, v prostoru a bez motoru.

Načínáme další hodinu letu, když se tmavá dešťová clona začíná přibližovat. Humpolec nad Brodem už nevidíme a je čas to zabalit, abychom stihli všechno uklidit. Nabádám pilota k návratu na letiště a on, protože začíná být už dost zdřevěnělý, ochotně vyklesává do okruhu. Jenže, v prostoru druhé okruhové zatáčky se přítomné četné variometry rozhodnou vykazovat asi metrové stoupání. Jarda nedbá, ale to přece musíme zkusit! Doporučuji to otočit. V průběhu zatáčky se začíná ta dřevěnokovová věc chvět a vária lezou k vyšším hodnotám. Další zatáčka, dosud klidný průběh letu je pozměněn chvěním a vibracemi, až klepáním celého letadla.

Ocitáme se o sto metrů výše a stoupání stále sílí. Země se vzdaluje, dešťová clona přibližuje. Tak zase velím, domůůůůů. Jarda narovnává letadlo ze zatáčky a na variometrech je 2-2,5 m/s stoupání. Letíme rovně, ale z téhle výšky okruh netrefíme. Co budeme dělat? Jardova otázka je jasná. Budeme klesat! Vysouváme plné brzdící klapky a dohání nás silný snos větrem. Vyosíme letadlo proti sílícímu větru a letíme dál. Jenže, i s plnými brzdami nás to táhne vzhůru a to je u ASK 13 velmi vzácný úkaz. Padá totiž s plnými brzdami jako šutr. Jenže, my stoupáme!

Druhá otázka. Co budeme dělat? Tu jsem již od poměrně zkušeného pilota neočekával. Doporučuji skluz. Jarda neprodleně uvádí, kameňák a konečně se na rameni mezi druhou a třetí zatáčkou trochu přibližujeme k zemi. Klepeme se jako sulc, do třetí jdeme ve 300 metrech již srovnáni a začíná zlobit ten bočar…

Po čtvrté, zrychlujeme na 110, ale tu dráhu někdo mezitím zúžil nebo co, návětrné křídlo pod vítr a Jarda vyžaduje asistenci. Asistuji, jak umím. Výsledkem je dojezd ke skupince kolegů, kteří utíkají letadlo uchopit v začínající húlavě. Zadýcháni se odvazujeme, otevíráme kabinu za stálého držení a snažíme se vystoupit a pomoci kamarádům s udržením éra.

No a pak se to stalo! S padákem na zádech se vybelhávám z letadla, klušu ke konci křídla s pohledem na větrný pytel mířící téměř kolmo vzhůru. Honem do hangáru. Jenže, když doběhnu těch osm metrů, všechno utichne, pytel splihle visí kolmo dolů a je zase klid. A ani kapka. Koukáme na sebe a nemluvíme. Spíše vstřebáváme to oslovení a varování živlem. Ten střípek ve mě a myslím i v Jardovi nějak zůstává. Těžko to popsat, měli jsme kliku a velké varování pro příště.

Jiný den. Úkol připravovaného letu zní jasně. Má přiletět na návštěvu nám dosud neznámý vlečný stroj a my chceme vyzkoušet s různými kategoriemi větroňů rychlost stoupání a porovnat s dosud používanými typy. Na startu je soukromý Ventus plně zaplněný vodou, v klubovce Cirrus a třetí jsme s Blaníkem. Oslovuji kolegu Petra, protože je nejtěžší. Den se blíží k večeru a stroj nějak mešká. Letí z daleka do blízkých Zbraslavic a u nás se jen zastaví na ty tři vleky.

Nakonec startujeme poslední asi hodinu před západem. Vzlet a stoupání řídím já, vnímám akceleraci a lezeme do výšky. Východně od letiště se tvoří lokální bouřka. Je daleko, ale postupně se rozlévá do šířky. Zatím nic nehrozí, jsme nad letištěm a sedmou minutu vleku vypínám v tisíci metrech. Loučíme se s vlečnou, když kolega z Ventusu začíná pokřikovat cosi o parádě. Hledáme ho. Je na okraji té oblačnosti a stoupá klidným metrem. Slétáváme se všichni tři k sobě a začíná podvečerní termický let.

Petr letí velmi čistě a výsledkem je půl až metr nahoru. Směrem na východ začíná horizont černat. Západ a cesta k letišti je čistá, modrá a bezpečná. Asi po půl hodině se pod mrakem začne vytvářet jakási mlžinka. Někde v polovině mezi základnou a zemí. Asi voda. Posléze je nasvícena nízkým sluncem a zduhovatí. Je to tak úžasný pohled, že Petr neodolá a namíří k tomu úkazu. Ventus prosviští kolem nás a vypouští vodu do té přírodní. Stopa za ním rovněž duhová.

Nemám foťák, škoda. Očekávám, že Petr do té mlhoviny, přes kterou je ještě vidět, vletí. Očekávám špatně. Vedle ní to stoupá. Jenže, pak se ten úkaz začne spojovat se základnou mraku, mohutní a houstne. Za mrakem se horizont barví do fialova, směr k letišti je stále volný. Během několika minut se mlhovina spojuje i se zemí a je to regulérní déšť. Jsme stále nad kilometrem nad zemí. Přeháňka nijak neroste, jen ty barvy se mění. Na půl zatáčky peklo, hnědá, fialová, červená za mrakem, v přeháňce duha a k domovu líbezné večerní slunce a čisto. Až se z toho tají dech. Nemluvíme, jen zíráme.

Když se ale objeví vodorovný blesk a cítíme ozón, velím k návratu. Petr se směje, že mám v kalhotách, nicméně zcela rozumně zamíří k letišti. Neví, co vím já. Že nemám v kalhotách, ale máme pár minut do západu. No a než jsme vyklesali, nabízí nám brodský dispečer rozsvícení alespoň heliportu… Večerní termika je přerušena nocí, zase jeden střípek na památku. Tohle se na zemi vidět nedá a ne nadarmo se říká, že půl krásy světa je v oblacích…

Střípky z vlastní minulosti

Další termický den a opět jedna vlečná na vyzkoušení. Jenže, jak se vyvíjí kumuly na obloze, organizátoři testu zůstávají pod kumuly a někteří odcházejí na tratě. Začíná svižně foukat. Dnes čerstvě přeškolený tým pokračováků na první jednosedadlovky dostává pokyn k letu do termiky. Jejich instruktor je již ale ve vzduchu a jejich ohlídání nějak zůstává na mne. Všem kladu na srdce. Držte se na návětrné straně letiště a na dokluz! Odletíme opět s loggerem vysoký vlek, s Blaníkem ve dvojím, tentokrát je to jízda, vleče nás soukromá Viktorka. Zlínek s americkým motorem, éro krásné a silné. Vypínáme po pěti minutách a v tisíci. No a zase na zemi, snažím se věnovat panu pilotovi Viktorky a s rádiem na krku ohlídat ty mladé letce.

Asi po hodině, strohá informace do rádia. „Asi to nedotáhnu, bude pole.“

Nabádám pilota ke klidu a ptám se na polohu. Přibližně ji označí a nastává rádiové ticho. Místo není daleko, ale je od letiště za městem. Vím, jaký je tam terén. Pilot Viktorky nabízí let k vyhledání. Svoluji a za minutu letíme. Chvíli ho hledáme. Když se nám to podaří, vidíme letadlo, pilota chodit po poli, jen to místo je trochu divné pro přistání. Když víme, že je živ a na letadle při průletu nevidíme zjevné deformace, vracíme se domů. Jenže. Než se Viktorka dotkne dráhy, slyším v kapse mobil. Zpráva je špatná. Je to s poškozením.

Tak dávám dohromady přítomné kolegy, označujeme jim místo a začíná kolotoč hlášení, předání informací, a transport odjíždí. Pocit je nanic, ale mám tu hosta, tak ho zvu na kávu. Ostatní stále letí, některé i vidím postupně se přibližovat k letišti a doufám, že poškození éra bude řešitelné.

U kávy se službu konajícím dispečerem a majitelem Viktorky se postupně zklidňuji, chodí zprávy od transportu a kolegy, který se ujal těch nejméně příjemných úkonů. Policie, ÚZPLN, náš VLP a tak. Vím, že je problém řešen správně, jak to má být, a upadám do odpoledního klidu. Dvě Vosy jsou zpět, začínám očekávat návrat z pole. Když v tu se zcela z nenadání ozve rádio: „Jsem ve sto padesáti metrech a potřebuji poradit.“

Co se ode mne chce? Ve stopadesáti metrech mám někomu něco radit? Nedá mi to. „Polohu?“ „Letím na barely.“

Co je zase tohle? Vteřiny běží a mne náhle osvítí dopolední zážitek z odposlechnuté korespondence. Barely jsou okrajové značení dráhy, přes které dopoledne létali přistání do omezeného prostoru. Vybíháme současně s dispečerem, výhled nám zakrývá hangár.

„Vidíš ho?“ Vidím. Je nízko, velmi nízko a míří k letišti. Přímo proti větru. Je nad prostorem čističky odpadních vod, před sebou má mírný kopeček se stromořadím, za ním terén klesá a je tam vzrostlá kukuřice. Pak je polní úvoz, golfové odpaliště a za ním ty barely. To nemůže vyjít! „Rychlost?“ ptám se v náhlém vnuknutí, že tam má navaleno. „90 a kolo venku.“ „Přidej!“

Blíží se k těm stromům a vidím, že trochu tlačí. Když bude nejhůře, pošlu ho k zemi do přízemního efektu a ty stromy přeskočí. Skončí pak asi v té kukuřici, ale přežije to. Pak plynou dvě tři vteřiny, kdy doufám v zázrak a intenzivně stárnu. Když už chci mačkat vysílání a poslat ho do přízemáku, hlásí Jirka, který to prožívá se mnou. „Hele, hele, je tam ten svah, nafoukne ho to!“

Ano, mírně se na té zvýšené rychlosti zvedá a ten mrcha vítr, který ho zahnal v termice v honbě za stoupáky na závětrnou stranu od dráhy, ten vítr kamarád mu opravdu na poslední chvíli pomohl. Mine stromy, už to vypadá na golfové odpaliště, ale nakonec díky té zvýšené rychlosti se kolečko VSO 10 dotýká dráhy. Nevím, co mu mám říci, jdu dopít tu kávu a doslova slyším, jak mi praskají vlasy šedivěním. „Gagarine, zajdi si pro pohlavek!“

Netrestám naše posluchače fyzicky, asi by mne většina přeprala, ale tohoto mám opravdu chuť nakopnout. Dopíjím kávu, chladnu a chlapec nejde a nejde. Když už si myslím, že ovládám své emoce a přijíždí kolegové z pole, jdu se podívat, co se stalo. Není to na odpis, je to o opravě, což budou zase utracené peníze. Kolega Gagarin se přiblížil od svého éra, a když ho vidím, zase to přijde. „Otoč se!“

Byl nakopnut, aby si to pamatoval! Žalovat mne možná nebude a stejně si myslím, že to nikdo z přítomných svědků neviděl.

Střepy z jednoho letadla a střípky ze zážitku jsou však součástí toho letošního džbánu, sezóny. Střepy, které ačkoli to nerad připouštím, k létání a k intenzivnímu létání patřily.

Když jsem mnohem později probíral situaci s kolegou instruktorem, který má velkou praxi, připustil, že by v této situaci, asi, po žádosti o radu do rádia zarytě mlčel. Také mne to původně napadlo, ale zároveň se vynořila vzpomínka na starý střípek. Můj vlastní přílet na jedno letiště, před mnoha lety, s jiným typem, v jiném městě, přes vzrostlé boby, ale na přízemním efektu…

„Jakmile jednou letíš, je pozdě přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad nebo ne.“

— anonymní letecké moudro

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář