Dnes je 16. července 2018
5:11 21:05

David Kašpar – vždy jsem se chtěl dotknout nebe

8. 5. 2015

Povolání pilota je přáním mnoha mladých lidí. O tom, jak může vypadat cesta za splněním snu, jsem si povídal s Davidem Kašparem. Pilotem už je, byť ještě ne dopravním.

Původně jsem váhal, jestli má smysl tento rozhovor, psaný primárně pro neletecké médium, zveřejnit na webu pro piloty. Ale má-li něco opravdu smysl, pak je to vnuknout mladým lidem inspiraci. Když David začínal přemýšlet o tom, jaké bude jeho povolání, ani na chvilku neváhal a rozhodl se téměř okamžitě. Chtěl létat. Narodil se a vyrůstal v Hradci Králové, kde má svou rodinu a přátele. V současné době však převážnou část roku žije v Žilině, kde studuje na Žilinské univerzitě obor Profesionální pilot. Tato škola přesně splňuje jeho požadavky jak výborným zázemím a vybaveností, tak vyučujícími, kteří mají vynikající reference.

Rozhovor s pilotem Davidem Kašparem – jak se dotknout nebe

Co tě vedlo k tomu stát se pilotem?
Již od malička jsem se zájmem sledoval letadla na obloze nebo na letištích. Pravidelně jsem navštěvoval domácí letecké přehlídky, především hradecký CIAF. S dědou jsme vyráběli letadla z papíru nebo balzy a nebylo letecké dovolené, kdy bych "nevymetl" kokpit letadla. Tehdy se to ještě smělo. No, a když děda dostal PC letecký simulátor (FSX), to mi bylo kolem 13 let, tak to bylo jasné.

Co jsi pro to udělal?
V prvním případě jsem si musel udržet výborné známky ve škole a dostat se na gymnázium. Tam jsem chtěl i tak a času na řešení toho, co dál, bylo dost. Létat se stejně smí nejdříve od 15 let. Na Gymnáziu Boženy Němcové jsem se začal zajímat o plachtění. Měl jsem i možnost vyzkoušet si lety v kluzáku a touto cestou jsem se i vydal.

Jak dále pokračovala cesta za splněním snu?
K 15. narozeninám jsem od prarodičů dostal hodinový let na reálném simulátoru ATR v Praze, kde se školí i profesionální posádky letadel. Tehdy mi kapitán Cibak, který se mnou kurz absolvoval, řekl, že mám talent, a doporučil mi začít s plachtěním. Toto rozhodnutí pro mě bylo velmi zásadní a jsem za něj rád. S výcvikem jsem začal v Jaroměři a po roce jsem bezmotorový kurz dokončil. Létání mě bavilo stále více, a tak jsem po dvou letech začal létat i motorově. Poté přišlo dilema, kterou vysokou školu si vybrat.

Dělal jsi nějaké přijímací zkoušky?
Dělal jsem přijímací zkoušky na ČVUT do Prahy a na Žilinskou univerzitu, kam jsem primárně chtěl. Obě školy nabízely studijní obor Profesionální pilot, který jsem potřeboval. Jako třetí možnost byla VUT v Brně, kam by mě přijali i bez přijímacích zkoušek. Zkoušky byly z matematiky a cizího jazyka. V Žilině byly navíc otázky ze všeobecného přehledu.

David v Cessně.

Jak se létalo v Jaroměři, kde jsi začínal?
V Jaroměři se létá dobře. Místní aeroklub má dost členů, kolektiv je fajn a máme i dostatečný počet letounů, takže si každý pilot přijde na své. Velkou výhodou je i místní letecká škola, která nabízí motorové pokračování na cessnách, pro kterou jsem se rozhodl i já.

Začal jsi létat hodně mladý. Nebáli se o tebe rodiče?
Rodiče mě podporovali, i když na prvním místě musela být stále škola. A myslím, že se o mě ani ve vzduchu nebojí. Přeci jenom je pro pilota nebezpečnější právě ta cesta na letiště a zpět než samotné létání.

Jak ti šla teorie a začáteční praxe v aeroklubu Jaroměř?
Teorii jsme měli asi dva měsíce během zimních víkendů. V elementárce jsme byli čtyři a myslím, že nás teorie bavila všechny. Samozřejmě byly předměty, které nás tak nebavily, například letecký zákon. Ale i ten je samozřejmě důležitý. Závěrečné teoretické zkoušky ve Vrchlabí jsme udělali všichni. Mě osobně asi nejvíc bavila meteorologie, kterou teď i budoucí plachtaře učím. Poté v březnu přišly seznamovací lety na kluzácích L-13 Blaník a začali jsme sbírat první cenné letecké zkušenosti.

Na jakých letounech jsi začal létat a na kterých jsi pak pokračoval?
Začal jsem na Blanících a potom časem, když jsem začal létat motorově, jsem létal na Cessnách (152, 172). V Žilině mě poté přeškolili na Zlínky (42, 142, 43). Mám ještě v plánu přeškolit se na Z 226, protože je to krásné letadlo, navíc bych získal zkušenosti s ostruhou. Nyní mě ale čeká IR výcvik na Piperu Arrow a dvoumotorové Senece.

V kokpitu.

Zažil jsi ve vzduchu nějaké nepříjemnosti?
Jednou při navijákovém vzletu s Blaníkem selhala technika a asi v 60 metrech se vzlet přerušil. Tehdy jsem se "vypnul", obletěl naviják a přistál po větru. Bylo to jedno z prvních sól, instruktoři byli na infarkt. Vše dobře dopadlo a možné nebezpečí mi pořádně došlo až na debriefingu v místní hospůdce. Byla to ale cenná zkušenost. Také mne na jihovýchodě Slovenska při navigačním letu nepříjemně zastihla oblačnost, ale včas jsem se stihl vrátit do Košic a poté jsem se severem Slovenska bezpečně vrátil domů do Žiliny. Ale ten pocit, kdy vás mraky ženou skoro až na zem, bych nikomu nepřál.

Co pro tebe znamená studovat v Žilině a jaké jsou po ukončení této školy možnosti?
Tak pro mě to především znamená pokračování v mém leteckém snu. S ostatními piloty v ročníku máme super partu a celkově mě studentský život v Žilině baví. Po skončení výcviku budeme mít Frozen ATPL, tedy licenci dopravního pilota. Dále kvalifikaci pro let podle přístrojů IR, licenci na vícemotorová letadla MEP a kurz spolupráce ve vícečlenné posádce MCC. Poté stačí pouze ICAO angličtina 4 a výš a budeme připraveni ucházet se o místo pilota v aerolinkách. To už pak záleží na jednotlivcích, kam půjdou létat. Je to hlavně otázka, co jsou v životě ochotni obětovat.

Co bys doporučil budoucím adeptům na letecký výcvik?
Ať se nevzdávají a jdou si za svým snem, pokud to jen trochu finančně půjde.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář