Jarda Trkal
Fotografování se věnuji asi 30 let. Nicméně tento článek nepíši jako nějaký profesionální lektor, ale jako fotografický nadšenec, který vám chce pomoci co nejjednodušší cestou k pěkným leteckým fotografiím. V letadle jsem s fotoaparátem strávil přes 120 hodin. Se svým dvorním pilotem Tomášem Doležalem jsem měl možnost fotografovat hory, hrady, zámky, přehrady a krajiny nejen v naší zemi, ale i v Německu, na Slovensku a v Maďarsku. Měl jsem možnost fotit z mlhy na kopci vystupující kostely, parašutisty vyskakující z letadla i lodě na moři. Protože jsem nikde neobjevil žádnou příručku pro leteckou fotografii, chtěl bych to dnes trochu napravit a podělit se o získané zkušenosti.
Stane se to snadno každému. Jednoho dne stojíte na letišti s fotoaparátem na krku, v ruce poukaz na vyhlídkový let, oči vykulené a nervozitu byste mohli vyvážet po kamionech. Jsou ovšem i nadšenci, kteří si takové letecké potěšení nadělují sami. Řadím se mezi ně. Jak tedy v letadle pořídit co nejlepší fotografii? Žádná procházka růžovým sadem to není. Aby byla fotka pěkná, je dobré při jejím pořizování myslet na řadu letecky specifických podmínek. Pojďte se tedy podívat na leteckou fotografii trochu blíže.
S čím a jak se létá a fotí
Po mém prvním fotoletu nad přehradu Seč u Chrudimi a její okolí se k této otázce přidala celá řada dalších. Vzhledem k různým druhům letadel se nabízí řada možností a vždy vám něco pomáhá a vždy vás něco omezuje.
Jako vhodné se mi s přibývající praxí a zkaženými fotkami začaly jevit ultralighty. V dnešní době to jsou už kvalitní moderní letadla. Jsou také výrazně levnější než ta tzv. dospělá (Zlíny, Cessny apod). A přijde mi, že se s nimi lépe manévruje, což je při focení velmi důležité. Ideální se mi ukázaly hornoplošníky s pokud možno jedinou vzpěrou křídla (existují i úplně beze vzpěr) a bez dveří nebo s větším otvíracím okénkem.
Bez bočních dveří. Zní to akčně, že? Pokud však nemáte k dispozici v uzavřené kabině na boku okénko, které lze otevřít posuvem nebo vyklopením tak, že máte dostatek volného prostoru k záběru, pak vám plexík nadělá kupu potíží. K těm největším patří odlesky od slunce od čehokoli světlého na palubě následované deformovaným obrazem způsobeným tvarovaným oknem (hlavně u dolnoplošníků), fleky na fotografii, jejichž příčinou je poškrábané nebo špinavé okno, apod. Je potřeba, aby na kabinu nedopadalo sluneční světlo. Tedy aspoň na tu stranu kde fotografujete. A posádka by měla mít tmavé (černé) oblečení.
Pilot může pomoci takovým naklopením letadla nad objektem, aby se kabina dostala do stínu a odlesky se omezí. Určitou výhodou uzavřeného kokpitu je rozhodně klidnější vnitřní prostředí, které zjednodušuje práci s fotoaparátem a tím dovolí i lepší nastavení expozičních hodnot.
Výhoda letu bez dveří (pouze u hornoplošníku) je ve volném čistém prostoru, větším úhlu záběru a stálém přísunu čerstvého vzduchu obohaceného občas o létající proteiny (hmyz). Nevýhodou může být po delší době chlad (používám obyčejnou zimní bundu) a právě ten vzduch proudící okolo způsobuje větší hlučnost a průvan, který vám občas brání udržet fotoaparát v klidu, a na místě jsou pak vyšší expoziční časy, což není vždy ideální (viz níže fotografování letadla z letadla). Podmínky tedy náročnější, ovšem možnosti pro fotografování větší. Když neodoláte a vysunete ven ruku či tvář, dostanete pěknou masáž. Rozhodně to nedoporučuji a stejně tak není dobré vysouvat ani fotopřístroj. V letadle bez dveří jsem poslal do výšek už řadu kolegů a kolegyň a musím uznat, že se s těmito obtížnějšími podmínkami popasovali naprosto výborně a rozhodně nechybělo obrovské nadšení z adrenalinového „bezdveřního“ zážitku.
Ať už je křídlo nad vámi nebo pod vámi, lze ho přidat občas do záběru. Dobře to vypadá právě u křídla nad hlavou. U dolnoplošníků křídlo často v záběru spíš vadí.
Jak nastavit fotoaparát
Nejednou jsem zažil v začátcích zklamání, když jsem při prohlídce fotografií zjistil, že jsou nějak neostré a mázlé. Ruce se nám snadno rozklepou. Ať už nervozitou nebo při letu bez dveří, kdy nám dovnitř krapet táhne. Bez ohledu na důvod je potřeba přizpůsobit nastavení fotoaparátu. Pokud máte jen malý kompakt, pak zvolte v menu některý z akčních režimů (např. sport). Modernější kompakty už nabízí i různé stabilizační režimy pro fotografování v pohybu, které lze využít. Nezapomeňte ostřit na hlavní objekt vašeho zájmu. Překáží-li křídlo, stačí většinou trochu „zazoomovat“.
Kdo má už trochu pokročilejší fotoaparát s expozičními režimy, využijte režim „priorita času“ označovaný na horním voliči většinou písmenem „T“ nebo „S“. Ten vám dovolí nastavit potřebný čas, který vykompenzuje pohyb. Bývá to 1/500–1/1000 s. Nezapomeňte, že do exponování má co mluvit i citlivost ISO. Tu si můžete nastavit na „AUTO“ nebo manuálně. Při slunečném počasí stačí hodnota 200, eventuálně 400. Clonu vám nastaví přístroj sám a při tomto – řekněme univerzálnějším – nastavení, které zde doporučuji, by měla být vyhovující. Pozor na to, že čím vyšší bude citlivost ISO, tím více bude na snímku šumu. Experimentovat můžeme i s dalšími expozičními hodnotami, kde například čas bude 1/250 s, což dovolí vyšší clonové číslo a zjednodušeně řečeno se projeví větší hloubkou ostrosti a lepší ostrostí jako takovou. Vše máte ve svých rukách a to doslova.
Fotografům znalým pak nic nebrání používat jakýkoli režim, na který si v letadle troufnou. Nezapomeňte si u zrcadlovek (ale i bezzrcadlovek a ultrazoomů) pohlídat, jakou clonu vám automatika dopočítává. Clonové číslo by mělo mít hodnotu nejméně 7,1 (ideálně ještě větší). Pokud je hodnota menší, zvyšte citlivost ISO.
Neváhejte s fotografováním do formátu RAW, pokud ho váš přístroj má. Co se týká objektivu, pak takový všeobecný ohniskový rozsah pro fotografování pozemních objektů je u zrcadlovek s APSC snímačem (ale i u FF) cca 20–50 mm. U kompaktů tento problém řešit nijak moc nemusíte. Postačí sledovat obrázek na displeji a snažit se „zoomovat“ jen v nezbytných případech, abyste například odstranili ze záběru křídlo. Někdy postačí lépe se natočit.
Důležité je i to, jak vám pilot nalétne. Domluvte se s ním, aby nalétával se sluncem za vašimi rameny, přičemž musí vzít v potaz, že se mu šikmo natočíte. Zjednodušeně postačí, když bude slunce za křídly. Řečeno v leteckém žargonu někde mezi čtvrtou a osmou hodinou. Zkušeným fotografům nic nebrání zkusit i akce v protisvětle.
Kompozice a její pravidla
Kompozice neboli složení obrazu (kde má co být, aby to bylo co nej) je v letadle trošku náročnější. Dle pravidel, která vlastně nejsou pravidly, ale doporučeními, by fotografie měla mít něco v popředí, uprostřed i v pozadí, aby měla hloubku a nebyla to jen „fotoplacka“ . Hloubku vyjádříme například ubíhajícími liniemi. Využít k tomu lze vzdalující se koleje, cestu v aleji apod. Prostor fotografie se také dělí do svislých a vodorovných třetin, ale nyní už bych se prohřešil proti snaze vysvětlit leteckou fotografii co nejjednodušeji. Naštěstí právě tento druh fotografování nám ledacos ulehčuje tak nějak automaticky. Více proto raději na přiložených fotografiích.
Především začátečníkům si dovolím doporučit středovou kompozici. Co to znamená? Prostě své vybrané objekty fotografujte na střed snímku s dostatkem místa okolo na případný ořez. Zkušení fotografové vědí, že je to záběr často nejméně přitažlivý, ale v letadle nemáte možnost se popošoupnout pár kroků vlevo či vpravo a rozhodující okamžik je opravdu jen okamžikem a záběr je nenávratně pryč. Pilot vám při sebevětší snaze už podruhé nemusí nalétnout tak přesně, podmínky se mohou změnit a navíc opakované nálety prodlužují čas letu a tím krapet vysávají vaši peněženku.
Na co si však dokážete dát pozor, jsou kácející se linie. Tedy v rámci možností aspoň trochu. Možná jste to už zažili při fotografování hradů, zámků a architektury všeobecně, že se nám ta stavba nějak divně kácí a to jsme měli jen jedno pivo, mámo. Je to způsobeno optikou a ve vzduchu se s tím setkáte také, respektive na zemi při prohlížení fotografií. Držte si tedy v záběru věž či nějakou jinou svislou hranu stavby rovnoběžně s levou nebo pravou hranou vašeho displeje či hledáčku.
Jak už jsem zmínil výše, křídlo může být zahrnuto do záběru. Mně osobně se to více líbí u hornoplošníků, kde pod křídlem je prostor pro pozemní objekty. Křídlo dole spíš mnoho z prostoru pod námi zakrývá a pro otevření výhledu je nutný řádný náklon letadla.
Pokud se chcete i přesto ve vzduchu sunout do stran či se pozastavit, použijte vrtulník. Je to skutečně luxusní foceníčko relativně v klidu, o jakém se vám v letounu ani nezdá. Dostat se do ideálního záběru nebývá problém. Potřebujete k němu jen tučné konto, neboť letová hodina i za toho nejmenšího dvoumístného prcka zhltne značnou sumu.
A když se budete bez ohledu na to, v jakém letadle zrovna sedíte, pozorně dívat, můžete pod sebou za letu vidět, že příroda i člověk svou stavební činností vytvořili zajímavé obrazce, které rozhodně stojí za zmáčknutí spouště.
Opáčko
Máte v hlavě trošku chaos? Nevadí. Stručně vám vše zopakuji.
Letíte v letadle a budete fotit přes plexisklo, protože není k dispozici dostatečně velké odsouvací nebo vyklápěcí okénko? Mějte pokud možno tmavé oblečení a pilot ať nechá slunce za zády a letadlo vám trochu naklopí, aby slunce nešlo do kabiny (ne vždy to jde).
Pozor na co ostříte! Sledujete zobrazení ostřicích bodů i obraz samotný.
Co nastavit? Při pěkném počasí na obyčejném kompaktu zkuste režim sport či jiné akční režimy a případně různé stabilizace (někdy je to lepší bez nich).
Na pokročilejších fotoaparátech vyberte režim „priorita času“ a nastavte si čas 1/500 s, citlivost ISO 200–400, eventuálně „AUTO“. Pokud si nejste zrovna jisti v kramflecích, můžete zkusit čas kratší, např. 1/800–1/1000 s, ale to už bude možná potřeba nastavit ještě vyšší citlivost, ale nebojte se a věřte si. Při namáčknutí spouště se vám expoziční hodnoty ukáží v hledáčku (na displeji). Zkontrolujte, zda vám přístroj dopočítává clonu o hodnotě nejméně 7,1 (ideálně ještě větší). Pokud je hodnota menší, zvyšte citlivost ISO. Zkušení fotografové pak mohou experimentovat dle své chuti a možností.
A ještě jedna důležitá rada. Svůj let si plánujte ideálně k pozdnímu odpoledni. V tu dobu už se ovzduší většinou uklidňuje a nebude tak provokovat vaši svačinu.
Na vaši leteckou fotoshow se můžete připravit. A jednoduše! Víte jak? Přeci v autě. Jako spolujezdci můžete fotit se staženým i zataženým okénkem objekty vzdálené i blízké a testovat váš fotopřístroj na maximum. Navíc je to trénink i docela zábavný. Jen s těmi náklony to raději neriskujte. Příslušníci, kteří mají pomáhat a chránit, by vám pak jistě rádi pomohli od nějakého většího obnosu, aby vás ochránili před eventuálním dalším pokušením ke kaskadérským kouskům.
Fotografování letadla z letadla
Je to už trochu vyšší level v akčním fotografování. Fotit pozemní objekty, které se nehýbají, se přeci jen tak nějak zvládnout dá, ale když se hýbe všechno a na všechny strany, jsme naráz někde úplně jinde. Dostal jsem se k tomu náhodou, zalíbilo se mi to okamžitě a i přes svou náročnost se focení letadel z letadla stalo mým nejoblíbenějším leteckým fotografováním.
Když se díváme ze země na skupinu letadel, zdá se nám, jak si to krásně letí vedle sebe, ale když v jednom z nich sedíme, poznáme, že to tak ideální být nemusí. Laik si řekne: „No co, tak dám rychlý čas a je to. Něco vyjde.“ Něco vyjít může, ale spíš také nemusí. Krom toho, že je vše v pohybu, má focení letícího letadla i jedno drobné úskalí, které komplikuje leteckému fotografovi život. Je to takové malé zařízení, chcete-li taková součástka protivná k naštvání, říká se jí, tuším, vrtule.
Když fotografujete letící letadlo, mělo by být zřejmé, že se vrtule točí. Neměla by na fotce trčet zmrazená jako kus klacku. Tedy je potřeba, aby byla přiměřeně rozmazaná. Zkušenější fotograf už v tuto chvílí ví, odkud vítr fouká. Na pohybem rozmazanou vrtuli je potřeba delší expoziční čas. Většinou to je 1/250 s a lépe ještě delší. No a to je trochu kámen úrazu a v otevřeném letadle bez dveří spíš balvan. Udržet takový čas v ruce, aby se fotoaparát netřásl, je už dost umění. V uzavřeném letadle je situace o něco lepší, ale vše je komplikované již zmiňovanými odlesky. Kompozice je dalším nemalým balvanem. Dostat druhé letadlo do optimálního záběru a ještě ideálně nad nějaký pěkný objekt je už pěkná fuška a bez zkušených pilotů to snad ani nejde. Jestliže se vám podaří letět v takovéto skupině, pak ovšem neváhejte. Ten adrenalin za to stojí. Jen se většinou fotografuje směrem dozadu a slunce je tak lepší mít šikmo před letadlem. Prostě opět tak, abyste ho po natočení vašeho těla měli někde za zády. V leteckém slangu mezi devátou a dvanáctou hodinou.
Fotografování uvnitř letadla
Ve vícemístném letadle se dá velmi dobře fotografovat váš doprovod na zadních sedadlech. Většinou půjde o typ letounu se zakrytým prostorem nad hlavou. Poproste pilota, aby vám naletěl nad zajímavý objekt a naklopil nad ním letoun tak, abyste měli v záběru svého kamaráda či kamarádku a v okně vedle nich, aby byl vidět onen objekt. Nezapomínejte na pravidlo o slunci za vašimi rameny po natočení se k zadním sedadlům. Budete tak mít pasažéry pěkně nasvícené a objekt pod nimi také. Expoziční hodnoty zde snesou delší časy. U malých kompaktů, které jsou plně automatické, si vystačíme se sportovními či jinými akčními režimy a s pokročilejšími fotoaparáty se zrcadlovkami lze opět použít režim „priorita času“. V závislosti na rozklepaných rukách postačí 1/250–1/320 s. Problém vám může udělat ohnisko, respektive chcete-li laicky zoom. Je zde potřeba mít tzv. širší ohnisko. Cca 10–24 mm u zrcadlovek a pokročilých fotoaparátů. U kompaktů pak „nezoomovat“.
Létání, strach a mořská nemoc
Jak se řekne létání, hned se dost lidí chytá za břicho a své gesto doplňuje slovy jako: „To bych nedal, to by mi bylo šoufl." Vidíte a není to pravda. Jak jsem stihl sledovat a vypozorovat, většina lidí zvládne let v malém letadle bez potíží. A na tomto místě mi prostě nedá, abych nenapsal o naší cestě z Mladé Boleslavi do Peenemünde u Baltského moře. Už vidím, jak můj dvorní pilot téměř řve smíchy. A má proč.
V dnešní době už není problém letět do zahraničí, aniž byste se museli obávat, že vás za hranicemi přivítá například kytice raket země vzduch. Už jsem se cítil jako ostřílený mazák s náletem několika desítek hodin, když jsem dostal nabídku letět na neslavně slavné místo, kde Němci za druhé světové války vyráběli rakety V1 a V2.
Odlétali jsme z Mladé Boleslavi ultralightem WT9 Dynamic. Byl krásný den a cesta plynula v klidu až po Berlín. Letadlo náhle párkrát slušně nadskočilo a o chvíli později už jsme letěli v něčem, co by se dalo nazvat termický dribling (my v roli míče), který trval skoro hodinu až do mezipřistání na letišti Finow. Tam si někdo povídal na věži s dispečerem, někdo jiný v jejím zázemí s umyvadlem... A byl to náročný rozhovor.
Po odpočinku jsme statečně nastoupili do druhého poločasu vzdušného basketbalu. Německá obloha však nekompromisně skórovala celý zbytek dlouhé cesty do přímořského městečka. Letadlo se stále čile zmítalo stejně jako moje vnitřnosti. Ještě během přistávání jsme na okruhu před čtvrtou zatáčkou dostali parádní kopanec na rozloučenou. Dynamic – chudák – dostal po přistání přezdívku „vzteklý mixér“ a poté, co mé totálně vyždímané tělo dopadlo na beton letiště, už jsem měl jen jedinou otázku: „Kde tu mají nádraží?“
Můj dvorní pilot mě léčil projížďkou na kole do místní bývalé továrny na rakety a po širém okolí. V přístavu jsme měli štěstí i na jednu z prvních ruských raketových ponorek U-461. Léčba byla úspěšná, nádraží jsem už nepotřeboval a let od moře do vnitrozemí byl navíc klidný.
A právě takový klid a pevnou ruku přeji i vám při vašem letu, abyste si domů přinesli nejen krásný zážitek, ale i fajn fotografie.
Očima dvorního pilota
Tomáš Doležal
Je navýsost vhodné, aby byl pilot mentálně o nějaký čas „před letadlem“. Fotolet není výjimkou. Spíše naopak. Pokud máme představu o tom, co po nás fotograf bude chtít, snadněji si před letadlem udržíme náskok. Přistoupíme-li k fotoletům s cílem jejich co možná nejlepšího a zároveň bezpečného provedení, mohou nás posunout v létání zase o něco dál. Potěšíme fotografa a zároveň zdokonalíme své pilotní dovednosti.
Můžeme prohlubovat cit pro vedení letadla a zdokonalovat vnímání čistoty letu. Tedy např. toho, zda kroužíme čistě usazeni v precizně provedené zatáčce nebo se někam hrneme a placatíme bokem. A to nejlépe ještě před marným vizuálním hledáním kuličky mezi jejími domovskými čárkami. Podobné je to s odhadem rychlosti, aniž bychom museli bez ustání sledovat rychloměr. Až po nás fotograf bude chtít udělat v malé výšce z letounu helikoptéru a zrovna se budeme soustředit víc na ukázkové naletění objektu s luxusním výhledem než na kontrolu přístrojů, může se nám to hodit a včas takový požadavek odmítneme. Udělení prestižní fotografické ceny in memoriam by si stejně autor snímku moc neužil.
Dlužno říct, že Jarda Trkal nepatří mezi fotografy s neúměrnými požadavky, protože se sám rád chopí kniplu či beranů, a není mu neznámé například stažení přípusti na volnoběh a zaznění slova: „Nouzák!“ Je mu jasné, že letadlo má svoje limity, s kterými není radno nevhodně laškovat. Zejména pak v malých výškách. Něco jiného je letět na spodní hranici předpisových mezí při focení pozemního objektu a něco jiného je např. pronásledovat Brigadýra za účelem focení výsadku parašutistů a mít pod sebou víc jak kilometr. V druhém případě máme pro případné vybírání méně obvyklých poloh poměrně dost času. V prvním případě toho času může být míň, než je potřeba.
To, že při letu s jednomotorovým strojem budeme mít v místě fotografování vyhlédnutou plochu pro případné nouzové přistání, beru za jedno ze základních pravidel. Pokud se nám v nějakých 200 metrech motor zastaví, hned víme, kam plachtit.
U obzvláště zajímavých objektů je pak na místě také zvýšená pozornost při sledování okolního provozu. Známá scenérie láká a klidně nás nad ní může létat víc.
Při fotografování letadel z letadla nezapomínejme krom fyzikálních faktorů, které vstupují při letu v blízkosti dalšího stroje do hry (např. úplav nebo vrtulový proud) a uvážení schopností svých a stroje, s kterým zrovna letíme, také na zvážení dovedností a stylu létání pilota, s kterým budeme ve formaci. Pokud máme v tomto ohledu pochybnosti, nebude od věci si ponechat trochu větší odstup. Věříme-li si na těsnější let ve skupině, vyberme si pro takové aviatické zdokonalování raději někoho, jehož letecké schopnosti jsou nám známy a komu důvěřujeme. Obzvlášť ve spojení s focením se nejedná o nic triviálního a k maléru může být docela blízko.
Zajímavým tréninkem pro utužování „airmanshipu“ v souvislosti s fotolety může být např. přesné kroužení kolem jednoho bodu při zachování výhledu na něj, případně kolem bodů dvou v podobě tzv. Osmiček kolem pylonů (Eights on Pylons). Navíc, pokud jsme tak doposud neučinili, nám může dát zamyšlení se nad touto problematikou odpověď na otázku, proč jsme se ke své nelibosti při kroužení a prohlížení si hradu z výšky 300 metrů nad ním v nijak zvlášť rychlém letadle po chvíli ocitli skoro nad jeho věží nebo proč se nám při vší snaze nedaří čistě vykrouženou zatáčkou při prohlídkové rychlosti 110 km/h udržet prodlouženou osu křídla zapíchnutou do kapličky na rozcestí, aniž bychom se u toho museli s letadlem plazit v nepředpisové výšce.
V neposlední řadě pak můžeme fotolety a přípravu na ně brát nejen jako výzvu pro zdokonalení své pilotáže, ale také jako možnost pro zdokonalení vlastního fotografického umu. Pilot by se měl věnovat hlavně letadlu. Ale i jeho může zlákat něco zajímavého k pořízení snímku. Osvojování si vhodných letecko-fotografických postupů je cestou, jak tuto činnost provést efektivně, bez většího odvádění pozornosti od řízení – tedy bezpečně – a zároveň s pěkným fotografickým výsledkem a s radostí z vydařeného letu.
