Vladimír Peroutka

21.07.2020 3 příspěvky Tento článek je součástí seriálu Vzlet povolen

„Nikdy jsem nebyl na lepení modelů, chtěl jsem být pilot, řídit velké letadlo. Létat nad mraky, které nejsou nikdy stejné. No a když vám přinesou hezké nohy horkou kávu… “

V českém leteckém rybníčku asi nenajdete pilota, který by ho neznal, neviděl, nebo o něm nikdy neslyšel. Oficiálně jmenovaný jednou ze 100 leteckých osobností století. Pan Kapitán. V zápisníku má celkem více než 24 000 letových hodin. Je to přesně ten typ, kterého byste v kokpitu chtěli mít ve chvíli, kdy se něco děje (takový náš český Sully). Charismatický člověk plný energie, který se rád směje, ale umí se i pořádně naštvat. Co ho vytáčí do vývrtky jsou studenti, kteří chodí nepřipravení. Jak říká: „Když to ten pilot neví, tak to ani Jirmus nezaletí.“ A Petr Jirmus byl a je pro Vláďu pan PILOT.

Vladimír Peroutka

Vlado Peroutka se narodil v Praze do rodiny tramvajáků, odtud se dají tušit určité vlohy pro řízení dopravního prostředku. Vyučil se automechanikem u Dopravního podniku, následoval letecký obor na SŠ v Malešicích. Zapsal se do aeroklubu na první lekce létání a začal, pochopitelně, nejprve s plachtěním na Blaníku a Šohaji. Plout vzduchem se mu líbilo, ale nějak prý, dle svých slov, neměl odhad na mraky a táhlo ho to víc k motorařině (je však třeba brát toto tvrzení s nadhledem, neboť ačkoli k tomu nemá žádný důvod, působí velmi skromně a spíš si vždy ubere, než přidá).

Postupně získával další a další dovednosti, až se jeho průkaz zaplnil tak, že pomalu nebylo, kam ty kvalifikace dávat. Testovací lety, akrobacie, vintage létání, přezkušování typovky v simulátoru, výcvik IR nebo MEP… Jeho letecké CV dokonce obsahuje položky jako oprávnění testů nevybíratelných vývrtek.

Pokud na sobě chcete makat a být opravdu dobří, má pro vás jeden tip: „Já si vždycky ke každému letu do zápisníku zapsal, jak mi to šlo. Prostě když mi ve výcviku nešel třeba skluz, napsal jsem si to tam. Funguje to i jako motivace, protože v určitý moment dojdete do bodu, kdy máte pocit, že se dlouho nijak nelepšíte a když se pak podíváte do zápisníku a vidíte, jak jste na tom byli před několika měsíci, dodá vám to důvěru a chuť pokračovat dál.“

Vladimír Peroutka

Důvodů, proč začít s létáním, může být spousta. Jak ale člověk pozná, že se narodil pro to, aby jednou létal?

„Motivace budoucích pilotů, tzv. wannabes, může být různá, dokonce jsem slyšel i důvod ten, že tátovi prostě zbyly na účtě nějaké miliony. Nebo, že budu hodně vydělávat. Ale ten pravý pilot to prostě přirozeně tak cítí, srdcem, kouká tam nahoru a ví, že to je ono, že to je to jediné. Potom je pilotem na svém místě a svou práci si užívá.“

„Já si vždycky šel za létáním, někdy to bylo na úkor rodiny nebo na úkor toho, že jsem musel tvrdě makat a dělat nepopulární manuální práce. Já si ale udělal všechny povinné kvalifikace a v té práci si vyjednal, že jakmile přijde řada na mě a zavolají mi, že mám nastoupit, tak okamžitě mizím. Proto jsem se někdy i potupně dřel a dělal práci, kterou nikdo nechtěl, byl jsem připraven létání obětovat vše, šel bych klidně na druhou stranu světa, bylo mi to jedno. To je třeba rozdíl v té dnešní generaci, každý hned kouká po létání na jetech, málokdo řekne, že by nejprve nejraději létal na L410 nebo ATR a potom až přestoupil dál.“

Vlado ví, o čem mluví, jeho celoživotní instruktorská praxe čítá stovky žáků a nyní, na konci kariéry, zakotvil tam, kde vlastně začal. V letecké škole v Czech Aviation Training Centre (CATC) na Ruzyni zastává pozici Head of Training, kromě toho ještě létá jako instruktor (IRI, CRI) v Roudnici nad Labem. Přestože věkem už pár let splňuje kritéria pro spokojený a klidný důchod, Vlado je živel, kterému se rozzáří oči ve chvíli, když se ho zeptám, jestli má ještě nějaké nesplněné letecké přání. „Chtěl bych znovu usednout na levou židli na Boeingu 737 a dát nějakou tu pěknou linku, s prima 'něžnou' posádkou z Holidays Czech Airlines.“

Vladimír Peroutka

„V té cestě za snem sednout jednou za knipl je strašná spousta překážek. Normální člověk, který do létání nevidí a nezná to pozadí, by si zaťukal na čelo, kdyby měl zaplatit třeba dva miliony za kariéru s nejistým koncem. Pro mě vždycky byl největším strašákem ztráta medicalu. Byl jsem kvůli tomu na sebe opatrný a hodně věcí si musel odříct.“

Jak sám přiznává, někdy, přestože se člověk snaží ze všech sil něco zvládnout, dokázat, to zkrátka nemusí vyjít. Naráží tak na svoji životní etapu v již zmíněných Holidays Czech Airlines, kdy velká snaha dotáhnout projekt do cíle skončila málem tragicky, s dopadem na zdraví, kdy skutečně hrozilo i víc než odebrání medical průkazu. Zdraví se nakonec zachránit podařilo, ne však Holidays a hlavně její skvělé zaměstnance, jak vzpomíná.

Práce pilota je krásná a náročná zároveň a zejména tehdy, pokud se člověku v osobním životě přihodí nešťastná událost. Na zvládání nelehkých situací má Vlado jasný pohled. „Jakmile si sednu do kokpitu – a je jedno, co to je za stroj – všechny starosti musí zůstat na zemi. Do vzduchu se musí jít s čistou hlavou a neřešit nic dalšího.“

A na jaký let vzpomíná nejvíc? Nejspíš byste čekali vyprávění o závadě motoru, hrozbě bombou a podobně. Místo toho se v očích pana kapitána se odrazí nostalgie, láska a bolest zároveň. „Ten den, kdy mi zemřela maminka. Měl jsem naplánován let a z dispečinku volali, jestli ho chci sundat. Já ale cítil, že letět musím, kvůli sobě. Byl to let z Prahy do Larnaky. Při východu slunce jsem věděl, že jsem jí blízko, a byl to pro mě asi nejintenzivnější moment, který jsem v letadle zažil.“

Vladimír Peroutka

Je zvláštní pozorovat lidi ve Vladově okolí (a ženy zejména), jak se rozsvítí v jeho přítomnosti. To platilo jak dříve na palubách letadel, tak nyní v CATC na zemi. Vládne tu symbióza, důvěra, respekt. Od ostatních zaměstnanců výcvikového centra slyším jen termíny jako pohodová spolupráce, báječný šéf. A ani já ho neznám jinak. V práci se potkáváme už nějaký ten pátek, vždy si na mě udělal čas, vždy se maximálně snažil vyjít vstříc. Anglofonní země tomu říkají can-do attitude a to je rozhodně postoj, který by měl mladý člověk přemýšlející o dráze pilota mít.

Celoživotní skromnost, snaha vidět věci pozitivně, komunikace s druhými, to všechno jsou vlastnosti, které v kombinaci s leteckým umem a širokým záběrem tvoří jedinečnou osobnost Vladimíra Peroutky. Díky nim se dostal až tam, kde je dnes.

V letectví se učíte celý život, to je pilotův úděl. Poslední, co by se rád naučil, patří k tomu nejtěžšímu životnímu studiu.

Je to umění odejít včas.

Mohlo by vás zajímat

Dana Bauçà Sastre

Autorka se snaží cestou modulového výcviku probojovat co nejdál to půjde, v této chvíli je absolventkou kurzu ATPL teorie v Czech Aviation Training Centre, má licenci PPL(A) a kvalifikaci Night, MEP VFR a IR basic. Létá na typech C150, C172, PA18 a PA34, kromě toho ji velmi baví zkoušení různých simulátorů (B737, A320, AN-28, ATR, Piper Seneca, Spitfire), v některém z nich jste ji mohli potkat jako instruktorku létání pro radost. Je z rodiny Františka Fajtla, v srdci chová hlubokou úctu vůči pilotům RAF a největším snem je pilotovat Spitfire skutečný.



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

publicisticka cinnost

22.07.2020 v 8:26 Michal

Já bych ještě připomenul, že Laďa také psal krásné články do L+K....

Odpovědět

Přání

22.07.2020 v 12:18 Dzordzik

Přeju panu peroutkovi, aby se mu splnily všechny sny, které má a především hodně zdraví, protože to máme jenom jedno.

Odpovědět

Spomienka

27.07.2020 v 17:17 Marek

Pilotná dráha p. Peroutky mi pripomína moje zásady, ktoré má človek oddaný lietaniu dodržiavať. Snažil som sa ich maximálne dodržať, no profesionálnym vojenským pilotom som sa nestal. Závidím mu, no iba v dobrom a prajem mu, aby sa mu splnil každý sen. Avšak nemusí to byť sen iba letecký ☺

 

Odpovědět

Přidat komentář