Měli jsme toho dne tzv. „třídnickou hodinu“. Od sedmi ráno. Fakt už nevím, co se na třídnických hodinách probíralo, netuším, zda něco podobného ještě dnes existuje. Ale vím, že jsem měl nějaký referát a na jeho závěr jsem – snad z legrace, snad z podivného nutkání – prohodil: „Podle mých informací dnes vypustili v Sovětském svazu do vesmíru člověka…“
Prosím, srovnejme si čas. 7:07 hodin středoevropského času je 9:07 času moskevského. Ve chvíli, snad tak v 7:30, kdy jsem řekl něco o vypuštění kosmonauta a vzápětí to s provinilým úsměvem dementoval, byl v reálu mladý, sedmadvacetiletý pilot Jurij Alexejevič Gagarin na oběžné dráze kolem Země, v kosmické lodi Vostok. A tak ve chvíli, kdy jsme ve školním rozhlase uslyšeli zprávu TASS vysílanou tehdy Československým rozhlasem o startu prvního člověka do vesmíru, myslím, že až kolem deváté hodiny, poslouchal jsem s otevřenou pusou jako ostatní tu ohromující novinu. Ano, člověk je (konečně!) ve vesmíru! Ale všichni spolužáci hleděli na mne – jak to ten Kužel věděl? Nevěděl. Bylo to nějaké vnuknutí, nevím…
Ale nepřišlo samo sebou. Ta událost byla na spadnutí. Start prvního člověka do kosmu se očekával. Sovětské kosmické „koráby“ se psíky se už dokázaly bez problému vracet na Zem po kosmickém letu, Američani vysílali na balistické skoky do kosmu své šimpanzí astronauty, v tisku se vedly dlouhé – prosím ale zajímavé – diskuse o tom, co to s člověkem může udělat, když se ocitne sám samotný nad rodnou planetou obklopen vakuem a beztížným stavem, například zda se nezblázní z té prázdnoty kolem, či co je vše třeba, aby bylo zajištěno jeho přežití. Ve skutečnosti jsme ani zdaleka netušili, čím ti první odvážlivci, kteří překročili práh vesmíru, respektive jejich anonymním dvojníci ostávající na Zemi, museli projít, než je mohli posadit do kosmické lodi…
Pravda, my jsme znali jména amerických astronautů, tzv. „sedmičku“ Mercury (podle kosmické lodi téhož jména), dokonce jsme mohli (pokud jste se dostali k zahraničním časopisům) vidět i jejich kabinu, do které se jen tak tak vtěsnali, ale u Sovětů jsme jen tušili, jak nějaký „kosmický“ koráb vypadá, kdo jsou budoucí kosmonauti či kdy vlastně poletí. Známo bylo jen to, že takové plavidlo váží kolem čtyř tun, kdežto americké jen nějakých 1 200 kilogramů. Ale start do vesmíru byl na spadnutí.
Ráno 12. dubna 1961 zachytil americký radar v Turecku raketu startující s Bajkonuru okamžitě. Asi za 13 minut poté potvrdila další sledovací stanice na Aleutách, že kolem Země letí pilotovaná kosmická loď a okamžitě to hlásila do Washingtonu. Tam je ještě půlnoc. Nicméně podobný telefonát nedávno zvolený prezident John Kennedy čekal. Teprve poté vysílá Moskva oficiální zprávu o startu Gagarina. Ten je právě někde nad Spojenými státy. Astronaut Alan Shepard se ale vzteká. Kdyby nebyl konstruktér jeho rakety Redstone Wernher von Braun tak moc opatrný, mohl letět už před Gagarinem, 24. března! Byť jen na patnáctiminutový skok do beztíže. Nicméně – prvenství si Rusové tehdy nenechali vzít…
Ani se nechce věřit, že od této chvíle uběhlo 60 let. Už šedesát let… Nebo – teprve?
Záleží, z jakého úhlu se na tuto událost díváme. Tehdejší, byť téměř nesmiřitelně rozdělený svět, freneticky jásal – člověk konečně protrhl okovy matičky Země a překročil práh vesmíru! Jméno Jurij Gagarin znělo ve všech jazycích. Symbolizovalo totiž odvěkou touhu lidstva – „letět ke hvězdám“. A všichni si zřejmě mysleli, že jeho krátký kosmický let skutečně otevřel brány vesmíru dokořán – a pro všechny. Stejně jako v písničce „Pocta astronautovi“ známější jako „Dobrý den, majore Gagarine“, narychlo složené Jaromírem Hniličkou a Pavlem Páclem, ve které mimo jiné jazzman Gustav Brom už odpoledne 12. dubna zpíval: „Vyřiďte prosím na Měsíci, vyřiďte mezi hvězdami, to, co chcem nyní všichni říci – že brzo přijdem za vámi…“
Z dnešního hlediska se to možná zdá nepochopitelné, ale nohama vzhůru byl skutečně celý svět, nadšení nezná mezí. Tehdy lidem nějak nevadilo, že rodnou planetu obletěl v kosmické lodi sovětský pilot a komunista. Gagarina vítají jako super VIP prezidenti, králové či princezny, od Moskvy přes Londýn po indické Dillí po něm šílí davy. Stává se celebritou, o kterou se perou filmové hvězdy, a v SSSR tak nějak nedotknutelnou ikonou, která podle legendy mohla chrstnout nejvyššímu sovětskému bossovi – generálnímu tajemníku Komunistické strany Leonidu Brežněvovi sklenku šampaňského do obličeje. To, když se v první, nevyzkoušené lodi Sojuz (na jejíž start Brežněv naléhal) zabil jeho přítel, kamarád, Vladimír Komarov.
A mimochodem – jeho první zahraniční cesta vedla tak nějak samozřejmě ještě v dubnu do tehdejšího Československa, do Prahy. Bohužel, jeho projížďku Příkopy a Václavákem jsem na vlastní kůži nezažil. Ale i fotografie z té doby ukazují nadšené davy lidí, davy takové, že by je nikdo nikdy v takovém počtu nedostal do nějakého průvodu ani na 1. Máje.
Je paradoxem doby, že fantastický ohlas, který Gagarinův let měl ve světě a nevydařená invaze kubánských proticastrovských emigrantů na Playa Girón (Zátokce sviní) ze 17. dubna 1961 podporovaná Američany, byly impulsem k tomu, aby mladý energický prezident USA J. F. Kennedy vyhlásil program Muž na Měsíci – program Apollo.
A byl to právě první muž na Měsíci, Neil Armstrong, který prohlásil: „Všechny nás do vesmíru pozval Gagarin…“
P. S. Z tohoto hlediska je snad s podivem, že po šedesáti letech od Gagarinova startu se (díky za ISS!) točíme pořád jen kolem matičky Země a Měsíc, co Měsíc, planety, se nám zdají více vzdálené než z hlediska kosmonautiky v dynamických šedesátých létech minulého století.
