Na výlet do vesmíru

Snad i proto, aby se jejich letem inspirovali další „amatérští vesmírní cestovatelé“, jak je nazývá americký tisk. Po třech dnech kosmického letu se Resilience s posádkou dvou mužů a dvou žen snesla na padácích po jedné hodině noční našeho času 19. září do vln Atlantiku poblíže Floridy. A co je důležité - ti čtyři spolu se SpaceX zahájili éru kosmonautiky, kdy se začnou do vesmíru vydávat platící zákazníci bez záštity vládní organizace typu NASA. Prosím, do skutečného kosmického prostoru, na oběžnou dráhu Země. Lety po balistické dráze, které nabízí konkurence Muskova SpaceX, miliardáři Jeff Bezos (Blue Origin) a Richard Branson (Virgin Galactic) jsou proti tomu pouhé „žabí skoky“, kdy se člověk ocitne na pět minut ve stavu beztíže.

Resilience, loď typu Crew Dragon od Space X, už ve vesmíru byla. 16. listopadu loňského roku dopravila na Mezinárodní kosmickou stanici posádku čtyř astronautů NASA a pobyla tam do letošního 2. května. Během necelých pěti měsíců tedy startovala na dokonce už 2x použitém prvním stupni rakety Falcon 9. V patřičné „turistické“ úpravě s průhlednou kopulí místo spojovacího uzlu.

Muž v pozadí

Zajímavostí kolem tohoto letu je jistě více, nicméně historie si bude pamatovat především jméno toho „inspirátora“, který vše zorganizoval a zaplatil: Jareda Isaacmana. Tedy, je to (opět) miliardář, který jako většina předchozích turistů, létajících ovšem v ruských Sojuzech na ISS, vydělal své miliardy na internetových finančních transakcích a softwarových balíčcích. Už jako šestnáctiletý totiž založil firmu United Bank Card, ze které se posléze stala společnost Shift4 Payments. Ta dnes ovládá (i s pomocí přenosných platebních terminálů) finanční transakce především v maloobchodě, ve stravovacích či hotelových řetězcích, jako jsou např. KFC, Harley Davidson či hotely For Season, a 200 000 dalších.

K výletu do kosmu Jareda silně inspiroval jeho přítel Richard Garriot (syn vědeckého astronauta NASA Owena Garriota - stanice Skylab, STS-9) u jehož startu na Bajkonuru v ruském Sojuzu TMA-13 v říjnu 2008 byl. Ovšem Richard byl předposledním „turistou“, který se na ISS podíval a po startu Kanaďana Guye Lalibertého (říjen 2009) se naděje scvrkla na nulu.

Jenomže jako letecký nadšenec si Isaacman nejenže udělal piloťák na všechny možné stroje, ale jen tak mimochodem docílil se dvěma kolegy už v roce 2009 rekordu v kategorii nejrychlejšího obletu planety Země - v letadle Cessna Citation Jet.

Své peníze investoval - do létání a letadel a pořídil si největší soukromou sbírku vojenských letounů na světě! Stal se mj. výraznou osobností akrobatické skupiny Black Diamond Jet Team, létajících pod vedením podplukovníka Jerryho „Jivea“ Kerbyho na československých letounech L-39 Albatros a ruských stíhačkách MiG-17. Naše letouny se mu pravděpodobně velmi zalíbily, a tak pro svou firmu Draken International (založena 2012) zakoupil i 23 českých lehkých bitevníků L-159A ALCA, na kterých na Floridě či v Nevadě cvičí piloty pro USAF.

„Kdybych si měl vybrat svůj jediný nejoblíbenější letoun, byl by to právě L-159,“ prohlásil Jared v roce 2019 v rozhovoru pro Aero-space. Podle něj jsou ve cvičných soubojích důstojným soupeřem i pro stroje F-14, F-15, F-16, F/A-18, F-22. Ta chvála k nám ale nějak nedolehla...

Do svých osmatřiceti let stačil Isaacman nalétat přes 6 000 hodin, ale nestačilo mu to. Toužil matičku Zemi sledovat s větší výšky, než mohl z kabiny letadla.

Nepokojná krev ho už v roce 2009, necelý rok po zhlédnutí startu Sojuzu s Richardem Garriotem, hnala sondovat možnosti vesmírného putování v jisté začínající malé kalifornské firmě SpaceX. Ta ovšem měla za sebou pouhý jeden zdařilý start lehké rakety Falcon 1 ze čtyř a nad plány jistého Elona Muska se giganti jako Boeing či Lockheed jen usmívali.

Hodina „H“ ale udeřila v loňském roce, když 10. listopadu první Crew Dragon (byla to Resilience!) dopravil na ISS řádnou čtyřčlennou expediční posádku astronautů NASA. Krátce poté Isaacman zvedl telefon a kontaktoval znovu SpaceX s tím, že by se rád zúčastnil nějaké pilotované mise. Jaké bylo překvapení, když za pouhé čtyři hodiny dostal nabídku, že může být do jednoho roku prvním soukromým astronautem - a to na palubě Crew Dragonu!

Jak se rodila Inspiration4

„Přál bych si, abychom žili ve světě, který tady bude za 50 nebo 100 let, kdy lidé naskočí do rakety jako Jetsonovi a kdy budou rodiny poskakovat po Měsíci se svými dětmi ve skafandrech,“ vysvětluje svoji motivaci Isaacman, který chce misí Inspiration opravdu k podobným krokům inspirovat další lidi. Ale aby to nebyl jenom výlet pro zábavu, vytýčil si za cíl vybrat v soutěži o palubní lístek do Crew Dragonu 200 milonů USD pro nemocnici St. Jude Children’s Hospital v Memphisu, která se zaměřuje na výzkum a léčbu rakoviny u dětí.

Sám do tohoto fondu vložil základní částku - 100 milionů. (Mimochodem, vybralo se cca milionů 50 a částku zaokrouhlil Elon Musk když v průběhu letu do fondu přidal zbývajících 50 milionů). 

Vzhledem k tomu Isaacman jakožto donátor a velitel expedice nabídl jedno křeslo v lodi právě nemocnici St. Jude. Tak byla vybrána mladá, devětadvacetiletá sestřička Hayley Arceneauxová, která s nemocnicí spojila svůj osud už v deseti letech. Na jejím levém koleni se objevil rakovinný nádor, který ji v St. Jude odoperovali a vyléčená pak dostala titanovou protézu. Vypomáhala pak v nemocnici a posléze jako zdravotní sestra se starala o postižné děti. Nemocnice ji navrhla do mise jako typický kladný příklad ze svých pacientů a personálu zároveň. Poněkud veselým paradoxem ale je, že když byla Hayley vyrozuměna, že se účastní kosmického letu, domnívala se, že poletí na Měsíc! Trochu ji zchladil až bratr, který jí oznámil, že na Měsíc se už padesát let nelétá... Nicméně má na kontě jedno prvenství - stala se nejmladším americkým občanem ve vesmíru. Nadšení Hayley ale neopustilo a v kosmu si to pořádně užívala.

Dalším šťastlivcem, který usedl do křesla v Dragonu byl jistý bývalý vojenský pilot a rakeťák, nyní datový inženýr Christoper Sembroski. Ovšem, byl také poznamenán kosmonautikou. Jeho otec sloužil ve sledovacím středisku NASA na pacifickém ostrově Guam v éře letů lodí Gemini a Apollo, kde se též Chris narodil. Ten ve svém volném čase se ve společnosti ProSpace věnoval mj. propagaci letů do vesmíru. Přispěl též do fondu pro nemocnici 50 dolary a k jeho překvapení mu kamarád, který byl vylosován(!), přenechal letenku. Měl kliku, Jared to odsouhlasil. A tak si mohl v beztíži i zahrát na své oblíbené ukulele.

Velmi zajímavou členkou posádky Resilience ovšem byla pilotka, profesorka geologie a planetárních věd na South Mountain Community College, Sian Proctorová, mimochodem dnes první afroameričanka-pilotka kosmické lodi. Ta ovšem nebyla žádný zelenáč, když jí velitel expedice svěřil tak důležitou funkci. Měla za sebou i zkušenosti z několika simulovaných marsovských misí např. na Havaji, v sopečnou lávou pokryté oblasti pod sopkou Mauna Loa (mj. napsla i „kuchařku“ pro budoucí „marťany“, aneb jak vyjít s málem), či několik pokusů dostat se do týmu astronautů NASA. Například už ve výběru v roce 2009 se ocitla ve finálové skupině. Nevzali ji. Prý s odůvodněním, že od dětství nosí brýle... Inu - takový John Young pilotoval v dubnu 1981 v brýlích první start raketoplánu Columbia. V tomto případě „skla“ nevadila...

Sian pokoušela štěstí ještě dvakrát, ale marně. Do posledního výběru už proto přihlášku neposlala. Na rozdíl od svých afro kolegyň - Yvonne Cagleové, Jessicy Watkinsové a Jeanette Eppsové ze stejného výběru 2009 - se už do vesmíru podívala. První z nich, snad Jeanette Eppsová, je NASA nominována do prvního operačního letu lodi Starliner-1 od Boeingu (2022?), která ovšem ještě nestartovala ani k opravnému zkušebnímu letu k ISS.

Sian Proctorové se tak dostalo velkého zadostiučinění, když nechala adeptky NASA pod sebou na Zeměkouli. A svou úlohu pilotky kosmické lodi zvládla na jedničku.

Její případ mj. ukazuje na, řekněme, až příliš důrazný pohled lékařů státní instituce, jakou NASA je, na zdravotní kondici adeptů na kosmický let. Na druhou stranu je ovšem nutno přiznat, že je jistý rozdíl mezi dlouhodobým pobytem na Mezinárodní kosmické stanic a třídenním výletem na oběžnou dráhu.

Ale i posádka mise Inspiration4 prošla sice zkráceným, ale důkladným výcvikem včetně simulátoru lodi ve SpaceX. Už v březnu dostala zabrat na centrifuze ve Filiadelfii, dále pak ve výškové (hypobarické) komoře, i při výcviku na přežití v horách či ve vodě. A v červenci si „výletníci“ vyzkoušeli stav beztíže při letu upraveného Boeingu 727. Jared pro ně navíc připravil i lety ve svých letadlech se zážitky krátkodobého přetížení až 9 G. Například i v Albatrosu, Alpha Jetu či MiGu 29. A sám si poprvé zalétal na F-16.

Crew Dragon Resilience s oknem dokořán

SpaceX pro tento „civilní“ (amatérský?) kosmický let své lodě Resilience poněkud upravila. Protože loď už nebyla určena ke spojení s kosmickou stanicí, ale k volnému kosmickému letu, byl odebrán spojovací uzel, umístěný v Dragonech za odklápěcí špicí. Místo ní byla instalována průhledná „vyhlídková“ kupole, něco podobného, co mají astronauti na ISS, leč v menším. Kupole v Dragonu je dokonce dost velká pro dva lidi najednou. SpaceX kupoli sice označuje za skleněnou, ale sám Elon Musk potvrdil, že jde ve skutečnosti o akrylátové sklo neboli plexisklo. V zásadě ale jde o největší jednolité okno, které kdy bylo použito ve vesmíru a SpaceX tak v tomto ohledu překoná i suborbitální loď New Shepard společnosti Blue Origin (na ISS je vyhlídková „kupole“ s dělenými okny).

Poněkud pikantním faktem je, že kupole se nachází ve stejné části Dragonu jako toaleta, což mělo určité výhody i nevýhody. Mezi tu výhodu patřilo i pozorování hvězdiček při vykonávání potřeby... Po přistání se, pravda, posádka přiznala, že s tím měla jisté problémy. Crew Dragony jsou totiž v principu konstruovány pro krátké lety přímo ke kosmické stanici, kdy většinou astronauti toaletu nepotřebují.

Podobně také je omezena doba volného orbitálního letu na cca pět dní, po kterou mají plánovanou životnost baterie. Dragony totiž nejsou vybaveny solárními články na jejich dobíjení... Proto mise Inspiration4 trvala pouhé tři dny.

Expediční loď vynesla v noci 16. září ve 2 hodiny a 2 minuty SELČ raketa Falcon 9 s už dvakrát použitým prvním stupněm. Ten se opět elegantně vrátil do náruče SpaceX. Druhý stupeň s jedním motorem Merlin 1C Resilince vytáhl až do výšky 580 km nad rodnou planetu. Na tomto faktu je zajímavé především to, že se pilotovaná loď s posádkou dostala na nejvyšší oběžnou dráhu od chvíle, kdy v květnu 2009 zamířil americký raketoplán Atlantis naposledy k Hubbleovu kosmickému dalekohledu.

Z televizních záběrů z prostorné kabiny lodě bylo patrné, že z posádky rychle spadla předstartovní nervozita a že si všichni svůj pobyt v beztíži užívali. Nicméně v programu měla Jaredova čtyřka i lékařské experimenty jak pro St. Jude, tak pro instituce, jako jsou Translational Research Institute for Space Health (TRISH) či Baylor College of Medicine a Weill Cornell Medicine. Odběry krve, na kterých byla většina z nich postavena, samozřejmě prováděla zdravotnice Hayley Arceneauxová...

Po přistání Crew Dragonu Resilience 19. září do vod poblíž Floridy byla po necelé hodině kabina vytažena na palubu záchranné lodě SpaceX zvané GO Searcher a úspěšní vesmírní cestovatelé opustili s pomocí palubního personálu svoji loď. Po třídenním pobytu v beztížném stavu byli všichni v docela dobrém stavu, co se týče stability, a Sian Proctorová dokonce odcházela tanečním krokem. Ta tím jen potvrdila nadšenou atmosféru, která celou expedici „civilistů“ či „amatérů“ provázela.

„Inspiration4 je realizací mého celoživotního snu, ale také krokem do budoucnosti, ve které se každý může vydat na cestu a prozkoumat hvězdy,“ prohlásil iniciátor mise Jared Isaacman. Jistě, za celou historii lidstva se jen nějakých šest stovek lidí podívalo do vesmíru. A mise Inspiration4 díky SpaceX zlomila monopol dnes už těžkopádných a zbyrokratizovaných státních organizací, jako jsou NASA či ESA, a otevřela de facto vesmír běžným lidem dokořán.

„Vesmír je řádově bezpečnější než naše letecká show. Ano, vždy existuje riziko. Ty ale musíš mít důvěru v celý systém opatření vedoucí k minimalizaci rizik. A my ji máme," konstatuje Isaacman. „Jen tak můžeš jít dál.“

On a Elon Musk dál jít chtějí.

Až na Mars.