Výcvik vlekařů z konce lana

23.11.2007

Se zájmem jsem si přečetl článek Davida Chaluše o tom, jak se státi vlekařem. Zaujal mne a i z vývoje diskuse je zřejmé, že téma je aktuální a živé. Jako plachtař si život bez vlekařů představit nedovedu, tak snad několik zážitků z jejich výcviku z druhého konce lana.

     Se zájmem jsem si přečetl článek Davida Chaluše o tom, jak se státi vlekařem. Zaujal mne a i z vývoje diskuse je zřejmé, že téma je aktuální a živé. V loňském roce mi vyšel článek na podobné téma na stránkách www.akletnany.cz s názvem „Šlechta.“ Byl určen pro klubové kolegy, ale myslím si, že něco z něj patří i na Aeroweb, protože vlekaři, hlavně ti mladí, jsou perspektivní zálohou pro profesionální létání a řada z nich se k vytoužené práci trochu i díky vlekání dostala. Jako plachtař si život bez nich představit nedovedu, tak snad několik zážitků z jejich výcviku z druhého konce lana. 

    Létat s Blaníkem výcvik vlekaře je vítané zpestření. Je mi jasné, že odlétat popsanou osnovu je pro získání kvalifikace nezbytné a kdykoli mne oslovil některý z  motorářů, zda jsem ochoten za ním poviset, považoval jsem to za čest. Pravdou je, že v letech minulých šlo tak o jednoho až dva kolegy za rok, v roce předminulém se jich však sešlo hned pět najednou. Náš tehdejší VLP přijal zásadu, že pokud pilot letounů splňuje předpoklady pro získání kvalifikace vlekař, musí, pokud nikdy neplachtil, odlétat plachtařský výcvik alespoň do prvního samostatného letu. Důvodem je získání potřebné zkušenosti z druhé strany. Tato zásada, která není stanovena žádným závazným předpisem, je veskrze rozumná a žádoucí a byla přijata kolegy s pochopením. Tak že šlo o to, naučit motorového pilota řídit Blaníka, po prvním samostatném letu ho pod dozorem motorového instruktora posadit do vlečného stroje a odlétat s ním potřebný výcvik.



     Proč jsme potřebovali nové vlekaře? Jednak proto, že řada z těch zkušených uhynula na diagnózu ČSA, ti opravdu zkušení a opotřebovaní, nejsou zas tak ochotni vlekat při základním výcviku a hlavně, ambice mladých pilotů a jejich potřeba nalétat hodiny, byla shledána přirozenou.

     Neměl jsem ten rok na starosti družstvo elementárky. Odpočíval jsem po pětiletém nonstop stresu, kdy se doma i v zaměstnání leccos podřizovalo potřebám výcviku. Nenudil jsem se sice, ale hádejte, koho projektem VLP pověřil. Myslel si asi, že nemám co na práci! Za zkušenost tím získanou jsem mu však vděčný a na „své“ vlekaře jsem náležitě hrdý.



     Jaký je vlastně rozdíl mezi pilotem motorářem, který nikdy neplachtil a pilotem motorářem, který na větroni zahájil kariéru? Dost podstatný. Na první místo bych kladl schopnost pilota myslet dopředu i dozadu, tedy pokud vleče kluzák. Nenapadne ho zamávat pro vypnutí tři sta metrů nad zemí mimo dokluz, byť v jasném stoupáku. Nenapadne ho při výcvikovém vleku předvádět obratnost vlečného stroje. V počasí pro plachtaře typickém najde stoupák a třeba i ustředí. Sestupy létá šetrně pro plachtaře i letadlo a ne zbytečně dlouho. Je schopen plachtaře usměrnit, pokud je to potřeba.

     Pilot motorář, se zkušeností, kdy může býti vlekařem a  který má potřebu zvládnout pilotáž Blaníka, vystačí, dle mé zkušenosti s minimálním předepsaným počtem letů v úlohách. Všichni, kteří mi prošli rukama svorně tvrdili, že je to baví. Více než polovina z nich nějakým způsobem u plachtění zůstala nebo chtěla zůstat. Jde vlastně o formu přeškolení na jiný typ letadla s tím rozdílem, že mu chybí motor, ale létání probíhá za podpory kolektivu. Právě tohle se motorářům samotářům líbí.

     Vlastní výcvik vlekaře byl kvalitně popsán. Má zkušenost napovídá, že prvním vzletem s kluzákem na laně má pilot získat důvěru ve své schopnosti a v letadlo a jeho výkon. Při letech dalších je dobré, po vzájemné dohodě, nového vlekaře trochu pozlobit. Nedělám to v limitních výškách, ale v bezpečí prostoru. Jen to chce nepřehnat. Po každém letu je vhodné rozebrat vzájemné pocity v klidu a bezpečí. Do budoucna stále opakovat zásadu, že je dobré vědět, koho a proč do vzduchu vleče.



     Tak jsem jednoho z adeptů zlobil. Chvíli jsme se schovávali pod vrtulákem, pak jsme si ho prohlédli zleva. Nepodíval se na nás. Pak zprava, sledoval hodnoty budíků a ani se neohlédl. Bimbali jsme za ním až do té doby, kdy naznačil zahájení sestupu. Mé nepříjemnosti mi vrátil. Levá ruka držící brzdící klapky byla ještě k večeři nepoužitelná a poslední finta, kdy mával pro vypnutí a my nic a čekali jsme, co se bude dít, zda nás dotáhne nad letiště a odhodí, vyřešil stažením plynu a sestupem. To jsem se vypnout již musel. Po zvládnutí emocí koukám, kde jsme a co myslíte, byli jsme nad letištěm?

     Jiný, za dávných dob, mě táhnul na převleku z nezdařeného přeletu. Letíme dlouho, cítím ten tok peněz z kapsy. Asi 20 km před cílem, kdy bylo jasné, podle kopce pod námi, kde jsme, začal kroužit. Byl to mladý motorář, bez zkušenosti na větroních a nějak zrovna postrádal orientaci. Nenapadlo ho, že možná mohu vědět, kde jsme. Kroužím za ním druhou, třetí zatáčku a než jsem pochopil, co se mu to vlastně přihodilo a krofnul do rádia, stálo mě to pár stovek.



     Zvláštní a obdivuhodnou skupinou jsou polní vlekaři …
     To jsou ale staří a zkušení kozáci a tady asi není na místě vzpomínat.
     Než jsem dal dohromady tento nesouvislý článek, přišel mi dopis, který zveřejňuji v plné podobě. Napsal ho jeden z těch pěti předloňských:

Ahoj Karle,

nedalo mi to a přečetl jsem si znovu Tvůj článek z 27.7.2005 "Šlechta".
Doufám, že je to ten, o kterém jsi se mi před nedávnem zmiňoval. Chtěl bych
Ti jen říci k tomu pár slov za sebe. Mně to jen potvrzuje, že ta dialektika
funguje a že věci se prostě pořád vyvíjejí. Nevím jak ostatní, ale co se mě
týče tak ty změny cítím sám na sobě a doufám, že se mi podařilo vymazat ten
pomyslný otazník, který jsi měl na mysli ("...že už třeba nepřijdou"), když
jsme tehdá před těmi dvěma roky odjížděli lehce zavlhlí z HavlBrodu. Člověk
vždycky musí něco ztratit, aby něco získal. Já jsem tehdá myslel hlavně na
to vlekání a taky tak trochu na ty motorové hodiny, které by mi tím mohly
postupně narůstat (nikoliv však kvůli nějaké budoucí velké letecké kariéře,
ale pro radost) a taky na "dvěstěpětku", že se k ní konečně dostanu, k tý
létající legendě atd. To, že jsem cítil a věděl, že se má začínat napřed
plachtit a pak teprve to další, to tam samozřejmě také bylo, ale nikoliv
jako hlavní téma. Uběhly dva roky, mnohé se událo a mnohé jsem soukromě
získal i ztratil (to sem ale nepatří), a ačkoliv to tak asi nevypadalo, tak
ten plachtařský červík mi stále vrtal v hlavě. Udělal jsem si i letecky
radost jinak. Z létání radionavigace s Frantou Dvořákem loni na podzim a
získáním VFR-Noc díky Zbyňkovi Flekovi a Karlu Průšovi letos na jaře.
Nakonec přes ty peripetie přišel konec května a mě se podařilo překonat ty
rozpaky, které mimochodem s věkem rok od roku narůstají, a já se ocitl v
navijákovém provozu a vy jste mě "nevyhnali" (já bych to od vás ani
neočekával :-) ) no a to další známe. Co jsem vlastně ještě ztratil? Asi tu
prioritu, že musím vlekat za každou cenu. Nemusím. To totiž není to hlavní.
Co jsem získal? Určitě tu změnu pořadí důležitosti co pro mě plachtění
znamená. Je pro mě prostě důležité. Není ani na prvním ani na druhém místě.
Na prvním místě je prostě létání. Když to ale půjde, tak chci plachtit. V
rámci mých možností a schopností. Jen pro tu radost z létání. Žádné velké a
dlouhodobé cíle. Na to vlekání jsem nerezignoval. Jen si říkám, má-li to
být, stane se a bude-li tomu tak, budu rád. Uhnat se to nedá i kdybych se
stavěl na hlavu. Prostě až přijde čas. No a co jsem ještě získal? Myslím na
řadu těch lidí kolem plachtění, ke kterým mám určitě mnohem blíž než dříve a
mám z nich dobrý pocit a doufám, že oni ze mě snad taky. To je vlastně
stejně dobré jako ty hodiny ve vzduchu, ale to už je o to letištním
prostředí a to je Tobě dávno, dávno známé, mnohem déle než mně a nosil bych
jen dřevní surovinu tam, kde vyrostla. Vlastně jsme si to všechno určitě už
někdy nějak tak podobně řekli či naznačili. Já jsem Ti to chtěl jen napsat,
protože když člověk píše tak ... však víš. A taky, že snad za mě, je ten
otazník zodpovězený.


S modrou oblohou, nejlépe však posetou krásnými, rozvíjejícími se kumuly a
dík Tobě i ostatním za všechno.

Milan


     Vlekař musí být pro plachtaře autoritou. Má rozhodující slovo o provedení vzletu, má odpovědnost za průběh letu, je zranitelný v malých výškách a rychlostech. Neztěžujme mu prosím snahu o nalétání hodin . Jsou to často minuty opravdu zasloužené.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář