Junkers A 50 Junior – elegance pod Kunětickou horou

Hned na ploše se nás ujal Petr Kolmann a tak jsme se vydali obhlédnout, co je vlastně v hangáru k vidění. Venku zatím David Choděra s modelkou Míšou vytvářeli nové fotografie u Junkerse, než se přesunuli připravit dovnitř výstavu již hotových velkoformátových fotografií.  

Aby Junkers nezahálel jen na statické stojánce, vydala jsem se jej s Janem Rudzinským otestovat před příchodem návštěvníků do vzduchu. O tom ale za chvíli. 

Teď se mi zdálo, že Petr Kolmann dělá všechno a všude, nedalo mi to tedy a zeptala jsem se jej, co má vlastně v Expozici pardubického letectví na starosti? 

„To je těžké,“ směje se, „říkají mi kurátor.“ 

Kolem procházející pilot Letky AP Ivan Kohoutek doplnil: „Nejlepší kurátor, nejlepší vedoucí, hnací síla celé expozice a vůbec všeho.“ 

Co je v expozici k vidění lze dohledat na webu, mě zajímá, jakou zde máš srdcovku Ty? 

„Srdcovka nevím, kdyby ses ale zeptala, co je tady moje, tak toho je dost. V podstatě všechno, co je ve vitrínách. Máme zde excelentní modely od Josefa Brůhy, leteckého modeláře. Sbírka, kterou máme nyní v expozici čítá cca 160 modelů a na světě podobnou nenajdete. Všechny kousky zatím nejsou vystavené, ale na příští sezónu už budou připravené. Zároveň sbírku trochu lépe uspořádám.“ 

Na stěnách jsou i malby letadel, jejichž autorem jsi Ty. Podle čeho je vytváříš? 

„Kreslím léta, žádné umělecké vzdělání nemám, ale baví mě to. Základem je výkres, který pak vybarvuji. Začínal jsem nejdřív temperami, od roku 2002 jsem přešel na kreslení počítačem. Styl práce je ale víceméně stejný. Sleduji stránky lidí, kteří nyní vytváří obrázky AI, všechno se posouvá, ale z mého pohledu z toho mizí člověčina. To platí i pro moje kresby pomocí počítače, kdy je to také jiné, než temperou malovaný obraz.“ 

Máte tady stálé informační panely, pořádáte i krátkodobé výstavy? 

„Fotografická výstava Davida Choděry je první. Známe se delší dobu a dohodli jsme se na vystavení fotografií při Dni otevřených dveří (dále DOD), prostor na stojany v hangáru je. Nevýhoda spočívá v tom, že DOD pořádáme jednou za měsíc a tedy jde o jednorázovou akci.  

V r. 2024 jsme s pořádáním DOD začali s úmyslem vytvořit expozici přístupnou běžné veřejnosti a zároveň upozornit na Aviatickou pouť. Letiště nemá velkou parkovací ani návštěvnickou kapacitu a tak jsme si říkali, že by bylo fajn, kdyby diváci letadla sledovali z hradu Kunětická hora, což navíc nabídne úplně jiné pohledy než při běžných leteckých dnech. Uspořádali jsme tedy akci Letadla nad hradem. V hangáru jsme pak otevřeli k prohlídce expozici. Ověřili jsme si, že se k nám vejde zhruba 300 lidí a tak jsme zůstali u DOD, při kterých v případně vhodného počasí vždy nějaká letová ukázka proběhne.“ 

Co zde návštěvníky zajímá nejvíc? 

„Na naší činnosti je nejhezčí to, že jsme s lidmi v úzkém kontaktu vzhledem k malému prostoru a můžeme se společně bavit. Obdivují jak Kašparův Blériot, tak UL Blériot XI, většina jich vidí poprvé ukázku překrucování křídla. Někteří se zpočátku ostýchají a pomalu nasávají atmosféru, jiní jsou hned zvídaví a mají spoustu otázek.“ 

Zaskočil Tě někdo z návštěvníků překvapivým dotazem? 

„V letošním roce jsme zavedli povídání (nechci tomu říkat přednášku) na začátku akce, při předminulé to bylo na téma letadla Hugo Junkerse, protože je tu k vidění Junkers A 50 Junior. Padaly dotazy, mezi návštěvníky byl jeden zvídavý chlapec, bylo znát, že se v letadlech vyzná. Zeptal se mě – a já na to nebyl připraven – jaké bylo nejmenší a nejlehčí letadlo od dob Junkerse. I když to není tak jednoznačné, tak jsem tipnul správný typ J.29, ale parametry jsem z hlavy nevěděl. 

Měli jsme snahu dělat v Expozici program pro děti a propagovat letectví, překvapilo mě, že ač jsme obeslali všechny školy v pardubickém kraji, zájem nebyl žádný. Přišly dvě školní skupiny (dokonce nikoli na základě oslovení námi), kluci si až na dvě výjimky mrskali cosi na mobilech, zatímco holky se ptaly na ledacos, to bylo zvláštní. Je škoda, že vzdělávací zařízení o podobné aktivity nemají zájem. Pokud by změnila názor, můžou mě kontaktovat. Je třeba si jen uvědomit jednu věc – nejsme typické muzeum, ale funkční hangár, takže když nejsou DOD, těžko se zde může pohybovat větší skupina lidí. Všechno je vždy o domluvě.“ 

Petr uvedl v průběhu DOD již zmíněnou výstavu fotografií, z nichž jedna vznikla přímo na zdejším letišti. David Choděra pozval přítomné na výstavu fotek projektu inspirovaného filmem Top Gun, jejíž vernisáž proběhne v Kavárně ArtDeco v Nymburce 3. 10. 2026 v 16:00 hodin a potrvá do konce října. V rolích fotomodelů se představí Míša Holá a Vojta Sázavský, na snímcích budou legendární letouny Mustang, Trojan, Corsair a Delfín. 

Než se z hangáru vystěhují ven letouny a dorazí spřátelená éra (s D-EELE už Honza Rudzinskyj před chvíli přistál), fasuji koženou bundu a kuklu se zabudovanými sluchátky a míříme k lesknoucímu se elegánovi. Na ploše čeká Junkers A 50 Junior, ultralehká replika legendárního letounu, uvedeného na trh poprvé v roce 1929 – více ZDE. Trochu jsem se obávala, jak se do něj bude nastupovat, překvapil mě ale pohodlný přístup a dostatečný prostor uvnitř. Svižný vzlet a už oblétáváme hrad Kunětická hora. Přestože jsem poprvé v otevřeném kokpitu, cítím se velmi komfortně. Štít přede mnou i před pilotem vytváří solidní ochranu proti větru, mimo něj mám ale trochu problém udržet v proudu vzduchu telefon. V zatáčkách je Junkers stabilní a stoupá taky krásně. Jak u mne, tak u Honzy, je plnohodnotné řízení i ovládání balistického záchranného systému a oba můžeme sledovat potřebné údaje před sebou na přehledném displayi. 

Ještě si prohlédneme Pardubice, znova obletíme Kuňku, průlet nad letištěm a jdeme na přistání. Pan Pilot Jan Rudzinskyj posadil Junkerse na trávu jako do peřinky a vystoupit je stejně komfortní, jako nastoupit. Pojďme si s Honzou popovídat. 

Junkers A 50 Junior při svém evropském turné v loňském roce zavítal do Česka poprvé, pilotoval jej Claus Cordes. Znali jste se? 

„Potkali jsme se na jednom Junkers eventu, pak bylo naplánováno Tour 2025 se zakončením v Mladé Boleslavi, byť jsme původně zamýšleli ukončit jej zde v Kuněticích. Trochu Clause znám.“ 

Jak ses k Junkersu dostal Ty? 

„Zhruba před 3 lety Junkers vystavoval v Pardubicích na Aviatické pouti. Dal jsem se tam s členy týmu do řeči, protože jejich letadla se mi moc líbila. Pak jsme se potkali v Rakousku na AIRPOWER, kde také vystavovali, tam už jsme si popovídali víc a následně mě Junkers oslovil, zda bych pro ně nechtěl dělat ambasadoring značky. Vzpomněl jsem si, že když jsem viděl poprvé fotky tohoto letadla, už tenkrát jsem si řekl, že s ním chci létat a řekl jsem ano.“ 

Ambasadoring je na rok? 

„To se ještě neví, mám otevřený kontrakt. Uvidíme, budeme jednat o tom, zda ve spolupráci pokračovat či nikoli. Letošní sezóna se mi zdá úspěšná, máme za sebou s letadlem kus práce, představili jsme ho na mnoha místech. Předpokládám – a doufám – že kontrakt bude prodloužen.“ 

Jednou kontrakt každopádně skončí, ať už to bude po roce nebo po delší době. Co se pak bude dít s letadlem? 

„Vrátím jej fabrice, hodlají ho využívat jako svůj demonstrátor. Pokud by to bylo jen na mně, tak bych tady rád měl příští rok ještě Juniora a další dva roky poté představoval model Heritage. Nevím, zda firma bude mít stejný názor, ale takhle by se to líbilo mně,“ směje se. 

Nebudeme zastírat, že ambasadoring nemá za cíl jen představit letadlo, ale hlavně získat potenciální kupce. Daří se to? 

„Co se týká kapitoly představení, to se mi daří, řekl bych nad očekávání dobře, letadlo jsme představili opravdu důkladně a zdaleka nekončíme. Stran potenciálních kupců jsou v tuto chvíli ve hře dva, ale zda se ze zájemce stane kupec se nikdy neví. Přece jen nejde o věc za pár korun, ale o velkou investici (200 000 €). Zajímavé je, že tohle letadlo si kupují i ti, kdo ještě nemají pilotní licenci, protože se jim natolik líbí, že jej chtějí vlastnit. Když se na éro podívám, je to opravdu klenot.“ 

Podle jakých kritérií vybíráš, kde Junkerse předvedeš, komu ho ukážeš, koho svezeš? 

„Vozím několik typů lidí. Jedna skupina jsou novináři a lidé, kteří mi letadlo pomohou představit širší odborné i laické veřejnosti. Druhá jsou skuteční zájemci, kteří přemýšlí o koupi. Pak jsou zde ještě aviatičtí nadšenci, u nichž vím, že si letadlo asi nekoupí, ale jejich zájem je pro mě tak přesvědčivý, že sem tam někoho svezu i z nich, protože zkrátka letadlo chci ukázat a představit. Nemůžu však svézt každého. Jen málo pilotů by řeklo, že se nechce proletět a seznámit se s Juniorem blíž. Samozřejmě bych nejradši vzal nahoru všechny, ale není to v možnostech stroje ani mých. Vybírám tedy subjektivně, kdo se přihlásí a sedneme si.“ 

Co slyšíš poprvé po přistání od těch, které jsi svezl? 

„Obecně nejčastěji slýchám, že je to boží, protože cítíš vzduch kolem hlavy… Lidé zpravidla nemají zážitky s letadly s otevřeným kokpitem a navíc Junkers je fantasticky zpracovaný, má ikonický design, takže kombinace profesionality a obrovského zážitku z tohoto typu létání uvádí každého v úžas. Ještě jsem nezažil nikoho, kdo by nebyl nadšený.“ 

Ty máš ale rozsáhlé zkušenosti s létáním včetně otevřených kokpitů, co na nich všechny vlastně tolik láká? 

„Opravdu cítíš, že letíš. My nehledáme pohodlí ani dopravu z bodu A do bodu B, chceme letět. Nevnímám létání jako účelovou věc, ale je to něco, čím žiju. V otevřeném kokpitu žiju ještě intenzivněji. Samozřejmě pokud nemrzne, tam to pak žiješ až na dřeň,“ směje se. 

Nechybí Ti u Junkerse dráty, na které jsi zvyklý z dvouplošníků? 

„Ne. Letadel s dráty lítám hodně a nějak mě to u Junkerse ani nenapadlo srovnávat. Naopak se mi líbí, že tohle letadlo je jiné, byť ze stejné doby, ale koncepčně úplně odlišné. Nabízí jiný výhled, nepřekáží v něm horní křídlo a užívám si koncepci relativně moderního letadla, které ale bylo navržené v r. 1929.“ 

Ostruhová letadla mají obecně špatný výhled při pojíždění, jak to má Junkers? 

„To je vlastnost ostruhových letadel, že na zemi musíš pojíždět hadovitě. Z Junkerse je vidět docela dobře, protože má štíhlý čumák. Přes něj ale samozřejmě nevidíš, takže i s ním pojíždíš hadovitě. Na druhou stranu sklon posezení není tak velký, jako třeba u Bückera nebo XtremeAir, v němž létám s Flying Bulls, z nich není vidět vůbec nic. 

Odměnou za horší viditelnost při pojíždění je, že podvozek je lehčí a letadlo má ve vzduchu menší aerodynamický odpor. Proto se stále u některých letadel dělá, byť je to na zemi při vzletu a přistání poněkud náročnější. 

Kola jsou vyplétaná, odpovídají době vzniku a jsou poměrně velká, díky tomu a skvělým tlumičům podvozek dobře zvládá nerovnosti. Letadlo má výborné vlastnosti při přistání, nemá snahu odskakovat.“ 

Jakou potřebuješ dráhu pro vzlet a přistání? 

„Na vzlet kolem 250 m, na přistání zhruba 300 m. Záleží na tom, jaké je přiblížení, dá-li se přiblížit nízko, přistanu na relativně kratší vzdálenosti, než když musím přelétat překážku. Celkově letadlo moc krásně létá a je velmi příjemné na pilotáž.“ 

Jaký byl Tvůj nejdelší let s Junkersem? 

„Letadlo má solidní dolet díky velkým nádržím, ale já preferuju po dvou hodinách přistát a protáhnout se," směje se. „Nejdelší lety byly dva. První z domovského letiště Junkerse v Donaueschingenu do Kunětic. Letěl jsem v dubnu, bylo opravdu chladno, a tak jsem po 1,5 h přistával, ač bych nemusel. Byl jsem hodně oblečený, takže mi zima nebyla, ale být nabalený je nepohodlné, člověk se nemůže pořádně hýbat, takže jsem se při přistání rád protáhnul. Druhý let byl do Benátek a zpět.“ 

Je něco, co Tě u Junkerse překvapilo nebo zaskočilo? 

„Nebyl jsem zvyklý na glass cockpity a Junior je vybavený Garminem G3X, to mě zpočátku překvapilo. Je to jiné, než kulaté budíky a chvilku mi trvalo naučit se ho číst. Spousta lidí říká, že glass cockpit do tohoto letadla nepatří a já měl dřív podobný názor. Jak s ním ale létám, zjistil jsem, že je skvělý. Ano, typově se možná nehodí, jenže filozofie moderního Junkerse je o tom, že člověk, který si takové letadlo pořizuje, touží zažít pocit létání z dob starých časů, ale přitom chce nové letadlo s novým motorem a výbavou, včetně moderních bezpečnostních prvků jako je třeba padák. Pokud požaduje jiný uživatelský zážitek, může si koupit model Heritage s hvězdicovým motorem a kulatými budíky. 

Tyhle verze kombinovat nelze – není možné si koupit Juniora s kulatými budíky, ani Heritage s glass cockpitem. Já mám kulaté budíky rád a budu s nimi létat pořád, ale glass cockpit rozhodně nezavrhuji.“ 

Honzo, jak se myje vlnitý plech? 

„Myje se normálně, náběžné hrany jsou hladké a vlnky zkrátka musíš poctivě vydrbat,“ směje se, „ale není to tak hrozné. Čekal jsem, že bude údržba náročnější, je však podobná jako u jiných letadel.“ 

Kdo opravdu má zájem se s Junkersem A 50 Junior seznámit nebo uvažuje, že by si podobné letadlo pořídil, může vyplnit kontaktní formulář na webových stránkách Jana Rudzinského a ozvat se mu. 

Dopovídali jsme, Honza se poté převlékl a v dobovém oblečení divákům předvedl letovou ukázku s UL replikou letadla Typ JK systému Blériot, což je pokaždé neskutečný zážitek a obrovské pilotní umění. A ne úplně dokonalý tepelný komfort. 😊 

Kromě tohoto stroje mohli návštěvníci obdivovat mimo jiné dvojici letadel firmy TL-Ultralight včetně kouřových efektů, ale i ne příliš často vídaný dvouplošník Dingo, se kterým dorazil Jan Klepal. 

Do vzduchu se vznesly také parádní modely, které bravurně pilotovala modelářská skupina SLM Rebelové. Co jsou vlastně zač jsem se zeptala Tomáše Vítka: 

„Jsme neorganizovaná parta šesti leteckých modelářů, ale hlavně přátel. Létáme převážně s dálkově ovládanými turbínovými modely. Dnes jsme sem přivezli představit největší klenoty z klubu. Máme L-159 Alca, L-39 Albatros, Zlín Z-50LX ve zbarvení Flying Bulls, srbský letoun Soko Galeb, dále F-4 Phantom, Eurofighter, Mirage, Draken… Řekl bych, že je to opravdu široké spektrum. Snažíme se také ctít českou tradici, takže létáme třeba i třímetrový Zlín 205. Ten jsme dnes ale nevzali, vybrali jsme divácky atraktivní modely, které pěkně a rychle létají a dělají hluk,“ usmívá se. 

Kde létáte, máte svoje modelářské letiště? 

„Létáme, kde nás trpí,“ směje se. „Nejvíce v Litomyšli a na bývalém vojenském letišti Pacov-Kámen. Máme hodně prezentací na Youtube a snažíme se přiblížit turbínové modelářské létání veřejnosti.“ 

Děkuji všem, s nimiž jsme si v Kuněticích povídali nebo se potkali, jmenovitě pak Janovi Rudzinskému a JUNKERS Aircraft GmbH, Tomášovi Kostrbovi a OK-YUS 35, Petrovi Kolmannovi, Tomášovi Majerovi, Václavu Piherovi a všem dalším. 

Fotografie v samostatné galerii: Tomáš Majer