Létání – Vzpomínka na staré časy

24.08.2009

Skončila pakárna v učebnách a čekali jsme, až z velitelství Aeroklubu ČSSR přijdou naše žákovské průkazy, abychom mohli začít doopravdy létat…

Chodili jsme na letiště a snažili se dělat nějaké brigády, až konečně jednoho dne nás instruktoři shromáždili v učebně a předali nám kartičky s nápisem Průkaz žáka kluzáků.

Polila mne vlna štěstí, jako bych byl právě promován doktorem všech doktorských doktorů. Kartička jako by mi potvrzovala mandát k ředitelství zeměkoule. Nebyl to sice úplně pilotní průkaz, ale ten papírek měl pro moji nevyzrálou dušičku význam obrovský. Myslel jsem si, že jej ukážu maturitní komisi, a budu mít ze všech předmětů jedničky. Vezmou mne bez přijímaček na vysokou školu. V městské hromadné dopravě mohu jezdit načerno a každý revizor si z kartičky sedne na zadek. Budu mít přístup k tajným dokumentům. Všichni mi začnou vykat. Stal se ze mne nový, lepší člověk. Vsáknul jsem se do aeroklubu!

Jednoho březnového dne jsme zahájili letový výcvik. Z původních 40 lidí, kteří do elementárky nastoupili, nás zůstalo asi 20. Na start jsme vytahali všechny tři Blaníky, které v kladenském aeroklubu byly. OK-2817, OK-0914 a OK-3819. Čekal nás seznamovací let - jediný, jehož absolvování pro nás automaticky znamenalo známku 1 v zápisníku letů.

Bylo zataženo, zrána dokonce slabě sprchlo, ale jinak bylo počasí dobré. Blaníky tahal do výšky 1000 metrů nad letištěm starý dobrý Trenér Z-326, v té době stříbrně zbarvený OK-OTD. Našimi instruktory byli Pepa Valenta a Zbyněk „Hynek“ Kropáč, jehož tehdejší profesí bylo práškování polí ze Čmeláka. Škoda, že Hynek musel přes sezónu stále práškovat, protože to je vynikající pilot a svérázný drsňák, se kterým jsem strašně rád lítal. S ničím se nemazal a všechny letové situace řešil po způsobu pilota práškaře neboli hnojáka. Také k Blaníku přistupoval, jako by to byl Čmelda a leckdo z naší elementárky s ním zažil opravdu kuriózní situace.

Například Šárka Chocholová, dnes manželka slavného sportovního navigátora Franty Cihláře, jednou letěla cvičný okruh při dosti silném bočním větru. Při zemi vítr ještě jakž takž vyhovoval předpisům, ale ve výšce foukalo zboku šíleně silně. Okruh byl situován tak, že po první zatáčce po vypnutí z navijáku se letělo po větru. Šárka dobře zvládla start na laně s vylučováním úděsného snosu, avšak po vypnutí a po první zatáčce letěla jako by bylo bezvětří. Ze země jsme pozorovali, jak si Blaník sviští rychle do dáli a druhou zatáčku dělá značně daleko od letiště. Instruktorem byl Hynek a schválně nechal Šárku letět a nic jí neřekl. Po druhé zatáčce byl Blaník tak daleko, že jsme jej viděli už jen nízko nad obzorem a zanedlouho zmizel za lesíkem.

„Hm, tak snad abychom vzali vozejk a jeli pro ně, ne?“ řekl kdosi ve skupince na startu. „Ještě počkej. Hyneček to nějak vyřeší“, zazněl uklidňující hlas někoho jiného.
Upřeně jsme civěli za lesík a čekali, jestli se něco stane. Les u letiště hučel ve vichru a byla zima. Po staré karlovarské silnici na druhé straně letiště jezdila auta a jinak se nic nedělo. Zničehonic se zpoza horizontu, tvořeného karlovarkou, vynořil Blaník a prudce stoupal do výšky jakoby odražený od země. Jeho hukot jsme slyšeli až u nás. V nějakých 30 m nad zemí pak prudce potlačili a přistáli napříč dráhou tak, že dojeli skoro k nám na start. Běželi jsme pro ně, abychom je dotlačili k navijákovým lanům. Hynek byl ve své klasické svérázné náladě. Barvitě nám líčil, jak se tlačili proti větru mezi 3. a 4. zatáčkou a jak jim to vyšlo tak akorát na ťuknutí podvozkovým kolem na karlovarskou silnici.

„Probendili jsme to tam mezi dvěma auty. Vlevo trabant, vpravo volha. Doufám, že ta volha byla z inspekce,“ říkal Hynek. Dodneška nevím, jak to mohli proti takovému vichru zvládnout a doletět zpátky na letiště. Šárka si vyslechla své, Hynek jí zpucoval do bezvědomí.

Vraťme se k našim seznamovacím letům. Můj let řídil Pepa Valenta. Letěl jsem podruhé v životě a prvně v aerovleku. Líbilo se mi to mnohem více než na navijáku. Sledoval jsem vlečnou před námi a podivoval se, že je níž než my. „To je kvůli vrtulovému víru,“ vysvětloval mi Pepa. Díval jsem se všude okolo a nejvíc mi v paměti utkvěl pohled na četná elektrická vedení všude kolem letiště. Kampak bychom asi přistáli, kdybychom se právě teď museli vypnout od vlečné? Vypnout jsme se nakonec nemuseli a během deseti minut jsme byli 1000 m nad letištěm. Vlečná zamávala, Pepa vypnul lano a vlečná se prudce naklonila takřka na záda a zmizela v hlubině pod námi. Instruktor mi ukazoval funkci nožního a ručního řízení. Dokonce jsem si i sám mohl vyzkoušet, jak funguje knipl, šlapky nožního řízení, vztlakové a brzdicí klapky, jak se zasouvá a vysouvá podvozek a co dělá tkanička na kabině při skluzové zatáčce. Dostával jsem otázky, abych četl přístroje a zároveň jsem měl určovat navigační body v okolí. Nezvládal jsem vůbec nic, všeho bylo moc najednou. Tolik vjemů!

Náhle se z rádia ozvalo: „Větroně Kladno, klesejte na základní výšku!“ Tehdy totiž se povolovalo létat až do 4000 ft, pokud zrovna nestartovalo nějaké letadlo z nedaleké Ruzyně. Když mělo něco z Ruzyně odletět, stáhlo řízení letového provozu aeroklubová letadla na „základní výšku“, která tehdy byla tuším 150 m nad zemí, už nevím přesně. „Tak si uděláme vývrtku,“ pronesl Pepa Valenta a já se zděsil. „Prokristapána, vývrtku? Nešlo by to jinak? Strašně se bojím,“ děsil jsem se. Pepa neřekl nic a já se málem podělal. Vývrtku jsem považoval za nejstrašnější hrůzu ze všech nejstrašnějších hrůz. Instruktor přitáhl knipl a Blaník se vzepjal do prudkého stoupání, takřka kolmo vzhůru. Panebože, už to začíná, pomyslel jsem si. Otče náš, jenž jsi na nebesích...

Pepa asi přihlédl k mému strachu a od vývrtky upustil. Natáhl větroň do ostrého pádu. Když jsme se zastavili v kolmé svíčce směrem vzhůru, zastavila se mi i krev v žilách. Letadlo přepadlo čumákem dolů a já se málem zbláznil. Tyhle pocity jsem nikdy nepoznal. Pak jsme se rozhulákali rychle dolů a vzápětí to instruktor vybral opět do stoupavého letu. Obličej se změnil ve škleb, když jej přetížení stahovalo z hlavy. A následoval další pád a několik ostrých zatáček. Vůbec jsem nechápal, co se s námi děje. Připadal jsem si, jako by nás hodili do automatické pračky a ještě k tomu přidali pořádné vymáchání. Konečně jsme dosáhli „základní výšky“ a utrpení skončilo. Bohužel už se nedalo dlouho letět. Zařadili jsme se do okruhu a přistáli. Seznámení s letem tedy proběhlo opravdu důkladně, málem jsem z toho dostal psotník.

Hned o dalším víkendu jsme se učili létat přímočarý let, což většině z nás celkem šlo. Naučili jsme se držet správnou rychlost a pracovat s vyvážením, sledovat navigační objekt venku v terénu a držet na něj směr, hlídat si okolí letadla a ještě poslouchat komunikaci v rádiu.

Další úlohou byly mírné zatáčky. Tady už to bylo více problematické, protože kdo si má pamatovat „kam kulička, tam nožička“ a ještě navíc reagovat na plandání provázku na čele kabiny? Dodneška si pletu kuličku a provázek, protože každý z těchto indikátorů reaguje obráceně vůči tomu druhému a na kuličku je potřeba zasahovat nožičkou, kdežto na provázek rukou. Vcelku pravidelně jsem z tohoto myšlenkového guláše vyráběl z Blaníka slušný kafemlejnek a zmateně kvrdlal kniplem i nožním řízením v domnění, že letadlo řídím. Oba naši instruktoři, Pepa i Hynek, se z toho mohli zvencnout. Pepa si oblíbil kopání nebohého žáka, takže jsem občas pocítil nakopnutí ze zadního sedadla spolu s emotivním napomenutím typu „Jak to letíš, ty hňupe!“ nebo tak podobně. Hynek sahal k ostřejšímu slovníku a následně přebíral řízení ve stylu pilota práškovacího letadla, který se s ničím nemaže.

Vzpomínám, jak jsme jednou nacvičovali stáčení nevypnutého navijákového lana, a to jsem pasoval Hynka na největšího drsoně všech dob. Představte si, jaké to asi je, když Blaník hučí a kvílí, a ve vysoké rychlosti s náklonem dobrých 70° krouží nad lánem obilí tak, že konec křídla brodí mezi klasy pšenice (která se za křídlem divoce vlní), aby pak následně vylétl z pole a přistál pohodlně na letišti napříč dráhou. Jenže Hynek je opravdový profík a letadlo má v ruce sakra dobře.

Hynka jsme měli jako instruktora moc rádi. Předstíral, že je na nás šíleně hustý a my jsme předstírali, že se ho bojíme. Když jsme ráno vytahovali větroně z hangáru a tlačili je dolů na práh dráhy 13 na start, jezdil za námi traktorem, v ruce práskal bičem a nejvyšší možnou rychlostí nás hnal i s větroni skrze vysokou trávu letiště, aby se co nejdřív lítalo. Pepa Valenta se jej občas snažil napodobit a taky nás jednou hnal na traktoru i s bičem, jenže nějakým nedopatřením z traktoru seskočil a traktor mu ujel. Situace vypadala tak, že jsme my, žáci, utíkali po letišti a tlačili dva Blaníky, za námi v patách hrkal prázdný traktor a značný kus za ním utíkal nadávající Pepa, který vzhledem k menší postavě ani nebyl v té trávě moc vidět, zato byl velmi dobře slyšet: „Krucinál, zastavte někdo ten zatracenej traktor!“ Nás to ani nenapadlo, smáli jsme se a hrnuli dunící Blaníky z náběžky dolů na práh dráhy 13. Traktor za námi pořád jel a už nevím, kdo na něj tenkrát vyskočil a zastavil jej. Po pěti minutách doběhl i udýchaný Pepa a hned nás začal prohánět, aby bylo všechno co nejdřív připraveno k létání.

Od dubna jsme létali úlohu č. 4, okruhy. To byla neverending story. Minimální počet letů byl 42, ale to nikdo z nás nedokázal. Všichni jsme jich měli aspoň stovku. To bylo strašné. Drhli jsme nenáviděné okruhy, opotřebovávali naviják a učili se rozpočty na přistání. Už bych snad byl schopen zaletět okruh i poslepu. Mezi námi byla ale jedna dívka, které létání fakt nešlo. Proč vlastně chtěla lítat, to není jasné. Její obvyklý způsob letu na navijáku byl ten, že po vypnutí lana zachovávala stálý úhel stoupání větroně. Že vypnutí lana představovalo ztrátu dodávky energie jí bylo fuk. Držela si své stoupání a někdy do toho přidala i obligátní první zatáčku, protože po vypnutí se má první zatáčka udělat, že jo? Pohled na zvednutý Blaník, hrnoucí se do zatáčky, byl dost tristní. Instruktoři jí mírumilovně a trpělivě vysvětlovali, že takhle to nejde a že po vypnutí musí potlačit a udržovat patřičnou rychlost. Leč tento pokyn na úrodnou půdu nedopadal.

Jednou v létě jsme měli náhradního instruktora Kudýše. Když se už několikátým letem se slečnou Blaník třepal jako motýl na bodláku, Kudýš jí názorně předvedl, jak málo stačí k výživnějšímu letovému režimu; v pomalé a natažené první zatáčce lehce dotáhl knipl a lehce došlápl nohu, což mělo blahodárný účinek v překrásné vývrtce. Po jedné otočce Kudýš vývrtku vybral a přistáli po větru. Dojeli až k nám na start, slečna byla bílá jako stěna a na letiště už pak nikdy nepřišla. No není to snad nejlepší výchova dívek v Čechách? Nic proti létajícím děvčatům, ono jim to většinou jde snad i líp než chlapům (tento poznatek jsem udělal o řadu let později jako paraglidingový instruktor), ale některé holky na to prostě nejsou. Z naší elementárky nakonec u lítání zůstala jen zmíněná Šárka, s níž jsme nakonec byli dva první „sólisté“ na podzim roku 1983.


Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář