Ultralehké létání

25.03.2010 2 154 přečtení 1 příspěvek

Nám, kterým nestačí pouze prosedět večery u simulátorů, jít spát s krví podlitýma očima ve dvě hodiny v noci, abychom ráno zkonstatovali, že se nám opět nechce vstávat, a že další večer určitě půjdeme spát dřív, přináší Aeroweb příjemné zpestření v podobě možnosti zkusit si létání na vlastní kůži.

Jedna taková akce se uskutečnila v sobotu 20. února 2010 na letišti ve Vodochodech.

Zima letos létání nepřála

Byla to pro mě jistá premiéra. V minulosti jsem se zúčastnil podobných akcí na Cessně 172, tentokrát se mělo jednat o moderní ultralight CTSW. Letiště Vodochody nebylo zvoleno náhodou. Předcházející akce se konaly převážně v Letňanech a mělo tomu tak být původně i v případě CTSW. Kvůli nepolevující sněhové pokrývce na travnaté ploše Letňan byl prvně stanovený lednový termín přesunut na únor a na letiště s udržovanou betonovou ranvejí.

Jak se termín létání blížil, počasí se nechtělo umoudřit. Po několik všedních dní dávalo najevo, že na sobotu vládu sluníčku jen tak nepředá. Ještě v pátek nebylo jisté, zdali se vůbec akce druhý den uskuteční. Sobotní ráno se však od předchozích dní lišilo. Sluníčko se nakonec rozhodlo váhavě se porozhlédnout po obloze, ale nikam nespěchalo a dalo si téměř celé dopoledne na čas.

"Mrazuvzdorné" letiště Vodochody

Jak jsem tak projížděl autem obcemi Klecany a Klíčany, vzpomínal jsem, že jsem byl naposledy ve Vodochodech jako kluk, s mámou na letecké přehlídce. Tenkrát jsem byl celý šťastný, když jsem si mohl v reálu sáhnout na vystavený L39 - Albatros.

Zaparkoval jsem před vrátnicí areálu a nachystal si fotoaparát na pár dokumentárních záběrů. Měl jsem asi 15 minut času do stanoveného srazu s pilotem Martinem Kubou. Brzy se začali sjíždět další zájemci. Zaparkovali svá vozidla a všichni jsme se dali do řeči. Ač jsem předtím nikoho z nich neznal, brzy mi přišlo, jako bychom se setkávali již poněkolikáté na pravidelném srazu.

Martin na sebe nenechal dlouho čekat. Vyřídil nám volný průjezd do areálu, my naskákali do aut a naše pomalu jedoucí kolona se dala do pohybu. Minuli jsme opatrně Cessnu stojící připravenou před jedním z rozměrných hangárů, abychom posléze zaparkovali téměř na opačné straně od vrátnice, u dvou šedomodrých domečků, které poskytovali příjemný úkryt před mrazivým zimním dopolednem.

S hrnkem horké kávy jsme poslouchali Martina, který začal s briefingem. Dozvěděli jsme se základní informace o letadle, obdrželi checklist a mapku letiště. Nebylo bez zajímavosti, že poletíme jedním z nejlépe vybavených a také nejprostornějších ultralightů. Bojácnější povahy by snad mohl uklidnit fakt, že je letadlo vybaveno rovněž padákem, tedy ne takovým, jaký známe z filmů o stíhačkách, ale malým padákem, který posléze otevře velký padák, a ten unese celé letadlo. Pokud by k tomu došlo, Martin vtipně poznamenal „letadlo to s největší pravděpodobností nepřežije, vy s největší pravděpodobností ano“. Ještě dodal, že letadlo padá nejprve na ocas, aby byla deformační zóna co nejdelší. My ostatní se po sobě podívali, a konstatovali, že o podobnou zkušenost rozhodně nikdo z nás nestojí.

Větší než obvykle

Pak přišel čas, aby první zájemce usedl za knipl. Vyšli jsme všichni ven a konečně si mohli letadélko prohlédnout zblízka. Při prvním pohledu jsem nechápal, co je na tom letadle „větší než obvykle“. Kabina se mi zdála malá a nasoukat se tam, se mi v tu chvíli jevila jako činnost velmi obtížná.

Martin nás poučil o předletové vnější kontrole letadla. Pak už nic nebránilo tomu, aby usedl s prvním „pilotem“ do kokpitu. Zakrátko se rozběhl motor, posádka si nasadila sluchátka a provedla předstartovní kontrolu. Po chvilce se stroj rozjel k ranveji. Létalo se z dráhy 28. Naše vyčkávací bylo kousek za prahem dráhy 10, tedy opačného směru, a CTSW tak muselo pojíždět téměř po celé délce dráhy.

Opravdu brutální stoupání

Po startu se ultralight odlepil od země již v polovině dráhy. Martin nás upozornil, že toto letadlo má mnohem prudší stoupání než Cessna, na kterou jsme byli někteří z nás zvyklí. Než jsme se nadáli, zmizel nám stroj z očí. Čekání na návrat a výměnu kopilota jsme trávili příjemným klábosením, převážně o svých zkušenostech ze simulátorů.

Jeden let trval kolem dvaceti minut. Povídání vždy příjemně uteklo, a nastal čas pro dalšího zájemce. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou akci již absolvoval vícekrát a že jsem chtěl pořídit co nejvíce fotek, dával jsem přednost ostatním. Postupně tak přibývalo těch, co už měli let za sebou. Všichni se shodli na tom, že je v kabině opravdu dost místa, dobrý výhled, a také že má CTSW „opravdu brutální stoupání“.

Jdeme na to

Bylo už něco kolem čtvrté odpolední, když přišla řada na mne. Odložil jsem si batoh a bundu do zavazadlového prostoru. Do kabiny jsem si vzal pouze fotoaparát. Přestože jsem musel dát zapravdu kolegům, že je kabina opravdu překvapivě prostorná, nebyla téměř možnost někam foťák odložit. Musel jsem ho mít na klíně.

Po rychlé předletové kontrole jsme začali pojíždět na vyčkávací. Martin chtěl, abych pomocí pedálů řídil po zemi letadlo sám. Překvapilo mě, že jdou pedály poměrně ztuha a vzpomněl si, jak jeden z kolegů tím byl překvapen, protože měl možnost srovnat je s pedály používané k simulátoru. Snažil jsem se především udržet střed letadla nad žlutou vodící čárou. Už jsem se nedivil, proč někteří mí předchůdci při zdánlivě banálním, pomalém pojíždění šněrovali s letadlem sem a tam…

Projeli jsme celou ranvejí a na konci se otočili. Martin mi nabídl, že se zkusíme odlepit od země spolu. Zatáhl jsem však patrně za knipl moc, a tak se Martin raději ujal stoupání sám. I mě překvapila nezvyklá prudkost stoupání a ze síly, která mě tlačila do sedačky a z faktu, že nic před sebou nevidím, mi nebylo dvakrát dobře.

CTSW však vystoupalo velice rychle, zakrátko jsme srovnali nos letadla do roviny a Martin mi předal řízení. Z kabiny byl v tu chvíli opravdu příjemný pohled. Slábnoucí slunce ozařovalo špinavě bílé plochy polí a luk, protínané šedými pruhy silnic a cest. Točil jsem doprava a naskytl se nám výhled na blízkou elektrárnu a seřaďovací nádraží. V dálce se rýsoval typický obrys hory Říp.

Martin se ptal, co si chci zkusit. Chtěl jsem si vyzkoušet především zatáčky. Posléze mi Martin předvedl „géčko“, tedy žádnou drogu, ale prudký sklon nosu letadla dolů a naopak prudké stoupání. Byl jsem docela rád, že jsem měl jen lehkou snídani.

Po všech možných „géčkách“ a zatáčkách chtěl Martin, abych našel letiště. Zjistil jsem to, co už kdysi na Cessně u Sazené – že z výšky cca 600 metrů vypadá vše stejně. U Vodochod byla sice trochu výhoda dlouhé betonové ranveje, ale i tak se v tom odpoledním slunci vše slévalo a vypadalo to, jako by letiště najednou někdo z krajiny vyretušoval.

„No jo, ztráta orientace,“ usmíval se chápavě Martin, „tak najdi to letiště…“

Zprvu jsem si spletl letiště se silnicí vedoucí souběžně s ranvejí. Naštěstí jsem to neřekl nahlas, protože mi vzápětí došlo, že přes ranvej by těžko vedl nadchod. Pak jsem si uvědomil, že jsme v kurzu dráhy a že – stejně jako z letiště – vidím před sebou mírně vpravo Říp.

„Jsme v kurzu dráhy a Říp je pořád napravo,“ uvažoval jsem nahlas. „Ranvej tedy musí být nalevo od nás…“ Znovu jsem se pátravě zahleděl přes levé okno skutečně jsem ranvej, fikaně se ukrývající mezi jiskřivými plochami sněhu, objevil.

Přistání je nejlákavější část letu

„No vidíš,“ pochválil mě Martin a řekl, ať točím kolmo k dráze. I když nebyla ten den na letišti provozována služba AFIS, Martin nás zahlásil a zařadili jsme se do polohy po větru pravého okruhu dráhy 28. Téměř až k prahu dráhy mě nechal Martin pilotovat, pouze mě upozorňoval, co mám dělat a co si hlídat. Jak jsem zjistil, nebyl až takový problém udržet si kurs a výšku, pokud jste se ovšem nesoustředili na nic jiného. Jakmile jsem však měl nastavit otáčky motoru, výška i kurs šly do háje. Vzpomněl jsem si tak na své řidičské začátky, kdy jsem se v pohodě udržel na silnici, ale nesměl jsem se otočit na nějaký hrad, který jsme míjeli…

V pořádku jsme dosedli. Podělil jsem se s Martinem o myšlenku, že mě přiblížení na dráhu přišlo z celého letu nejzajímavější a on souhlasil, že i pro něj je tato část vždy nejlákavější a nejvíce adrenalinová.

Bohatší o nové zážitky

A měl jsem to za sebou. Spokojený jsem vystupoval před naším dočasným stříbrno-modrým azylem. Po mně letěla už jen kolegyně, která si připlatila za možnost zkusit si několikrát dosednutí a start. Většina dočasných kolegů se rozloučila. Když se Martin vrátil, dali jsme si ještě kafe (pro mě ten den už několikáté) a ještě chvíli si povídali. Pak jsme se rozloučili. Ten den se dostalo potěšení nejen mému srdci leteckého fandy, ale i fotografa – při pohledu na sytě oranžový západ slunce za pláněmi vodochodského letiště. A tak jsem ještě nejméně půlhodiny šaškoval na stojánce, fotil pomerančový obzor a různé odlesky světla na letadle, než mě mrznoucí prsty upozornily na to, že už bych měl jet domů, do tepla. Vyměnil jsem knipl za volat svého vozu a spokojeně ujížděl k domovu. Bohatší o nové kontakty na kolegy-piloty ze simulátorů a hlavně o pocit z příjemně stráveného dne, dle svých představ.

Mrkněte na další termíny a akce Aerowebu

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

..

25.03.2010 v 13:26 Hanzprague

nádhera...také jsem na podobné akci jednou byl. Simulátor je simulátor a nakonec nás to (ty co to myslíme s létáním trochu vážně a není to pro nás jen hra) stejně táhne skutečně nahoru. Proto jsem začal už před nějakou dobou pomaloučku plnit požadavky na splnění licence. Je to droga, je to životní styl..je to prostě nádhera.

Odpovědět

Přidat komentář