Dnes je 20. ledna 2019

7:51 16:35

Pilotem (ne)snadno a rychle?

13. 4. 2014 19 příspěvků

Dostat se k létání není snadné, zvlášť když je vám teprve 17. Můj příběh může být pro někoho nudným povídáním, pro mé letu chtivé vrstevníky však snad bude tou pravou inspirací.

Když rodič nechápe

V dnešním rychlém a hektickém světě se najde málokdo, kdo by se z něho dokázal vymanit. Práci či školu hned střídá mnoho dalších povinných aktivit a volný čas se tak shání poměrně obtížně. Ač se to nezdá, je tomu tak i u mladých lidí. Někomu se to může zdát malicherné, ale spojením poměrně náročného studia na gymnáziu, brigády a nějakým tím časem stráveným s přáteli se vytváří kombinace, jež moc času opravdu neposkytuje. Chcete-li se ve svém zbylém čase přes to všechno něčemu intenzivně věnovat, chce to většinou být hodně „zapálený pro věc“ a jít si prostě za svým.

Je-li vaším vyvoleným koníčkem létání, platí to dvojnásob. Jak teorie, tak praxe zabere velkou část víkendu, v některých případech i několik dní, týdnů. Učivo to lehké není, celé dny strávené na letišti jsou někdy i trochu fyzicky náročné, nehledě na finanční náročnost tohoto koníčku. A ke všemu ta časová náročnost.

Vzhledem k mému věku to však bylo ještě trochu složitější. Vlastní příjem v podstatě nemám, zato mám za zády vždy rodiče, kteří mi některé věci prostě a jednoduše nedovolí. Když jsem tedy jednou v rodině oznámil, že bych se po mnoha letech obdivu k létání rád stal pilotem, konkrétně větroňů, moc ovací to opravdu nesklidilo. Po nějakém tom diskutování a přemítání o budoucnosti se nakonec přidal na mojí stranu otec s tím, že o tom vlastně také vždy snil, ostatně všechen ten obdiv k technice mám vlastně od něho. A tak bylo rozhodnuto.

Matce se to sice stále ještě nelíbilo, ale přesto jsme se s otcem přihlásili do aeroklubu a na podzim začali navštěvovat teoretické kurzy. Létání jsme díky kurzům propadli ještě více. Oba jsme si často při výkladu představovali, jak už sedíme v letadle a brázdíme nebe (samozřejmě jsme mezitím poslouchali výuku!). Vlastně ani nešlo o nějaké učení, pro nás to bylo prostě sobotní posezení se skvělou tématikou.

Po několika měsících jsme byli už skoro u konce teorie. Docela nás mrzelo, že už nebudou přednášky, zároveň jsme se ale hrozně těšili na to, co se bude dít dál. Nejdříve však muselo přijít mnoho testů, a to teoretických i lékařských. Pro mne nebyl žádný z nich problémem, i když nutno zmínit, že učením se na ten první jsem nějaký čas strávil. Ono je docela těžké se naučit něco, co nemáte spojené se souvislostmi z praxe, příkladem budiž předmět aerodynamika a mechanika letu. Teoretické testy dopadly dobře a už jsme se mohli těšit na nadcházející pozemní přípravy.

Díky mé dobré fyzičce a celkovému zdraví jsem prošel i zdravotní prohlídkou bez problému. Návštěva nemocnice na mě ovšem měla špatný vliv, protože se mi podařilo na tamním oddělení chytit neobvyklou virózu, která naštěstí neměla dlouhého trvání. Přišel jsem však kvůli ní o první dva letové víkendy, z čehož jsem se cítil trochu ukřivděn, to ale trochu předbíhám. Nutno ještě dodat, že kvůli mému věku jsem k létání potřeboval písemný souhlas obou rodičů, což se opět ukázalo zvláště problematické v případě mojí matky. S tím, že bych měl létat, naprosto nesouhlasila. Nevím, z jakých všech důvodů na to nechtěla přistoupit, ale nakonec potřebný papír prostě podepsala s podmínkou, že o tom už nechce slyšet. Má totiž bohužel strach z létání…

Unášen vzduchem i nadšením

Pozemní přípravy byly pro mne ohromně vzrušující. Konečně jsem mohl projít bránou na letiště, u jehož plotu jsem jen často sledoval provoz se zatajeným dechem. Prošli jsme se po ploše, nakoukli do hangáru a už si začali povídat dokonce i o naší budoucí činnosti a o stroji, na kterém jí budeme vykonávat: legendární Blaník. Já i můj otec jsme jen koukali a pečlivě poslouchali, byly to pro nás naprosto nepřekonatelné momenty. To nejlepší nás ale teprve čekalo.

Kvůli mým zdravotním komplikacím jsem se k ostatním připojil až o něco později a do té doby jsem mohl jen závidět ostatním. Nakonec jsem se dočkal ale i já a někdy začátkem dubna se tak poprvé vznesl do vzduchu. Sice vše samozřejmě řídil instruktor, ale pro mne to byl opravdu nepřekonatelný zážitek. Do té doby jsem znal pohled z letadla jen z cest k moři, tohle bylo ale něco jiného, a to mnohokrát lepšího! Sice mi chvíli trvalo, než jsem se v novém prostředí rozkoukal, ale jinak jsem si to užíval již od nástupu do kabiny.

Zprvu to byl pro mě coby nováčka docela šok. Z dopravního letadla je člověk přece jen zvyklý spíše na pohled jako z autobusu – s tím rozdílem, že z okýnka vidí nebe s horizontem v dáli. Pohled, jako je ten z malého letadla, jsem ale opravdu nečekal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že my opravdu letíme jen tak ve vzduchu a „nic nás při tom nedrží“. Mohl jsem se volně rozhlížet po kabině a vidět nejen do stran, jak jsem byl zvyklý, ale i dopředu a hlavně dolů! To mě právě tak překvapilo, protože jsem najednou viděl, jak vysoko vlastně jsem, i když jsme byli zatím jen těsně po vzletu. Celý let jsem si náramně užil a už se těšil na další víkend.

To už jsem však začal létat povinné úlohy a s dalšími víkendy postupně nabíral více a více zkušeností a s tím i zodpovědnosti. Po několika měsících a mnoha letových dnech jsem už do létání začal docela pronikat. Pomalu ale jistě jsem postupoval úlohami a stále více propadal létání. Abychom to ale s otcem neměli tak jednoduché, začali se projevovat problémy s financováním našeho hobby. Otec si samozřejmě platil létání sám, já se však snažil o totéž. A to se mi moc nevyplatilo. Před výcvikem jsem měl relativně hodně našetřeno. Pro létání se to ale ukázalo jako dost málo. Příležitostné brigády moc nepomáhaly, a tak nakonec museli z milosti zasáhnout rodiče, tedy respektive otec, čímž si ale moc nepomohl zase on…

Létání naštěstí postupovalo rychlým krokem kupředu a přede mnou se někdy uprostřed léta objevilo první sólo. Tak trochu jsem si při něm připadal jako „vyděšený prvňák“. Výcvik byl ale kvalitní a naši obětaví, ale přísní instruktoři by mě na sóla nepustili, kdyby věděli, že na to nejsem připraven. Let jsem tak zvládl a připravoval se na další části výcviku. K tomuto pokročilému výcviku bych rád zmínil ještě vývrtky a pády. Je to úžasný zážitek, člověk zažije při obou prvcích všelijaké pocity, zvláště pak stav podobný stavu beztíže. A rozhodně se nemusí ničeho bát! K perfektnímu zážitku bych zařadil také vývoz, protože umožnuje nejen nahlédnout do hlavní plachtařské disciplíny, ale může se vám také poštěstit svezení v nějakém výkonnějším větroni, jako se to povedlo mně s Duo Discusem. Pro začátečníka rozhodně nezapomenutelný zážitek.

Po celé léto jsem se věnoval v podstatě pouze létání, a tak jsem se rychle přiblížil k samotnému konci. Nejdříve přišly teoretické testy, které naštěstí dopadly dobře. Psychicky horší ale pro mne byla ta druhá zkouška – praktická. „Dělej prostě to, co umíš!“ uklidňoval mě před letem s examinátorem jeden z mých instruktorů. Stejně jsem měl ale docela trému. Upřímně to nebyl úplně příjemný pocit, když jsem pomyslel, že by se mi to třeba nemuselo povést, zvláště když se mi už ten den povedlo mít několik problémů s papírováním. S nástupem do kokpitu však ze mne tréma hned spadla, zvláště díky přátelskému chování přezkušujícího. Let dopadl téměř na samé jedničky. Když jsem se dozvěděl své výsledky, opravdu jsem si oddechl. Povedlo se!

Nebát se a jít do toho!

Teď na mě samozřejmě čeká pokračovací výcvik, na který už poctivě studuji. Lhal bych, kdybych řekl, že se netěším.

Letecký výcvik není věc ani jednoduchá, ani levná. Co ale platí pro všechny stejně, je, že člověk se nesmí během výcviku vzdávat. Všechno samozřejmě nejde vždy tak, jak by si jeden představoval. Věřte, že po dni stráveném na letišti, budete alespoň zprvu doslova vyčerpáni. Člověk se musí neustále učit a zdokonalovat ve všech ohledech potřebných k bezpečnému létání. Sem tam někdo z výcviku i odpadne.

Když však člověk vydrží přísný přístup instruktorů a zodpovědnost, která je na něj během výcviku kladena, dostane se ke skvělému koníčku plnému nevšedních zážitků, úžasné techniky a beze všeho i skvělých lidí! V tomto směru je létání opravdu pro každého, nehledě na věk či pohlaví. Hlavně se toho nijak nebát!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Gratuluju

13. 4. 2014 v 19:40 Vasek

Ani ne tak k pilotaku, jako k bajecnym rodicum. Nejdrive to vypadalo ze si na ne stezujes, ale nakonec to vypada, ze se tvuj tata vzdal sveho baliku penez na litani, aby tys mohl dokoncit vycvik. Podekoval jsi mu? A ze se mama o tebe boji, to se nemuzes divit. To poznas az budes mit vlastni deti. Pozdravuj ode mne oba. A tobe preju hodne radosti ve vzduchu. Pilot Vasek.

Odpovědět

RE: Gratuluju

13. 4. 2014 v 20:46 Michal

... a taky gratuluju k tomu, do jaké party ses dostal.Takový výcvik je totiž něco jiného, než si "koupit" piloťák v nějaké komerční škole - tím nemyslím, že by všechny byly špatné. Takže přeju jenom samé krásné zážitky z létání.....

Odpovědět

RE: Gratuluju

13. 4. 2014 v 21:06 autor

Tak tedy děkuji :). Máte pravdu, psal jsem to právě tak, aby to z toho nějak vyšlo. Ona nějaká finanční podpora přišla nakonec od obou, ale rámcově to byla asi tak třetina výcviku, zbytek jsem si platil sám. Je mi jasné, že se o mě rodiče bojí, jenže moje matka to s bojkotem mého létání někdy opravdu přehání.. Nutno ale dodat, že poslední dobou si už nechá leccos o bezpečnosti vysvětlit a tak už se asi tolik neobává, což znamená i podporu z její strany.. Takže s ní to tak vypjaté už není. Co se otce týče, ten mě v mém cíli opravdu velice podporoval, za což jsem mu samozřejmě vděčný.. A Vám samozřejmě přeji také úspěchů ve vzduchu! :)

Odpovědět

RE: RE: Gratuluju

13. 4. 2014 v 21:18 autor

Přesně tak! To je opravdu jedna z nejlepších věcí na létání. Člověk může o létání řečnit celé hodiny a nikdo se uprostřed toho nezačne nudit :) a celkově jsem ještě nikde jinde nezažil tak milou a kamarádskou společnost, která vždycky pomůže... A navíc se na letišti v podstatě nepřestávám smát :) !

Odpovědět

Taky jsem za svobodna plachtil.

13. 4. 2014 v 23:11 Yarda

A ty roky co jsem tomu věnoval, byly moc fajn, mám na co vzpomínat. Před časem jsem dostal k jubileu poukaz na hodinový let v blaníku. S instruktorem co mne vezl jsme hodili řeč, že teď není mezi mladými zájem o lítání, moc se nelítá navíják, že se nesejde dost lidí, aby se mohl rozbalit. Co jsem byl zaměstnaný, tak do kanclu přišli dva mlamojové, jejich hlavní zábava byla někde se pořádně vožrat, jak říkali "na šrot". Povídal jsem jim, že není až tak nedostupné se naučit plachtit - neměli zájem.

Odpovědět

Déjà vu

14. 4. 2014 v 10:14 Laco

Neveril som, že po cca 28 rokoch si prečítam (takmer) svoj príbeh. Dodnes neviem ako som dokázal získať tie podpisy od rodičov. A to som mal "teprve 15". (Dnes, keď už mám vlastného syna chápem veci, ktoré som jednoducho chápať nemohol.) Dodnes neľutujem ani sekundu času stráveného lietaním, aj keď som pomerne rýchlo prešiel na roglá. A keďže lietanie je diagnóza, tak lietam do dnes... :-) Takže nie je pravda, že dnešná mládež je skazená, že už nič nedokáže, že my sme boli iní... :D Ďakujem a držím palce.

Odpovědět

Svědomí

14. 4. 2014 v 11:38 Pete

Každý takový článek mě připomíná a nakopává, že bych se měl vrátit ke kořenům a opět vzlétnout. Existuje tisíce výmluv, proč to nejde, rodina, peníze... Hodně štěstí a úspěch přeju.Snad se ve vzduchu uvidíme.

Odpovědět

RE: Taky jsem za svobodna plachtil.

14. 4. 2014 v 19:29 autor

Ano, máte pravdu, u mladých lidí se bohužel opravdu diametrálně změnily hodnoty...

Odpovědět

RE: Svědomí

14. 4. 2014 v 19:38 autor

Děkuji a přeji také mnoho úspěchů! Na návrat k letectví není nikdy pozdě, viz můj otec :) Překážek je mnoho... ale rozhodně se to vyplatí!

Odpovědět

RE: RE: Svědomí

14. 4. 2014 v 22:35 Pete

S těmi hodnotami bych to neviděl tak pesimisticky, bylo by na delší debatu, kolik času i víkendů moje generace /50+/ strávila mejdany a diskotékami, na šrot to taky občas bylo... Syn začal létat v aeroklubu, začínám se těšit. A přestávám se vymlouvat. :-))

Odpovědět

Závidím :-)

16. 4. 2014 v 12:42 Vapch

Zcela nepokrytě závidím (ale přeju) Mým snem taky vždy bylo létání a nikdy jsem se k němu nedostal. Třeba se některý z mých synu "potatí" podobně jako Ty a třeba se s ním taky do toho pustím :-) Přeju klidné a volné nebe

Odpovědět

RE: Závidím :-)

16. 4. 2014 v 16:26 autor

Jen do toho! A díky moc :)

Odpovědět

Holky litaj taky

16. 4. 2014 v 20:51 Amelia

Zdravim, ja se rozhodla litat az v 28 letech a po dvou detech, coz vypada skoro blaznive, ale niceho nelituju a vycvik financuju z brigad pri matersky. Takze vymluvy, ze litat se neda, urcite neberu!:-)

Odpovědět

Nikdy není pozdě.

16. 4. 2014 v 22:04 Josef

Po přečtení článku a příspěvků,chci posat své zkušenosti než jsem se stal pilotem. 40 roků jsem nesplňoval kádrové podmínky.Když padlo politické kádrování ,byl jsem v situaci,že jsem na létání neměl finance.V roce 2000 jsem se chystal do důchodu a zjistil jsem,že pro létání není horní věková hranice. Řekl jsem si: Když budu mít zdraví na létání,tak si na to při důchodu přivydělám.Zdravotní prohlídka dopadla dobře,a potom vše probíhalo podle obvyklého scenáře.V březnu 2001, týden po jednašedesátých narozeninách jsem sedal do Blaníka jako žáček.Nakonec se mi splnil klukovský sen-stal jsem se pilotem. Tady chci poděkovat všem instruktorům a členům AKMB za kamarádský přístup vůči mě.Užil jsem si krásných 10 roků létání. Krásné bylo nejen to létání ale i vztahy s mladými letci. Asi je to dáno tím,že na letištích se schází nadšenci naladěni na stejnou strunu a to je vztach k létání. Závěrem chci znovu podotknout,na učení není nikdy pozdě. Pokud se Vám naskytne příležitost-chyťte se jí a nepušťte

Odpovědět

Super článek

17. 4. 2014 v 16:59 Ondřej

Super článek. Z mého výcviku mám uplně stejný dojem. Skoro mi připadalo, že ten článek jsem snad psal já :-) Ještě aby nám to tak šlo dále přes motoráky...

Odpovědět

Taky chci létat

23. 4. 2014 v 16:49 David

Zdravím Vás všechny, autor napsal moc krásný článek. Já chci taky létat, je mi 16 a pilotní průkaz už můžu taky dělat. Doposud sem se jen vozil se známými mého táty a létání se mi hodně líbí. Zatím létám jen s modely ale už začínám šetřit, akorát si chi udělat pilotní průkaz na ULL a ne větroň. To víte - kouzlo návštěv sousedních letišť s dobrou partií :) Všem přeji hodně štěstí při létání a spoustu hodin strávených za kniplem.

Odpovědět

lekarska prohlidka

23. 4. 2014 v 18:44 jouda

ahoj, muzu se te prosim te zeptat konkretne na tu lekarskou prohlidku? co vse jsi musel absolvovat, kolik to stalo, prip. jake druhy nemoci nebo chorob mohou byt prekazkou? Diky

Odpovědět

RE: lekarska prohlidka

23. 4. 2014 v 18:57 Adam Zuska

Joudo, jen si dovolím navrhnout, že případný dotaz na lékařskou problematiku v souvislosti s létáním můžete stejně jako všichni ostatní čtenáři aktuálně vznést přímo na leteckého lékaře (který vám mimochodem může prohlídku pro vydání medicalu udělat) v naší nové rubrice Request, viz site.aeroweb.cz/request.php

Odpovědět

RE: Taky jsem za svobodna plachtil.

4. 9. 2016 v 7:42 Ja

Krasny clanok. Pripomenul ako ma nasi tiez nechceli pustit lietat. Tak som sa jedneho dna spytal rodicov, ci videli kruzit vetron nad domom a samozrejme ked sa dozvedeli, ze som na nom letel ja dostal som prednasku. Nakoniec som sa ich spytal, ci nie je lepsie lietat, poznat meteorologiu, aerodynamiku alebo chodit po "krcmach a zabavach"...? V tej dobe som bohuzial nemal dost financii a podpora rodicov nebola..... Teraz po 20 rokoch sa chystam na navrat a uz sa neviem dockat..... Zelam vsetkym stastie v lietani a nech sa ho drzia pokial to ide

Odpovědět

Přidat komentář