Dnes je 21. března 2019

6:01 18:16

S vrtulníkem ve Vietnamu

4. 7. 2014 5 příspěvků

Snad každý vrtulníkář uvažoval o tom, jaké to muselo být ve Vietnamu. Samozřejmě i já, odkojen knížkami jako Easy target a filmovými záběry z vietnamské války, jsem o takovém létání přemýšlel. Snil…

Před nějakou dobou, při letišních hovorech nad bečkou piva, jsem se dozvěděl, že kdosi má někde ve Vietnamu dva americké vrtulníky, ale že s nimi nemá kdo létat, protože tam nejsou žádní piloti. Mělo jít o dva naprosto první (a zatím i jediné) soukromé vrtulníky v této zemi. V jakési opilecké pýše jsem nonšalantně mávnul rukou nad pivem potřísněným stolem a prohlásil sebevědomě: „Nemá s tím kdo lítat? Vemte mě tam a já vám to zalítnu, to nic není.“ Následovalo jen obdivné vydechnutí dámského osazenstva stolu. Pravda, už v tu chvíli se mi někde v zadu rozsvítil panel s nápisem „neslibuj, co nechceš splnit“, ale rozbujen plzeňským všelékem, jsem panel zase vypnul.

Na celou příhodu jsem už dávno zapomněl, když se mi v mailu objevilo už vážně míněné pozvání a elektronická letenka. Na nějaké rozumné chování v tu chvíli už bylo pozdě a prostě se „hodit marod“ mi připadalo zbabělé.

Bezva pokec v Aeroflotu

Samotné cestování do Vietnamu má svá specifika, potřebujete jakýsi průvodní dopis od místního konzula, že můžete po příletu dostat vízum. Zvláštní postup, ale funguje to tak. Ke svojí mírné hrůze jsem zjistil, že letenka je od Aeroflotu, který jsem měl v myšlenkách tak nějak spojen z rozhrkaným Tu-104 a z cesty měl mírné mrazení. Naštěstí čas už oponou trhnul a Aeroflot se celkem podobá ostatním známým aerolinkám. Až na letušky…


Vietnam - cílová destinace

Jestliže v našich představách jsou letušky krásné, drobné, štíhlé a usměvavé slečny, pak výběrová kriteria společnosti Aeroflot nechápu. Jejich letušky jsou totiž všechno možné, jen ne výše uvedené. Pro letovou posádku to ale může mít svoje kouzlo. Při průletech se mohou na hotelu cítit jako doma – mají s sebou totiž svoje matky i všechny starší sestry. A pro případnou pacifikaci násilného cestujícího není třeba policejní doprovod. Leckterá z letušek vypadá, že by přemohla holýma rukama arabské teroristy i s velbloudem. Úplnou raritou byl potom pro mne stevard fyziognomií i věkem připomínající Borise Jelcina v dobách největší slávy. Údajně to mohl být i pilot, protože piloti u Aeroflotu nemají dost letecké práce, a tak si přivydělávají i jako stevardi. Je to na zamyšlení pro naše sebevědomé chlapce, nastoupivší jako první džob coby ušaté FO a už mají moře po kolena…

Při příletu do Moskvy jsem z okna jen letmo zahlédl, čemu se tu říká „dopravní zácpa“. Stejně jako trpaslíky, i tu zde mají zřejmě největší na světě. Už cestou z Prahy se mi povedlo krásné faux pas. Vedle mne sedící slečna asijských rysů se na mne podívala, tak jsem chtěl vypadat světácky a podle logiky „já letím do Hanoje, tedy všichni Asiaté letí taky tam“, jsem se jí nenuceně zeptal, jestli letí do Hanoje. Chvíli nechápala, ale když porozuměla, oči se jí rozšířily do zcela evropských parametrů a řekla něco jako: „Proboha ne! Já cestuju do Šanghaje.“ Pak se jí to nějak rozleželo v hlavě a ptala se, proč jako jsem si myslel, že letí zrovna tam? Chviličku se mi převody v hlavě točily naprázdno, ale pak přeci jen kolečka zapadla a vylovila spásnou odpověď, která nikde na světě žádnou ženu nenaštve: „Protože jsem četl, že dívky jsou tam velice krásné.“ A tak už jsme to nechali.

Krásné ženy i podivná chmelová břečka

Vietnam je pro nás samozřejmě naprosto exotickou zemí. Kromě vedra vás okamžitě překvapí neuvěřitelně chaotický pohyb milionů skůtrů, motorek, elektrokol i kol šlapacích. Vyznačené pruhy na silnici jsou jen jakési lehce informativní čáry, které ukazují, kterým směrem se tak zhruba asi bude po vozovce pohybovat menší část dopravních účastníků. Všechno ostatní funguje na principu „zatrub a někam se nacpi“. Zvládají to ovšem s úžasnou grácií i velmi křehké vietnamské krásky. Přestože se neustále někdo někam vecpává, neviděl jsem při řízení jakékoliv nadávky. Logicky, oni by se jinak pro samé nadávání nedostali k samotné jízdě. Pokud by se zde měl producírovat běžný pražský řidič, se svým nervním přístupem ke každému, kdo se před něj zařadil, trefil by ho zde na cestě k první křižovatce šlak a provoz by jel nerušeně dál bez něj.

Hanoj, jako i celý zbytek Vietnamu, prochází neuvěřitelným stavebním boomem. Staví se všude a všechno. Mosty, domy, silnice, továrny. Pokud chcete vidět Vietnam takový, jaký teď je, jeďte tam ještě letos. Za dva roky už přijedete do jiné země. O tom jsem přesvědčen.


Hanoj

Prvních několik dní v Hanoji bylo neuvěřitelných. Taková směs objevů, kulinářských zážitků, večírků a mejdanů. Vietnamské ženy jsou neuvěřitelně krásné. Pokud ve Vietnamu budete, dám vám tip. Prokazujte zdejším ženám u nás jinak celkem běžnou pozornost, jako je přednost při vstupu, podržení dveří nebo přisunutí židle. Není to zde vůbec zvykem, ale místním dámám to velice imponuje a náramně si takovou pozornost užívají. Odměnou vám potom třeba při večeři bude na oplátku jejich nepolevující pozornost ke všemu, co říkáte. Jste při takovém rozhovoru středem vesmíru. Všechno, co řeknete, je buďto vtipné nebo ohromně zajímavé. Po půl hodině už samozřejmě vlivem pouze pozitivní zpětné vazby začnete ztrácet sebekontrolu, a tak pozor, abyste žvaněním ze sebe neudělali pitomce. Tvrdím, že dámy jsou velice pozorné, ne hloupé.

Při večírcích máme jako Evropané jednu ohromnou výhodu. Místní chlapci vydrží strašně málo alkoholu (dámy téměř nepijí). A to i v porovnání s mojí celkem malou odolností. Pokud se sem dostane na nějaký večírek průměrná parta Svazarmovců, jednak vypije několik barů do dna, jednak svým hostiletům jistojistě způsobí několik těžkých otrav alkoholem.

Pivo je v Hanoji překvapivě dobré. Přeci jen se už technologie jeho výroby vyváží do celého světa, a tak i v Asii se můžete napít piva, které vás přímo neurazí. Trošku horší je to potom ale mimo Hanoj, kde na venkově se pivo většinou nijak nechladí, ale nalévá se do sklenic s velkým kusem ledu. Prvních pár chvil to jde, ale jak se led více rozpouští, z piva se stane celkem prapodivná břečka.

Po Ho Či Minově stezce

Po několika dnech Hanojského ráje se vydáváme směrem na jih, za tím, kvůli čemu jsem sem vlastně přijel. Vrtulníky jsou umístěny na bývalé vojenské základně Cam Ranh. Kdo někdy něco četl o vietnamské válce, moc dobře ví, o jakou základnu se jedná. Zde se odehrávaly ty největší boje při operaci TET.

Samotná cesta by vydala na zvláštní vyprávění. Zjistili jsme, že „opravují silnici“. Řeknete si, to je toho, tak se chvilku jede uzavřeným pruhem a pak pokračuje dál. Nikoliv zde. To, jaké děláme komedie kolem opravy D1, by tady nikdo absolutně nepochopil. Tady se silnice opravuje tak, že se opravuje CELÁ. Znamená to tedy celá najednou a to nejen celá na šířku, ale i na délku. Jedeme už tři hodiny po tom, co ze silnice zbyde, když odstraníte veškerý beton i asfalt. Protože tu není alternativa, tak se silnice při takovéto opravě neuzavírá a jezdí se dál. Představte si tedy, že jedním, dvěma, třemi i čtyřmi řadami vedle sebe jede celý běžný provoz dálnice, po neuveřitelných výmolech krokem, do toho se ovšem všude pohybuje celý stavební ruch, jenž zde obnáší moderní buldozery, bagry, nakladače, náklaďáky, ale i káry s plnými dřevěnými koly tažené vodními buvoli. A to se ještě navzájem proplétá v obou směrech.


Místní deště nemusí pro vodu daleko

Když si myslím, že nic horšího už nemůže přijít, začne pršet, jako když se protrhne nebe. Vodní buvoli pookřáli. Po několika hodinách se při zastávce na jídlo dozvídáme od protijedoucího řidiče, že takhle je to dalších několik set kilometrů. Říkám si těbůh. Ale i místnímu otrlému řidiči už tohle nějak nepřipadá oukej, a tak se chlapci rozhodnou jet „jinou cestou“. Jiná cesta byla teprve překvapením. Cestovali jsme takhle až do noci, kdy se dostáváme do nějaké vesničky bez jakéhokoliv osvětlení. Ptám se, kde jsme. Támhle za vesnící je les a za tím lesem Laos. Ta cesta, po níž jsme sem přijeli, připomínající tak naší trošku horší okresku, je slavná Ho Či Minova stezka. Z toho jsem ovšem unešen! Tak já se projel (a měl jsem se projet ještě další dva dny) po opravdové Ho Či Minově stezce! Nádhera.

Cestujeme další dva dny vietnamským venkovem, kde se při zastávkách zastavují lidé a mlčky na mě zírají. Evropana tu naživo nikdo neviděl. Pár pamětníků možná Američany, ale to už je dávno. Jsme úplně mimo jakékoliv turistické trasy a já si tak říkám, že kdyby mě tu chlapci vysadili, asi bych měl jednodušší dojít pěšky do Thajska, než se snažit najít cestu zpátky do Hanoje.

Po třech dnech sice únavného, ale opravdu zajímavého a úžasného cestování se konečně dostáváme na letiště Cam Ranh. Je už noc a tak na prohlídku strojů nějak není nálada. Jsem sice zvědav, ale taky pořádně utahán. Pivo na ledu mi dělá vyloženě dobře a tak usínám s pocitem, že jsem zvědav, co přinesou dny příští.

Vrtulník ze stavebnice a samo-typovka

Ranní počasí nás nijak nepřekvapilo, vedro jako včera i zítra. Snídáme v jídelně místní vesničce, což představuje jako všude ve Vietnamu několik mrňavých stolečků a nudlovou polévku, do které je nasekáno maso. Je to fajn, ale věřte, že po týdnu už se vám taková snídaně krapátko začne přejídat.

Konečně jedem do hangáru. Ten mě příjemně překvapil. Je to pěkný moderní hangár evidentně budovaný s nějakým velkým obchodním záměrem. Teď v něm stojí tři přestárlé francouzské stroje a dva americké vrtulníky Rotorway Talon 600. Jeden vypadá celkem pěkně, druhý diplomaticky řečeno zase ne až tak. Dozvídám se, že jeden postavili ze stavebnice američtí technici, ten druhý vyrobili ti kluci, co mě sem vezli autem. No, tak tohle bude zajímavý. Dočetl jsem se, že těchto vrtulníků bylo vyrobeno celkem sedm. Dvě sedminy z této výroby stojí tady přede mnou na hladkém betonu.


Letiště Cam Ranh

V následujících dnech ještě probíhá jakési školení s úředníkem místního leteckého úřadu i sezení s místním ŘLP. To je docela užitečné, domlouváme se na způsobu létání tady. Letiště je vybaveno VOR a DME, ale zato nemá žádný radar. Odpovídač tedy nebude potřeba řešit. Mám vyřízený vietnamský pilotní průkaz (na ten jsem náležitě hrdý, protože moc takových pilotů u nás nebude) a jsem připraven k létání.

Tedy, ještě připravit vrtulníky. Přeci jen je na nich trošku práce a tak k samotnému motorování se dostáváme až další den. Bohužel je přiložená uživatelská příručka poněkud strohá a tam, kde je v kabině poměrně hodně ovladačů, je na nákresu palubky prázné místo. Snažím se tedy tak nějak dobrat, co je co. Veliká legrace je s přepínačem „vodní pumpa“. Ptám se, k čemu se tu kam čerpá voda, ale po nějakém zkoumání se dostáváme k tomu, že při nedostatečnosti chlazení se pouští ještě tato elektrická vodní pumpa. Vzhledem k teplotám okolo 40 stupňů se dá jistá „nedostatečnost chlazení“ předpokládat, a tak pumpu používám preventivně pořád.

Vrtulník mám tedy připraven. Ještě jsem se nezmínil, že typovou zkoušku na vrtulník tady řeší úřad tak, že za dohledu úředníka si ji tu pilot udělá tak nějak sám. Ono to tady zatím ani nemá jiné řešení, když piloti, kteří by kohokoliv na cokoliv přeškolili, tu prostě ještě nejsou.

Zpátky do výcviku

Usedáme tedy do vrtulníku já i majitel za dohledu úředníka, pečlivě ukrytého za ocelovým křídlem hangárových vrat. Vrtulník se mi nějak nedaří dostat do správných otáček. Governor je zapnut, ale nějak nemám pocit, že by s motorem spolupracoval. Vrtulník má dva FADECy, ale také nijak nereagují na potřebu výkonu. Dohadujeme se chvíli s mechanikem a ke své hrůze zjišťuji, že nápis nad kontrolkou „Governor inoperative“ neznamená, že mě tato kontrolka upozorní, kdyby governor nebyl funkční, ale že tohle je prostě nějaká kontrolka, zato nápis nad ní má univerzální platnost. Governor tu prostě není! A sakra. Že já tenkrát v tom baru nedržel hubu! No, tak to jsem na tebe zvědavej, hošánku, slyším říkat toho rozumnějšího v mé hlavě, který se zrovna teď probral k životu.


Jdeme létat

Pro vysvětlení těm, kdo nejsou vrtulníkáři. Při manipulaci s nastavením nosného rotoru ve vrtulníku nosný systém zatěžujete chvíli více, chvíli méně. Na to je samozřejmě potřeba reagovat i změnou výkonu motoru, protože jinak byste rotor přetočili, nebo naopak ztratili otáčky rotoru. Obě situace jsou ve vrtulníku fatální. Proto moderní vrtulníky bývají vybaveny jakýmsi automatem tahu – governorem, který udržuje sám výkon motoru tak, aby byl dostatečný pro udržení otáček a také abyse nepřetáčel. Pokud tento governor chybí, musíte na každou změnu v nastavení kolektivu zareagovat správně i plynem. To jsem dělal naposled ve výcviku při nácviku vysazení governoru. No, budu muset tedy nasadit i zbytek mozkové kapacity. Jen doufám, že mi ještě nějaká zbyde na udržení základních životních funkcí.

Plyn reaguje s určitým zpožděním, ale na to si dá celkem zvyknout. Vytáčím otáčky do zelených polí (bože, jak jsou ty zelené úseky mrňavé) a snažím se je tam udržet i při zatěžování nosného rotoru. Ze začátku mi to zrovna moc nejde a systém pojmenovaný s trochou divného humoru „Enigma“ mi neustále spílá za špatné otáčky rotoru. Nakonec se mi to přeci jen nějak podaří ustálit a pomalu vrtulník nadzvedávám. Okamžitě má tendenci se stáčet a posouvat do strany. Dobře, tohle už známe. Reaguji proto nohou a cyklikou. S nohou je ale potíž, nějak ji nemohu dostat do nastavení, které bych potřeboval. Zjišťujeme, že nastavení ocasní vrtulky je zajištěno dlouhým silným „push-pull cable“, což je jakýsi fortelnější bowden, který není pohyblivý v celém rozsahu.

Po opravě je nožní řízení přeci jen podobnější tomu, co z vrtulníku znám a na podruhé dostávám vrtulník mírně nad beton. Pohyby stranou se mi celkem daří eliminovat a i přes několik záchranných žuchnutí, kdy jsem ve chvílích ztráty jistoty se strojem radši rychle praštil zpátky, nakonec vrtulník slušně poslouchá. V kabině mám sice potu tak zhruba po kotníky, ale naštěstí to tady můžu svést na vedro.

Majitel i mechanici jsou nadšeni, úředník uznale pokyvuje hlavou, pro dnešek jsem hvězda. Mají mě za supernovu, já sám si připadám spíš jako hnědý trpaslík. Když ale vidím, jak ohromnou radost má majitel i ti kluci mechanický, co se o stroj starají, trochu mě to až dojímá. Jen mi tak dochází, že určitě budou chtít, abych zalítal i ten, co sami postavili, když jsem ten pilot, co umí úplně všechno. To ale až zítra, dneska už je té euforie až dost.

Večer teče Saigon Bear na kusy ledu proudem, já jsem utahanej jako kotě a tak tupě relaxuju. Kluci mají najednou úžasnou náladu a bůhví, co všechno už plánujou.


Kluci mechanický... :-)

„Wikifo“ aneb místní frazeo

Další den je na pořadu létání. Ještě se chvíli učím se strojem zacházet, pohybovat a hlavně ho zastavit, kdy budu chtít. Naštěstí je tu vojenská stojánka dostatečně velká, a tak pro začátek mám dost prostoru na učení. Zjišťuju, že je vrtulník poměrně dost citlivý na změny směru větru. To je tou absencí governoru, kdy je potřeba řídit plynem i při otáčení na místě.

Samotné létání je tu docela zajímavé. Pro každý let je potřeba vyplnit letový plán. A to i na okruhy. Letiště Cam Ranh je v současné době mezinárodním letištěm s docela slušným provozem. Vyplňuji tedy každé ráno pěknou řádku letových plánů (jak těžce z paměti hledám, jak se správně plán v ruce vyplňuje :-)) Ale nakonec se mi to snad daří, alespoň místní kancelář se tváří spokojeně. Uvažuji, jak se mi při tom režimu tady bude dařit letové plány dodržovat, když často ani nevíme, kdy vlastně stroj nastartujeme, ale zjišťuji, že plán je potřeba mít a pak už se z něj nestříli. Tak prima.

Trochu problém nastává už při prvním pojíždění na vzlet. Potíž je s jazykem. Některé pokyny se mi prostě nedaří rozluštit, ale postupně se učím, že výraz „wikifo“ znamená taxiway Whiskey Four a následně „wikitri“ už mě nemůže rozházet.

Okolí letiště je zajímavé. Letiště je umístěno na jakémsi poloostrově a na obě strany startujete i přistáváte přes moře. No ještě toho trošku. Ale pohled na mořskou pláž před prahem dráhy vám to celkem vynahradí. Létáme tu v součtu padesátikilometrové okruhy, z půlky nad mořem. Dělám, co mohu, a alespoň si nabírám maximální povolenou výšku 2 000 ft. Ne, že by člověk z moře doletěl, ale tak lepší než nic, že.

Další létání už je celkem rutina. Jsme tu docela obklíčení vojenskými prostory, tak si do svého iPadu vkládám alespoň pár důležitých bodů. Za letu s vrtulníkem je ale obtížné s iPadem jakkoli manipulovat. Vrtulník nemá žádnou aretaci ani vyvážení a po celou dobu letu musím řízení usilovně držet v obou rukách. Jak skutečně s takovým strojem navigovat a pracovat s mapou, si nedovedu představit.


I takto vypadá otočný bod

U druhého vrtulníku zjišťuji nedostatečný pohyb ovládání cykliky směrem doprava a k sobě. Na zavisení na místě to ještě stačí, ale provést fléru pro přistání, nebo dokonce přechod do autorotace, by s tím nešel. Obávám se zklamání od kluků, ale vůbec ne. Všichni jsou nadšení, že jejich stroj letěl. Euforie už nezná mezí. Stal jsem se celebritou se vším, co to přináší. Možná je dobře, že už se nachýlil čas mého odletu. Ještě bych si začal myslet, že jsem doopravdy dobrej, a to je u pilota vždycky první velkej krok k rozbití si huby.

Cesta zpět už neprobíhá terénním autem, letím celkem nudně airbusem z Cam Ranh do Hanoje. Při vzletu se dívám na náš hangár, kde mi kluci na rozloučenou cosi poskládali z nějakých hadrů a křepčí kolem toho, ale nestíhám zjistit, co to bylo. Říkám si pro sebe „Dobré ráno Vietname“ a točíme do směru Ha noi, což znamená v překladu „město vzlétajícího draka“.

Podle svého data narození jsem v čínském zvěrokruhu Drak…

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

vizum

4. 7. 2014 v 8:18 om

Super clanek!:) Jen bych mel faktickou pripominku - do Vietnamu se vizum vyrizuje uplne klasicky na ambasade v Praze za poplatek. Jako vsude jinde kde je vizova povinnost. Ale mozna ze je clanek jiz starsiho data. To jen pro ty, co by se tam event. chystali...

Odpovědět

Vietnam

4. 7. 2014 v 19:55 Petr vyplel

Jsem už tak troch pamětník, byl jsem ve Vietnamu v roce1982, tenkrat byl strasny rozdil mezi severnim komunistickym Vietnamem a jižním(Saigon). Všude se jezdilo jen na kole a na naměstí byly muzea pos širým nebem, kde stála vojenská technika ponechaná američany. Ženy, hlavně v Saigonu byly opravdu nádherné a nebyl problém získat doprovod na celý večer za 3 kapesniky a nebo tubu vitamínů. Létání s excelem považuji za hazard. Gratuluji, že jste to přežil. To napínání náhonu zadní vrtulky nebudí důvěru. Sám jsem naletal 150 hodin s kompressem a nebylo to vždy kvůli zadní vrtulce jednoduché. Nyní se pohodlně toulám se svým r22. Jsem produkt Kačerovy školy.... Tak hodně dalších neobyčejných zážitků s dobrým koncem!!! Projel jsem od té doby delý svět, ale Vietnam ve mně zůstává jako drahokam. . Zdraví petr vyplel plvyplel@volny.cz

Odpovědět

Vizum

5. 7. 2014 v 6:58 Lukas Grossmann

K vyrizeni viza do Vietnamu jsou dve cesty: Prazsky konzulat anebo primo ve Vietnamu na letisti vymenou za pruvodni dopis. V prvnim pripade je treba si dat pozor. Potkal jsem ve Vietnamu lidi, ktere s "po cesku" vyrizenym vizem nechteli pustit do zeme a meli komplikace. Nakonec to nejak uhadali. Navic je to podstatne drazsi. Sam jsem vyuzil pruvodniho dopisu a drzel bych se toho i priste. Je to bez problemu. Clanek mi pripomel jak rychle se ta zeme meni. Byl jsem tam v roce 2013 a mel jsem stejny dojem jako pise Michal. Pokud nekdo o Vietnamu uvazuje jedte co nejdrive! Dalsi moznosti je Laos, ktery je jeste autentictejsi, ale taky se rychle meni. Diky za pekny clanek a gratuluju k vietnamskemu pilotaku. Bude zdobit vitrinku v kancelari FFF :)?

Odpovědět

odvaha

7. 7. 2014 v 7:45 David Melechovsky

Kdysi jsem sám ve Vietnamu byl a už samotnou cestu po této zemi považuji za malé hrdinství. Létat v této zemi s vrtulníkem, to chce celého chlapa. Létat v této zemi s úplně neznámým vrtulníkem nejisté konstrukce, taková odvaha si zaslouží obdiv. Michal se jen tak nečeho nelekne.

Odpovědět

RE: odvaha

7. 7. 2014 v 19:37 Michal

Ty by ses mel misto rezniciny dat na diplomacii. Kdyz chces nekomu rict, ze je vul, tak to umis tak hezky podat ... :-)

Odpovědět

Přidat komentář