Když se řekne letecká rally
V úvodu vyprávění o cestě k letošnímu úspěchu na 21. FAI WRFC bych rád nastínil, o čem letecká rally, respektive letecké navigační soutěže obecně, jsou. V kategorii GA se létá několik podobných typů soutěží, které rozvíjejí schopnosti plánování letu, orientace v terénu, preciznost provedení letu a přistání. Jedná se o přesné létání (precision flying), které se létá v sóle a klade důraz na navigační přípravu pomocí navigačního computeru, přesný let po trati s vyhledáváním objektů a několik druhů přesného přistání včetně nouzového nebo přes překážku.
Letecké rally se létá ve dvoučlenné posádce na letounech (i ultralehkých). Posádka před letem obdrží mapy 1 : 200 000, zadání pro konstrukci trati, časy průletu otočných bodů a sady fotografií pro vyhledávání. V přípravné fázi je třeba na základě zadaných kurzů a vzdáleností od známých bodů v mapě zkonstruovat otočné body soutěžní trati. Toto je obvykle úkolem kopilota-navigátora. Na přípravu je velmi omezené množství času, a tak navigátor často dokončuje konstrukci trati a plotování času až za letu.
V průběhu etapy je třeba dodržet naplánovaný čas průletu jednotlivých otočných bodů s přesností +/- 2 sekundy, na trati vyhledávat vyfotografované objekty a znaky vytyčené na zemi plachtami (velikostně odpovídají T vytyčení udávajícímu směr přistání na dráze). Navíc je třeba u každé fotografie otočného bodu určit, zda odpovídá skutečnosti, nebo je "falešná". Jednotlivé úseky trati mohou být rovné, po oblouku nebo mohou sledovat nějakou markantu v terénu, například železnici, řeku, silnici či vedení vysokého napětí.
Na závěr každé etapy se provádí přistání na přesnost. Za každou chybu či odchylku posádka sbírá trestné body.
Novým druhem navigačního létání, které má za cíl hlavně zatraktivnit soutěž pro diváky pomocí přímého přenosu a prezentace polohy jednotlivých letadel ve vzduchu divákům, je Air Navigation Race.
V zahraničí, a přece tak trochu doma
Letiště v Dubnici nad Váhom a jeho okolí není pro české posádky navigačního létání nikterak cizí. Nachází se poblíž hranic s ČR, pokud se vydáte od Zlína směrem na jihovýchod, je "za kopcem". Navíc mezi českými a slovenskými organizátory soutěží panuje úzká spolupráce. My letci se Slováky navíc rádi měříme síly, a proto jsou české posádky často v Dubnici k vidění na navigačních soutěžích.
V loňském i letošním roce jsme se zúčastnili otevřeného Mistrovství SR v letecké rally, letos dokonce už v mezinárodní konkurenci, jelikož se přiletěli podívat i Poláci, Švýcaři, Rakušané a další. Všichni věděli, že trénink přímo v místě konání Mistrovství světa se nedá ničím nahradit. Pro nás, i přes mezinárodní účast, panovala v Dubnici takřka domácí, příjemná atmosféra. Dobrá zpráva pro nás Čechy je i to, že Slováci používají stejný typ map, na jaké jsme zvyklí z domova.
S novým navigátorem, a přece se starým parťákem
Můj navigátor z první mezinárodní soutěže v Portugalsku v roce 2016 letěl tentokrát jako pilot, takže jsem vytvořil posádku s výborným kamarádem z ultralehkého létání Markem Velátem. Marek je šikovný UL pilot a navigační létání mu rozhodně není cizí. Je to kliďas, s mapou pracuje precizně a jeho zkušenosti soutěžního pilota mu usnadňují vyhledávání objektů na trati, protože se dobře orientuje a ví, kudy přesně trať vede a kde hledat.
Abychom se sehráli jako posádka, létali jsme spolu od začátku roku všechny soutěže. V červenci jsme letěli i do Dubnice na společné mistrovství ČR a SR, které pro nás bylo skvělou přípravou na mistrovství světa a věděli jsme tedy, do čeho jdeme.
Čekalo nás létání nad zalesněnými kopci mezi Dubnicí a Prievidzou, nad rovinami v okolí Trnavy a především soutěžícími milovaná i nenáviděná oblast Myjavy, kde je na malém prostoru rozeseto množství malých usedlostí, vesniček, chatových osad, lesíků, klikatých silniček, potoků a polních cest. Pro zobrazení podobných oblastí na mapě používáme terminus technicus "rozsypaný čaj" a chce notnou dávku umění v takové změti nezazmatkovat a neztratit se. Myjava dokázala v přípravné soutěži řádně potrápit třeba i mistra světa v přesném létání z 2017 Krzysztofa Skrętowicze z Polska.
Napětí až do konce
Přestože české posádky dorazily až mezi posledními v pátek 3. 8., stihli jsme do nedělního poledne odlétat všechny tři připravené tréninkové etapy a několik desítek přesných přistání. V neděli odpoledne proběhlo oficiální zahájení se všemi náležitostmi a před námi byly čtyři soutěžní dny s dobrou předpovědí počasí. V pondělí se letěla první "ostrá" etapa. Zavedla nás do kopců směrem k Partizánskému a Topolčanům.
V případě, že se odlétají všechny čtyři naplánované etapy, výsledky z první se škrtnou a počítají se druhá, třetí a čtvrtá etapa. Vzhledem k dobré předpovědi to mělo znamenat, že první etapa bude tedy jen nanečisto, ale jak se později ukázalo, první etapa se do konečných výsledků započítala, a to bylo pro nás s Markem dobře, protože jsme mohli využít náskok, který jsme si v pondělní etapě na většinu ostatních posádek vytvořili.
Díky tomu, že české posádky měly každá vlastní letadlo a nemuseli jsme se na letadlech střídat, nemuseli jsme příliš brzy vstávat a zároveň jsme měli celé odpoledne volné na výlet, návštěvu koupaliště nebo posezení u piva.
Úterní etapa vedla více v rovinatém terénu a nebyla navigačně tak záludná. Ukázala se jako asi nejsnazší etapa soutěže a bodové rozdíly na prvních dvaceti místech byly nepatrné. V této etapě, stejně jako v první, se nám s Markem povedlo najít všechny objekty a navíc zalétnout všechny časy ve dvousekundové toleranci, takže z navigace a vyhledávání jsme přivezli 0 trestných bodů. To jsem nám stejně jako v první etapě pokazil přistáním. Podle videa jsem dosedl jen asi 15 cm před cílové "nulové" pásmo, a vyfasovali jsme tak 60 trestných bodů.
Do třetí etapy organizátoři naplánovali let po oblouku nad Myjavou. Tato etapa měla oddělit zrno od plev a dala všem velmi zabrat. Bohužel vítr byl ve středu opravdu mimořádně silný a navíc proměnlivý. V kombinaci s několika chybičkami v zadání trati to mělo za důsledek, že rozhodčí rozhodli o neregulérnosti této etapy a její výsledky zrušili. Zda to bylo pro český tým dobře, nebo špatně se už nedozvíme, protože neznáme výsledky ostatních posádek. Každopádně to znamenalo, že na předních příčkách bylo velmi těsno a čtvrtek měl rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že vítr byl stále dost silný, využili organizátoři možnost tzv. opravy na vítr, kdy se traťová rychlost zvolená soutěžícím na jednotlivých ramenech trati upraví o předpovídaný vítr. Účelem je usnadnit posádce let v silném větru, zároveň to ale znamená, že nacvičený odhad na 70kts, které běžně s C152 létáme, je k ničemu.
S Markem jsme zabrali, opět našli všechny fotky i znaky a z etapy jsme přivezli 22 bodů (4 trestné vteřiny po třech bodech a 10 bodů za první bodované pásmo v přistávacím decku). Nezbývalo než čekat, jak zaletí ostatní, především průběžně první Marcin Skalik z Polska s manželkou. Marcin nakonec neudržel nervy na uzdě a na přistání odskočil, což mu přineslo 150 trestných bodů za nestandardní přistání a odsun na celkové šesté místo.
Až teď si zpětně uvědomuji, že když se nás ve středu večer týmový vedoucí Miloš Fiala snažil namotivovat na boj o medaile, prohlásil: „Kluci buďte v klidu, Marcin zejtra odskočí na přistání." Nevím, jak to mohl tušit, když Marcin do té doby přistával bravurně. Bezmála 60 let zkušeností v soutěžním létání asi dělá své. :)
Byla to pro nás krásná dovolená s přáteli plná létání a legrace a samozřejmě jsme jako letci zase o něco povyrostli. Přijďte to někdy zkusit s námi!
Z pohledu navigátora
aneb jak to viděl Marek Velát
Letos na jaře za mnou přišel Petr s nabídkou, jestli mu nechci dělat navigátora. Zpočátku jsem váhal. Nebude má nezkušenost kazit Petrovo precizní létání? Praxi v navigačním lítání už sice mám z ultralehkých soutěží a přesného lítání, ale v roli navigátora jsem se do této doby ocitl pouze dvakrát. Výzva to ovšem byla lákavá a s vidinou silných zážitků jsem na to Petrovi kývnul.
Naši první společnou rally jsme letěli v červnu v Mostě. Silné zážitky se dostavily okamžitě. Narýsovat správně jedno rameno mi trvalo snad celou věčnost. Trať jsem musel dokreslovat ještě za letu a po kabině mi při tom neustále cestovala a ztrácela se jakákoli fixa, ať už červená, černá či modrá. Nemluvě o kružítku, které mě vždy v nestřežený okamžik atakovalo a pak se zas někam skrylo.
Silný zážitek bylo též překvapení z toho, že letadlo se ve vzduchu najednou pohybovalo velmi nečekaně a nepříjemně se mnou houpalo. Však jo, vždyť jsem ho neřídil, a to byl pro mě nezvyk. Normálně mi z toho bylo špatně. Už aspoň vím, jak muselo být všem mým navigátorům (a zejména navigátorkám), když jsem se snažil při soutěži vehementně nalítnout každý otočák na čas. Most nakonec celkově nedopadl tak zle, vyhráli jsme. Petr mě vyměnit nechtěl, takže to vypadalo na slibné pokračování.
Po večerech jsem trénoval konstrukci tratí, pravítko s úhloměrem se stalo součástí mé levé ruky. Na další rally, která byla v Rakovníku, jsem si již ochočil většinu pomůcek. Též jsem se smířil s tím, že během pojíždění na start nic do mapy nenapíšu, neboť po dobu pojíždění, obrazně řečeno, trpím Parkinsonem. Nicméně příznivá skutečnost byla, že jsem si více a více zvykal na to, že nepilotuji, a přestávalo mi být špatně. Paráda. Rakovník jsme vyhráli a já se těšil na otevřené Mistrovství SR a ČR v Dubnici nad Váhom.
To byl perfektní trénink a příprava na mistrovství světa. Dlouhé a náročné etapy, mnoho fotek, různorodý povrch v okolí Dubnice, a především okolí Myjavy. Kdo ve vzduchu ještě pořádně nezakufroval, neletěl Myjavu. Kdo ještě neletěl Myjavu, nemůže si říkat zkušený pilot či navigátor. Co na tom bylo nejlepší? S Petrem nám to šlo čím dál lépe!
Poté, co jsme se stali mistry České a Slovenské republiky, začal jsem nám docela věřit. Petr lítal stabilně výborně časy, hledat fotky i znaky se nám společně vcelku dařilo a když v budoucnu něco nepokazím při konstrukci tratě, tak by z toho mohl být slušný výsledek.
Mistrovství světa pro nás bylo takovým vrcholem naší veškeré snahy. Pro mě to bylo vůbec první mistrovství světa v rally. Z konkurenčních týmů jsem nikoho neznal, nikdo neznal mě. Co víc, většina účastníků by mohla být věkem mým rodičem, někdy i prarodičem.
Důležitá během mistrovství pro mě byla zejména jedna věc. Celou dobu u nás na palubě panovala naprostá pohoda, zbytečný stres s námi nelítal. Přiznám se – teď už snad můžu – že více nervózní jsem byl ve frontě na oběd než v letadle před letem. Po první ostré etapě jsme zjistili, že v silné konkurenci se neztratíme a šli jsme do toho naplno.
Počasí bylo krásné slunečné, ideální k návštěvě koupaliště. Kabina Cessny má pochopitelně ke koupališti daleko a spíše se tedy v tomto počasí podobala sauně. S tím se však museli vypořádat všichni. I ti zatraceně dobří Poláci, kteří nám celou dobu dokazovali, že taky umí a že si na ně musíme dávat pozor. Petr ale zalítával časy stylem „když vím, v kolik mám být na otočném bodě, tak proč bych tam byl o vteřinu jinak?“, fotky i znaky jsme vždy vykoukali všechny a jedinou malou rezervu jsme měli v přistání. To Petr před mistrovstvím sice pilně trénoval, ale trénink přistání proti větru nestačil. Z rádia hlášeného VRB větru se nám totiž při soutěžním přistání dvakrát vyklubal vítr do zad a Petr měl plné ruce práce. Byl z toho špatný, ale zbytečně. Na druhou stranu, jak by to vypadalo, kdybychom měli nulu i za přistání? No uznejte. 😊
