Plachtění prováděné v povolených limitech není pro choulostivé jedince!

30.06.2007

Nedlouho poté, co Aeroweb publikoval můj článek „Naše limity“, jsem měl možnost na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je v té horní toleranci povolených limitů pro vzlet L 13. Bylo to poučné, tak snad několik pocitů.

Zde již zmáněný článek:"Naše limity"

Limity větru pro vzlet L 13 jsou dány letovou příručkou. V aerovleku je povolen vzlet s větrem 12 m/s proti  a 5 m/s z boku. Navijákem je to také 12 proti, ale z boku jen 3. Vím, že je možné celkem bezpečně létat i nad tyto hodnoty, ve výcviku to však nedělám. Držím se striktně té příručky. Neznamená to, že by naši žáci neokusili na vlastní kůži létání v podmínkách na horní hranici limitů, ale přece jenom, není to tak často. Létání bezmotorovými letadly je přece doménou počasí dobrých, termickými proudy oplývajících. Jen ten vítr. Ten nás občas zlobí.


    
Sobotní počasí bylo celkem jasné. Po přechodu studené fronty, zlabilizovaný vzduch, zapere slunce, oblačnost poroste, občas z toho sprchne. Ráno foukalo stabilních 16 uzlů, do naší staré řeči převedeno 8 metrů. Předpověď nebyla nijak skeptická, pršet se nepředpokládalo a vítr měl postupně ustávat. Rozbalujeme létání, po poradě s kolegy vlekaři a instruktorkou zavrhujeme naviják. Traktor někdo nechal zapnutý, kdoví jak dlouho a vybila se baterie.  Tak tedy vleky.

   

První vzlet je s kolegou Pepou, který létá instruktorskou osnovu ze zadního sedadla. Mám tedy čas fotit a vnímat, co ten vzduch s námi dělá. Fotky posuďte sami, já si po vzletu dotahuji upínací pasy na krev, abych nevypadl.


    
Druhý vzlet s kolegou, mladým a nadějným pilotem. Mlejnice nad 2000 stop ustává, nacházíme tahavé, ale úzké a turbulentní čtyřmetry. Rány od nich dostáváme zespodu, boule na hlavě zas od narážení do výškového stropu. Je to tvrdý chleba, létáme půl hodiny.


    
Třetí let s naší  motorářkou Marcelou. Cítím, že vítr zesiluje, vidíme přeháňku někde nad Ruzyní. Ustřeďujeme stoupání, když dispečer upozorňuje na zvýšení rychlosti větru. Stále v ose, ale 30 uzlů. Zařazujeme se do okruhu ve výšce, kdy by šel obletět ještě 2x. Letíme rychlostí zvýšenou, to abychom ty poryvy uřídili. Chceme přistát delší a jsme rádi, když doletíme do třetiny letiště. Navíc kvalitně zmokneme. Plachtění, ani prováděné v povolených limitech není pro choulostivé jedince!


    
Proč o tom píšu?  Povedlo se několik zajímavých obrázků v nádherné dohlednosti, o které bych se  rád podělil.

I v horních mezích stanovených limitů může být let bezpečný, pokud si ho takový včas uděláme.

Jak na to?

  • budeme se  držet na návětrné straně letiště
  • poletíme okruh na závětrnou stranu od letiště, to aby při vyloučení snosu větru mířil čumák k letišti
  • zvýšíme přiměřeně rychlost letu
  • v zatáčkách a v turbulentním stoupání poletíme raději rychleji, než rychlostí nejmenšího opadání
  • budeme stále sledovat snosy větrem a poslouchat informace o síle větru, pokud je máme k dispozici
  • do přeháněk, i průhledných, nebudeme zalétávat zbytečně. Sice skrz ně vidíme, ale vítr při nich může výrazně změnit směr a sílu a navíc namokneme
  • mokrý větroň klouže hůř
  • na přistání zvýšíme rychlost letu při sestupu úměrně protivětru
  • nezdá-li se nám, že k letišti doletíme, zasuneme všechnu mechanizaci zvyšující odpor letadla (vztlakové a brzdící klapky)
  • do vyrovnání jdeme s rychlostí nejméně 90 – 100 km/h(dle typu), abychom vůbec nějaké vyrovnání byli schopni provést
  • rozpočet děláme při zesílení větru vždycky delší, ideálně do 1/3 délky letiště
  • nebudeme dogmaticky dodržovat směr přistání na dráhu. Foukne-li to z boku, je daleko rozumnější přistát šikmo přes dráhu, než to poškodit na dráze. Samozřejmě s ohledem na další provoz a za použití rádia
  • po zastavení nezůstaneme uschováni v kabině před deštěm, ale v první řadě zabezpečíme větroň proti poškození ukotvením, nebo úklidem
  • vezmeme si z právě prožitého zážitku ponaučení pro příště

 

Létejme, pokaždé je to trochu jiné!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář