V pátek 11. října dopoledne odešel do věčných kosmických dálek legendární sovětský kosmonaut, generálmajor Alexej Archipovič Leonov. Muž, který se nesmazatelně zapsal do historie kosmonautiky svým prvovýstupem do volného vesmíru (Voschod 2, březen 1965) a jako velitel sovětské posádky kosmické lodi Sojuz 19, která se v červenci 1975 v průběhu historického letu Apollo/Sojuz (ASTP) spojila s americkým Apollem pod velením Thomase Stafforda.
Tehdy ještě nikdo netušil, že Leonov, kterému kamarádi z oddílu přezdívali „blondýn“, byl ještě před pár lety vážným uchazečem o první přistání na Měsíci…
Alexej Leonov byl – bohužel tedy „byl“ – jedním z poslední trojice veteránů počáteční éry dobývání vesmíru, a to včetně Američanů z programu Mercury. Z prvního oddílu sovětských kosmonautů (Gagarinovského) tak už chodí po světě jen dvě osobnosti – Valentina Těreškovová a Boris Volynov.
Neúprosný osud tak podle zákonů přírody povolává na věčnost ony muže, kteří za dnes těžko pochopitelného rizika pootevírali lidem okna do vesmíru.
O Alexeji Leonovovi jsme podrobněji psali i u příležitosti jeho pětaosmdesátých narozenin letos v květnu. Už tehdy se vědělo, že je těžce nemocen, ale doufali jsme, že tato živoucí legenda ještě nějaký ten rok s námi pobude. Bohužel, nestalo se to tak.
Nicméně na něj budeme vždy vzpomínat v souvislosti s prvním výstupem člověka do volného vesmíru. Byl to mezník, srovnatelný snad jen se startem Gagarina a prvními kroky člověka po Měsíci v zastoupení Neila Armstronga a Buzze Aldrina, od kterých letos uplynulo 50 let.
Já osobně jsem měl možnost se s Leonovem několikráte setkat a přiznávám, že na tato setkání budu ještě mnohokráte vzpomínat. Pravda, poprvé to bylo v roce 1975 na tiskové konferenci v Moskvě po návratu Leonova a Kubasova z historického sovětsko-amerického kosmického letu. Už tehdy se velitel Sojuzu 19 projevil jako pohotový a vtipný protějšek party zahraničních novinářů. Ostatně pro tyto jeho vlastnosti si jej oblíbili i američtí kolegové a do poslední chvíle jej pojilo pevné přátelství v Tomem Staffordem.
Podruhé jsme se osobně viděli na astronautickém kongresu v Dubrovníku v říjnu 1978, po startu Vladimíra Remka. Moje paměť připomíná, jak jsme s Leonovem a jeho kolegou Vitalijem Sevasťjanovem bloumali po tomto krásném přímořském městě, kdy oni zvědavě nakukovali do krámků a obchodů a v duchu si je asi pěkně srovnávali (včetně plně zásobeného řeznictví) s běžnými obchody tehdejšího SSSR. No a jako mladí chlapi koukali i po děvčatech. A když před námi šly dvě krasavice, Leonov to komentoval – konečně pěkné blonďaté holky! Dotyčné se otočily a se smíchem pěkně rusky odpověděly: „A my jsme z Moskvy…“
Ta další setkání už byla nejen přátelská, ale víceméně pracovní. A to, když Leonov pobýval v Praze v roce 2009 – nejprve při přípravě a pak v průběhu stohlavého setkání astronautů a kosmonautů z celého světa, tzv. „účastníků kosmického letu“. Ano, to byla mj. i ta situace, kdy jsem z Leonova a další kosmické legendy Viktora Savinycha páčil pravdivý příběh o tom, proč Sověti – a potažmo on – neletěli na Měsíc. A tehdy jsem uslyšel ono už citované „Nesyp sůl do rány…“
Alexeje Leonova snad fakt, že neletěl na Měsíc, asi přebolel. Bohužel se nedočkal ani toho, vidět lidi chodit po Marsu či mířit i k jiným planetám. Za to takové představy vtělil do svých obrazů, které tu s námi jako jeho barevný odkaz přetrvávají.
